Petr Vybíral

Do České televize přišel dotaz divačky, která se pozastavila nad tím, že v Událostech slyšela obrat …bělošský policista střílel na Afroameričana. Jde o spojení, v němž nelze zpravodajství ČT upřít snahu o politicky korektní vyjadřování. Problém spočívá v tom, že zatímco první z mužů je z úst moderátorky označen rasou (barvou pleti), v případě druhého se odvoláváme na původ geografický.

Kensingtonský palác oznámil, že manželka prince Viléma Katka porodila své druhé dítě. Manželský pár má tak už dvě děti. Prvním z nich je princ Jiří z Cambridge, jméno druhého potomka už jsme se také dozvěděli, Karla z Cambridge. Ta se stává v pořadí čtvrtým v řadě následníků britského trůnu. Prvním je její dědeček, princ Karel, druhým je jeho syn a otec obou královských princátek, princ Vilém, třetí místo zaujal zatím nic netušící princ Jiří a teprve pátým v pořadí by na trůn usedl Vilémův bratr, princ Jindřich. Něco vám tu asi nesedí? Máme překládat nebo nepřekládat nobilitní evropská vlastní jména.

Řeč bude o předložkách, neohebném slovním druhu, který však má tu schopnost onu ohebnost způsobovat. Tím, že obvykle stojí před slovy, která skloňujeme, pomáhají vytvářet pád (bazén – v bazénu). V češtině je nejtěsnější tento vztah v šestém pádu, který je vždy předložkový. (Nemělo by se vám povést vymyslet spojení, kde by byl lokativ vyjádřen bez předložky.) A samozřejmě, že předložky vytvářejí i vazby se slovesy: (dívat se na, dívat se po). Ta slova, která fungují jen jako předložky, označujeme jako předložky vlastní: do, od, u, z, s, k, v, na, za, před, po, a ta, která plní funkci i jiného slovního druhu, pak jako předložky nevlastní: díky, mimo, vedle, vinou, kvůli, kolem, zásluhou. Patří sem i předložky cizí: a là, kontra (contra), versus, via.

Několik z vás se už několikrát pozastavilo nad tím, proč říkáme třeba tuzemská ekonomika, tuzemské věznice, a ptalo se, jakou to má logiku. Někteří správně předjímáte mou odpověď, že nechceme dokola říkat česká ekonomika, české věznice, zaráží vás však, že nepoužíváme v těchto případech příslušného tvaru zájmena. A ptali jste se proč. Nechtěně mi v sobotu při vyhlašování cen TýTý tematicky nahrál moderátor večera Karel Šíp. On se totiž pozastavil nad tím, proč sporťáci neužívají třeba spojení Naši vyhráli, ale říkají Češi, český tým atp. Začal se pídit po důvodu a zjistil, že – zejména ve zpravodajství – existuje interní předpis, který omezuje užívání těchto přivlastňovacích zájmen (náš, váš, jejich). I zeptal se Karel Šíp i generálního ředitele Petra Dvořáka, zda o tomto nařízení ví. Ten ho považuje za zbytečné, a dobře dělá. Protože…

Snad každý, kdo zavítal na webové stránky zpravodajského portálu a našel tenhle článek, tuší, že dneska se zamyslíme nad tím, co vlastně víme o velikonoční koledě nebo o známém dětském rozpočítávadlu, které se tak krásně slabičně rýmuje, ale vlastně je docela brutální. Porozumět slovům hody, hody asi nebude problém, ale co ty do provody? Kdo nebo co jsou do provody, proč jsem zvolil zápis v podobě dvou slov, a ne jednoho – doprovody?

V češtině psané i mluvené se dnes setkáváme s adjektivem sofistikovaný (-á, -é) docela často. Nejčastěji se vyskytuje ve spojení se slovy: technologie, systém, řešení, metody a produkty. Slovo se objevuje hlavně v textech publicistických, např. pořad Reportéři ČT: Případ tkáňové banky v Brně je velmi sofistikovaný, protože se odehrává ve vznešeném hávu vědeckého výzkumu. Přídavné jméno jde stupňovat: sofistikovanější (viz např. i stránky České televize a pořad Třistatřicettři: Není to s jídlem stejné jako s literaturou: že vedle konvenčních produktů se nabízejí i sofistikovanější zážitky); a nejsofistikovanější. Dokonce existuje i podstatné jméno – sofistikovanost.

