Rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci musí společnost Bauhaus zaplatit za porušení autorského zákona herci a scenáristovi Zdeňku Svěrákovi 200 tisíc korun. Soud tak rozhodl proto, že firma Bauhaus bez Svěrákova povolení neoprávněně změnila a užila část jeho textu písně Dej cihlu k cihle pro reklamní účely. V jejich podání pak text vypadal: Upeč třeba … zeď namísto původního Upeč třeba chleba, postav třeba zeď. Slova písničky, kterou napsal v roce 1980, a která zazněla v pohádce Princové jsou na draka, se tak stala předmětem soudního sporu.
Zástupci firmy tvrdí, že šlo o pouhou náhodu, že píseň vůbec neznali – to jim však soud neuvěřil, navíc je Zdeněk Svěrák upozornil na to, že si nepřeje, aby jeho text tímhle způsobem upravovali. Firma se však odmítla přáním pana Svěráka řídit a rozhodla se v této kampani pokračovat. Zdeněk Svěrák se obrátil na soud. Ten rozhodl, že jde o autorsky specifické, ojedinělé dvojverší a zásah do autorských práv.
Tolik ve zkratce úvod do problematiky a právní „rozbor”. Nejsa právník, ale bohemista napíšu vám jen něco o tom, jak se na to dívá lingvistika. Ono obecně platí, že se lépe prodávají věci, u nichž je reklamní text právě volen tak, že něco připomíná. Reklama je často umění třiceti vteřin, a když divák už něco zná, když už jako by tušil, že už to někde slyšel nebo že mu to něco připomíná – vždycky je pro něj jednodušší na to reagovat.
A takový vztah jednoho textu k druhému, který vznikl později, se říká intertextualita. Svěrákův případ není první ani poslední. Namátkou: S Teslou mě baví svět, Ostře sledované úspory, Dva nosáči tankují (pivo), Vlasy dělaj člověka, Na počátku bylo slovo … atd. Slyšeli jste už někdy, viďte? Nebo v Tescu na pražském Zličíně - Což takhle dát si rybu. Zkrátka a dobře intertextualita jak vyšitá - o tom žádná. Naše právo sladíc se s normami evropskými rozhodlo o 70leté hranici (původně bylo jen 50), po kterou platí autorská práva na text … Takže biblické Na počátku bylo slovo S Teslou mě baví svět a la S tebou mě baví svět ne. Režisérka Marie Poledňáková prý zvažuje právní kroky rovněž.
Nechci se vyjadřovat k právním krokům, to mi nepřísluší. Jako lingvista se domnívám, že určitý výsek textu a jeho následné užití (tím spíš komerční) by mělo být vždy doprovázeno citací, a především pak souhlasem autora textu originálního. Nevěřím ale argumentaci firmy Bauhaus, že slova Svěrákovy písničky neznali. Na jednu stranu asi chápu, že jde o porušení autorského práva, na druhou stranu se trochu obávám, že naše soudy by mohly být zavaleny právě takovými případy. Když se dnes díváte na některé reklamy, posloucháte písničky nebo třeba sledujete způsoby předvolební agitace, pak lze jednoznačně říct, že autorská práva se vlastně porušují dost často. Lingvistická intertextualita je tedy věc zapeklitá a zdá se, že i nevděčná, i když pro lingvisty (a nejen pro ně) velmi zajímavá. Co si o tomhle sporu myslíte vy?
Jen připomínám, že se dost často taky mluvilo o úloze agentury OSA (Ochranný svaz autorů) – občanského sdružení poskytujícího ochranu autorskému právu autorům a jejich dědicům – a některé velmi pobouřilo třeba to, že se OSA rozhodla vybírat poplatky za produkci veřejné hudby. Čí jsou tedy slova? Čí jsou tedy práva?
