Snad každý, kdo zavítal na webové stránky zpravodajského portálu a našel tenhle článek, tuší, že dneska se zamyslíme nad tím, co vlastně víme o velikonoční koledě nebo o známém dětském rozpočítávadlu, které se tak krásně slabičně rýmuje, ale vlastně je docela brutální. Porozumět slovům hody, hody asi nebude problém, ale co ty do provody? Kdo nebo co jsou do provody, proč jsem zvolil zápis v podobě dvou slov, a ne jednoho – doprovody?
Hody, hody do provody…
Verzi Hody, hody doprovody chápeme tak, že na velikonoční pomlázku nechodíme obvykle sami, většinou „se doprovodíme“ na cestě k někomu. V tomto smyslu je pak namístě napsáno jako jedno slovo – doprovody. Zkrátka v doprovodu jdeme vstříc velikonočním hodům. Kdybychom však chtěli být důslední a uplatnit i historicko-etymologický princip, pak bychom museli psát (a stále se s touto variantou můžeme setkat) do provody. Ono totiž existovalo slovo provoda. Dnes ho už nenajdeme ani v Českém národním korpusu, jde o substantivum, které označovalo Provodní neděli – tedy první neděli po Velikonocích, v současnosti už se neužívá a zadáte-li ho Googlu, pak první nález se bude sice vztahovat k tomuto slovu, ostatní však zhusta budou odkazovat k Miroslavu Provodovi (ten, který odmítl Klausovu amnestii) nebo k obci Provodov. Vlastně bychom tedy měli psát do provody, anebo ještě líp do Provody.
Ti z vás, kteří by si chtěli přečíst třeba i víc, bych odkázal na pěknou knihu Věry Frolcové. Jmenuje se Velikonoce a hezky se čte. Dozvíte se v ní třeba, že koleda Hody, hody do Provody odkazuje původně k osmidennímu velikonočnímu hodování od Hodu božího do následující Provodní neděle. Pro tuhle velikonoční oslavu se vžil název velikonoční oktáva. Ta platila až do roku 1094. Pak se totiž tehdejší kostnická synoda rozhodla zkrouhnout počet dnů velikonočních oslav z osmi na tři. Slov provod je doloženo i ve variantách provoda nebo sprovoda právě pro označení první neděle po velikonočních hodech – zejména věřící ji budou znát i jako Bílou neděli, protože novokřtěnci nosili bílé oblečení po celé období oslav Velikonoc. Jde o staročeské slovo, které znal už Jan Hus i jeho kazatelé vrstevníci, kteří v duchu oslav Velikonoc vyzývali slovy Pomni hody na provody, že jsú svaté dni ke skromnosti. Říkadlo Hody, hody do provody má tedy svůj původ už ve středověkém lidovém nebo duchovním popěvku nebo písni.
Je tedy na vás, budete-li psát doprovody, nebo do p/Provody. Zvítězí-li u vás varianta dvojslovná, zůstáváte věrni původní grafické podobě, která se však dnes jeví jako problematická co do srozumitelnosti. Dáte-li se cestou modernější, pak chybu rozhodně neuděláte. Podoba doprovody je sice novější, ale zas srozumitelnější a dle mého soudu i užívanější, oscilující na pomezí podstatného jména a citoslovce. K tehdejšímu kánonu oslav svátků jara nepatřila žádná čokoládová vajíčka či zajíčci. Staré české Hody, hody doprovody se dá využít i komerčně. Stačí jeden reklamní leták: Hody, hody – vše pod jednou střechou u nás nakoupíte dohromady. Reklamní textař odvedl jistě skvělou práci, nápaditou a vtipnou!
Ze stránek Internetové jazykové příručky Ústavu pro jazyk český pro úplnost dodávám, že je doporučováno psát velké písmeno u slov nebo spojení jako např.: Vánoce, Velikonoce, Nový rok (= 1. leden), Tři králové (= 6. leden, ale my tři králové jdeme k vám), Hromnice, Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční, Velikonoční pondělí, Svátek práce, Den vítězství, Den české státnosti, Památka zesnulých, Štědrý den, Boží hod vánoční (při obráceném slovosledu se velké písmeno přesouvá na první slovo: Pondělí velikonoční, Hod boží i Boží hod), Den díkůvzdání. S malým písmenem se doporučuje psát spojení den otevřených dveří. Nový akademický slovník cizích slov uvádí názvy pesach, pascha (židovské svátky) s malým písmenem. V praxi se však často vyskytují s velkým písmenem a tento způsob psaní nelze hodnotit jako chybný. Jako druhové názvy, a tedy s malým písmenem, se píšou třeba slova: advent, masopust, sabat.
Ententyky dva špalíky…
A kdybyste náhodou chtěli Velikonoce oslavit pořádnou porcí masa, můžete si dát ententýka. Toho zase všichni známe z dětského rozpočítávadla Ententyky (ententýky), dva špalíky, čert vyletěl z elektriky… Víte ale, že tahle říkanka je trochu morbidní? Ententýk je ve skutečnosti kastrát, jde totiž o vykastrovaného kačera (z německého die Ente = kachna). Samotný chirurgický zákrok, při kterém se kačerům odstraňovala varlata, se prováděl za pomoci dvou špalíků. (Ale kterej čert vyletěl z jaký elektriky a proč si natloukl nos? Víte to?) Ono vůbec tady opatrně. V rámci různě aplikované a chápané korektnosti, jež zasáhla už i jazyk, byste mohli narazit. A možná tvrdě. Tak třeba v jednom současném českém seriálu se postarší manželé oslovují macku, macíku. Jenže ouha! Nevím, nevím, co by tomu řekla třeba taková Evropská komise a její europoslanci, kdyby věděli, že obě slova označují vykastrovaného kocoura nebo že slovo fešanda slouží jako název pro feny či kočky kastrátky. (V rámci genderové vyrovnanosti jsem ženskou podobu kastrátka užil záměrně.) A rovněž se zlou byste se mohli potázat, kdybyste o nějakém hezkém muži řekli, že je fešák. Byl-li by to například oboru znalý veterinář, snad i zažalovat by vás mohl. Fešák je totiž vykastrovaný pes. Co však s názvem filmu Fešák Hubert? Chtěli nám snad jeho autoři něco zatajit nebo skrytě naznačit o hlavním hrdinovi?
A protože masopust už byl, pak na závěr dnešního povídání tematicky jen připojím, že ti z vás, kteří si umíte pochutnat na vepřovém masíčku, jíte ve skutečnosti vykastrovaného (resp. v mládí podvázaného) vepříka. Kdo je kanec, asi taky víte – nevykastrované prase, to vykastrované je vepř. Vykastrované samici prasete říkáme nunva. Hňup pak je vykleštěný kozel, hřebec zbaven „radosti“ je pak valach. Na kohouta, kterého potkal stejný osud, můžou slepice v jeho kurníku volat kapoune. A poulardka není francouzská šlechtična, ale… Víte kdo? Všechna tato slova byste měli psát závazně s malým písmenem, samozřejmě nejsou-li užita ve významu příjmení.
Své reakce, otázky, podněty, témata prosím pište přímo na moji adresu.