Dnešní povídání bude o slovesech, resp. o těch krátkých tvarech, které se při časování objevují v plurálu a které ještě pořád dráždí hodně lidí. Latinský název pro sloveso je verbum. Tohle slovo se dodnes užívá i v lingvistické terminologii, a možná málokdo ví, že verbum znamenalo v latině i označení pro slovo jako takové. Verbum tedy bylo synonymní se slovesem i slovem. V tak ohebném (flektivním) typu jazyka, kterým čeština je, se pak slovesu opravdu dostává výsadního postavení. V té desítce slovních druhů (pars orationis) je to totiž právě sloveso, které na sebe strhává pozornost nejvíc, protože tvoří organizační centrum celého sdělení, a které dokáže v podstatě jako jediný slovní druh pojmenovávat činnosti, děje a stavy, které jsou pro existenci všeho živého nejdůležitější.

Dnešní téma souvisí s tragédií, která se stala v Uherském Brodě. Někteří moravští diváci totiž volali do zpravodajské čtyřiadvacítky, proč někdy řekneme v 6. pádu koncovku -u (v Uherském Brodu), zatímco oni užívají jen -ě (v Uherském Brodě). Proč tedy děláme zbytečnou chybu? Pro rodilého mluvčího i tady může tedy nastat problém, nikterak zásadní, ale pro někoho snad zajímavý.

Dobrý den víc než po čtyřleté odmlce. S některými z vás jsem byl v e-mailovém kontaktu nepřetržitě, psali jste mi svoje postřehy, kritické ohlasy k češtině ve vysílání i svoje náměty. Někteří z vás v tom pokračují a já budu rád, když k nim přibydou i další. Pojďte tedy spolu se mnou přemýšlet o tom, jak se dnes mluví a píše.

Bípí a příroda regeneruje Z Diváckého centra České televize mi přišel zajímavý dotaz. Byl podepsán a zaslán z funkční emailové adresy. Jeho autorem je pan Dědič a já vám jeho část „ocituju“. Opravil jsem jen drobné překlepy a chyby: Jsem zvědav na zdůvodnění Vaší filosofie používání anglické výslovnosti, tam kde není slovo ustáleno – protože firmu British Petroleum, do doby, než způsobila ekologickou katarstofu nevídaných rozměrů, široká veřejnost neznala – navíc 60 % národa neumí cizí jazyk – takže to Vaše bípání si většina lidí překládá jako firmu s názvem BíPí a vůbec si ji nedá do souvislostí s British Petroleum.

Předposlední víkendová zářijová neděle se vydařila. Aspoň co se počasí týká. Bylo hezky. Počasí se stalo tématem k rozhovorům, mluvilo se o něm i v rádiích. V jednom z těch pražských soukromých jsem slyšel několikrát zmínku o tom, jak rtuť vystoupala až ke dvacítce, že rtuť vyšplhala a nebo vyskočila. Taky tam ona rosnička mluvila o tom, jak teplota na slunci dosahovala dvaceti stupňů, a ve stínu že bylo míň. Když se něco opakuje pořád dokola, stane se z toho jakýsi vyjadřovací stereotyp, ten může být ale někdy chybný, mylný, a tak se vlastně oficiálně kanonizuje chyba, nepřesnost. O tom, jak rtuť teploměru klesá/stoupá, můžeme slyšet dnes a denně, stejně tak i věty o tom, jak padaly teplotní rekordy měřené na slunci.

Je naším zvykem, myslím teď České televize, že odpovídáme na dopisy diváků. A reagujeme i na ohlasy, které přicházejí elektronicky. Ono většinou platí, že lidi do televize píšou, když chtějí řešit svůj problém a v jeho medializaci pak vidí jeden ze způsobů, jak se domoct práva. A nebo, když si chtějí stěžovat na to, co děláme špatně, co se jim nelíbí. Někdy je ale velmi obtížné na velmi konkrétní dopis diváka reagovat. Posuďte sami.

Bydlím v jednom z obvodů Prahy 6, v Suchdole. Hranice metropole tady končí i začíná. Do televize jezdím často a rád. Na kole. Jezdí se docela dobře, přibývá totiž stezek pro cyklisty. Někdy jedu i přes Malou Stranu, po Kampě a za sebou nechávám budovu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ministerstva, které v dnešní Češtině před kamerou sehraje významnou roli. Jeho expertní skupina totiž připravila se skupinou tří českých autorek příručku Kultura genderově vyváženého vyjadřování, vycházejíc přitom z požadavku Evropské komise na nonsexistický jazyk; tedy takový jazyk, který nenadržuje ani ženám, ani mužům; a pro který je právě spojení stezka pro cyklisty příkladem toho, jak se v češtině zvýhodňují muži, resp. mužský rod.

Paní Hauptfleischová z Ostravy napsala do České televize zajímavou připomínku týkající se toho, jak se mluví v pořadech televize veřejné služby. Ona výtka směřovala k místu citlivému: stoupajícímu podílu hovorové, resp. obecné češtiny. Nešťastný termín hovorová čeština se vine bohemistikou už od minulého století, ostře a zajímavě se o něm diskutovalo zejména v šedesátých letech. Důvod je nasnadě. Označujeme jím totiž tu češtinu (ty její prvky), kterou považujeme za spisovnou (v hovoru spisovné). Ale protože většina českých, moravských a slezských hovorů probíhá v kódu nespisovném, je celkem pochopitelné, že lidi pociťují spojení hovorová čeština jako něco, čím se označuje čeština nespisovná, co se jako terminologické sousloví hodí víc právě k češtině nespisovné. Někteří z bohemistů navrhovali proto namísto čeština hovorová užívat mluvená vrstva spisovného jazyka.

Latinské Silva capit quale, dat responsum tibi tale jsme se v češtině naučili překládat jako Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.  Dá se ovšem taky přeložit jako Slova, jež do lesa zalétnou ti, les ozvěnou ti zase vrátí. Několikrát se o tom mohli přesvědčit nejen naši politici, své o téhle pravdě víme všichni, každý z nás se mohl přesvědčit, že to funguje. To, co řeknete, vás pak sice může mrzet a štvát, vzít zpátky vyřčené před někým už ale nelze. A to ani veřejnou omluvou, kterou dokonce několikrát vysmekl nejen svým voličům Mirek Topolánek. Toho jeho verbální i neverbální vyjadřování už několikrát stálo nejedno vysvětlování. Teď ho dokonce postavilo do pozice, kdy je odmítán i těmi nejvěrnějšími a nejbližšími. U některých je to ne snad proto, že by sami byli tak mravní a lepší než on a jeho výroky jim natolik vadily, že by cítili potřebu se od něj distancovat; spíš jim jde o to udržet se ve hře co nejdéle a to můžou jen tehdy, projeví-li na Topolánkovu stranu sdostatek odsudků, což někteří činí měrou vrchovatou.

Měl jsem možnost vidět v předpremiéře Vejdělkův film Ženy v pokušení. V kině jsem nebyl už několik let, Ženy v pokušení se mi ale líbily. Příjemné herecké výkony všech hrdinů nepřekvapí, jsou spíš očekávány. Filmu předcházela zajímavá reklamní kampaň - jistě dobře promyšlená a úspěšná - kterou představovaly kromě poutačů i akty Elišky Balzerové. Kultivovaná a krásná žena se nechala vyfotit nahá. Člověk si tak, koukaje na ty snímky, uvědomil, že je to právě tahle nahota, která je produktem krásy. Výborně udělané snímky, které nemohly urazit snad ani toho největšího puritána; a fotky tak neubraly nic z pověsti ženy, jejíž charizma a půvab i šmrnc jsou obdivuhodné.

Nenapadlo by mě, že se v Češtině před kamerou dostaneme i k tomuto tématu. Otevřel ho svými výroky předák, odborář Jaromír Dušek. Kdo sledoval v minulých dnech média, ví, že vesměs negativní odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Čeština před kamerou si ale posvítí na to, co nabízí čeština pro vyjádření homosexuality.

Když se někdy v půli června roku 2009 stal novým (druhým, dalším?) domovem pro české Romy kanadský Hamilton, natočil redaktor Zpravodajství ČT reportáž, v níž vystupoval i Petr Červeňák. Krátce nato přišla do redakce reakce. Napsala ji paní Svatoslava Červeňáková a já si dovolím část jejího dopisu ocitovat ve zkrácené, ale nekorektorované verzi.

Soutěžíme rádi aneb o češtině olympijské a taky o tom, když je ceremoniál slavnostní. Nepatřím nikdy mezi ty, kteří by žili velkými sportovními svátky, či je nějak prožívali. Dokonce si myslím, že adorace, které se dostává našim sportovcům, hlavně fotbalistům a hokejistům, je zbytečná a nezasloužená; mnohem víc jsou mi sympatičtější a bližší výkony a úspěchy Martiny Sáblíkové. Ani dost dobře nemůžu pochopit, jak někdo dokáže něco takového. Ve svém věku nasadila (sama sobě?) laťku hodně vysoko. I když za tím jejím úspěchem stojí bezpočet hodin tréninku, nepřipadá mi, že by z jejího pohledu bylo vidět nějaké ztracené či ošizené dětství. Ta tvář je příjemná, bude zajímavé, jak se Martina popasuje se svým úspěchem marketingově.

Asi tak před měsícem jsem viděl v televizi pořad, jehož název mě zaujal. Obsahoval totiž chybu. Název Uvař co umíš by tu čárku před tou vedlejší větou určitě snesl. Ale to není podstatné, ona televize na svou obhajobu může třeba uvést, že podobu bez čárky zvolila kvůli grafice. Moderoval ho jakýsi asi padesátiletý muž a jako hosta si pozval paní, kterou jsem do té doby taky neznal. Jmenovala se Alice Bendová – pro nás neznalé těchto osobností jsou k nezaplacení internetové vyhledávače. Během chvilky jsem zjistil, že jde o herečku.

Teď se objevily další snahy, nikoli však nové, jen snad znatelnější, slyšitelnější, a nositelkám a představitelkám těchto zgruntu dobrých myšlenek dalo prostor dokonce ministerstvo školství. A samo jde příkladem. A tak už nemá webové stránky pro učitele, ale pro vyučující; studenti jsou studující. Pěknej hnus, velebnosti. To je totiž tak hloupý nápad. A víte proč? Tvar studující, stojí-li izolovaně, je spíš bezpohlavní než korektní, intuitivně však ale i vy snad cítíte, že jsou to spíš ti studující než ty studující. Ale hlavně při dalším skloňování se projeví rodové rozdíly. A to mi řekněte, v čem je korektnější věta Studující byli proti školnému vs. Studenti byli proti školnému. Platy učitelů se mají nahradit např. platy ve školství. A to už je i faktická chyba, nepřesnost docela zásadní. Školství přece nejsou jen učitelé. Kupec má být osoba kupující. Jenže to je zas nefér vůči mužům. Jde totiž o prokazatelné femininum, a to by mohlo urazit zas muže. Ale především je tohle uvažování opravdu celý postavený úplně nahlavu.

Češtině chybí genderová vyváženost, jako jazyk v oblasti rodu užívá mužský rod jako základní, neutrální, bezpříznakový. Ve zpravodajství se snažíme velmi důsledně přechylovat, zejména pak vytvářet ženské profesní protějšky k těm mužským, a to i v těch případech, kdy dotyčná má sama na vizitce napsáno třeba přednosta chirurgické kliniky namísto přednostka. A dokonce bych byl i pro tvar slova hostka (ten nám však Ústav pro jazyk český zatím nedoporučuje), a vůbec mně nevadí podoba lídryně.

Ö Ír a barátjának levelet. Je to maďarsky, a jenom opsání téhle věty mi trvalo dost dlouho a vlastně ani teď nemám jistotu, jestli jsem to napsal správně. Věta pochází z knížky Světem jazyků a znamená On píše příteli dopis. Budapešť je jediné evropské město, které navštěvuji pravidelně, pár maďarských slov a vět jsem se už naučil. Zatím jen vyslovit, nikoli napsat. Díky reklamě v maďarské televizi umím říct, že kočky by kupovaly whiskas, a dokonce zvládnu i větu o tom, že venku hodně sněží a medvídkovi Pú je zima. Pozdravím, poděkuji, i na základní počty si troufnu. Taky nadávat umím: sice jen trošku, ale prý to, co říkám, je hodně sprosté a říkat to nemám. Taky vím, jak se řekne psí hovínko nebo pejsek kaká, uklidím to.

Čeština – jazyk malého středoevropského národa. Na všech jeho dějinných cestách je s ním už více než deset století. Tisíciletá teď stojí tváří v tvář Evropské unii. Za tu dobu se v ní nashromáždilo leccos a vezme-li v potaz, že ze slovanských jazyků má nejrozvinutější skloňování a časování, že nikdy nebyla izolovaný jazykový solitér, který by chtěl odolávat vlivu jiných jazyků, a uvážíme-li, jak s ní bylo nakládáno v době temna, pak není divu, že obrozenecké snahy vzaly její znovuvzkříšení jako historickou výzvu ukázat, že po téměř třísetleté vnucené nadvládě němčiny nad češtinou dokáže tenhle jazyk naplnit komunikační cíle svých uživatelů.