Kensingtonský palác oznámil, že manželka prince Viléma Katka porodila své druhé dítě. Manželský pár má tak už dvě děti. Prvním z nich je princ Jiří z Cambridge, jméno druhého potomka už jsme se také dozvěděli, Karla z Cambridge. Ta se stává v pořadí čtvrtým v řadě následníků britského trůnu. Prvním je její dědeček, princ Karel, druhým je jeho syn a otec obou královských princátek, princ Vilém, třetí místo zaujal zatím nic netušící princ Jiří a teprve pátým v pořadí by na trůn usedl Vilémův bratr, princ Jindřich. Něco vám tu asi nesedí? Máme překládat nebo nepřekládat nobilitní evropská vlastní jména.
Počešťovat či nepočešťovat?
Král Jiří z Kunštátu a Poděbrad měl dceru Zdenku. Ta se provdala do Saska za vévodu Albrechta. Narodil se jim syn Jiří, kterého spolu pak vychovávali. Jiřího bychom mohli znát a pamatovat si z dějepisu jako Vousatého. Rodiče mu jméno dali po českém králi Jiřím z Poděbrad. Důležité je, že jméno Jiří se tak prokazatelně (zřejmě) vůbec poprvé objevuje v saské dynastii a díky saským vévodům proniklo i do dalších německých rodů modré krve a odtud pak do anglické královské rodiny. Tam natolik zdomácnělo a její členové si ho tak oblíbili, že se stalo jedním z nejdůležitějších mužských jmen. Podle vžitého úzu se tak střídají králové Jiří a Eduard. A tento královský kánon neporušili ani rodiče současného druhého.
Jeho královská Výsost princ George Alexander Louis z Cambridge (česky tedy Jiří Alexandr Ludvík). Vzhledem k tomu, že prapradědečkovi tohoto George jsme říkali Jiří VI. a do února 1948 se tak podle něj jmenovala dnešní pražská ulice Milady Horákové, zůstává pořád otázkou, proč v tom nepokračujeme. Co se stane s princem Charlesem, nastoupí-li na trůn? Podle ne příliš užívaného a ne příliš známého pravidla, že jména panovníků počešťujeme, by se z něj měl stát Karel III., protože jeho předchůdci byli také Karlové (Karel I. 1625–1649, Karel II. 1660–1685). V případě, že by princ Charles na trůn opravdu usedl, mluvili bychom o něm jako o Charlesovi III.? Převezme-li královské žezlo jeho syn William, uděláme z něj (konečně!) Viléma?
Šlechta sehrála a sehrává důležitou roli v evropské politice a jména jejích představitelů se objevují v médiích často. Zatímco při oficiálních návštěvách se klade velký důraz na dodržování předepsaného protokolu, v širším prostoru těchto návštěv, kam patří i zprávy o jejich průběhu, se setkáváme s rozkolísaností v užívání šlechtických jmen. Potřeba prezentovat příslušníky vládnoucí dynastie k jednomu rodu naráží v češtině na počešťování některých jmen i na absenci nějakého doporučení, jak s těmito jmény nakládat v jazyce. Končí počešťování cizích jmen opravdu u královny Alžběty a jejího manžela, prince Filipa? Jejich syn je totiž zásadně Charles a jeho dva synové jsou bez výjimky William a Harry. Nebo se stane oním kritériem pro užívání počeštělé podoby až případná „Karlova“ korunovace?
Jan Werich v žertu říkával Karel Chaplin a v prvorepublikových učebnicích najdeme kapitoly o Jiřím Washingtonovi. Stejně tak ale najdeme čtení o Kryštofu Kolumbovi (italské Christoforo Colombo nebo španělské Cristóbal Colón jde mimo úzus). Na druhou stranu však císařovně Marii Terezii (Maria Theresia) graficky konkuruje královna Marie Antoinetta (nikdy ne Antonie), zatímco její manžel už je ale česky - král Ludvík XVI. (nikoli Louis), podobně František Josef I. vítězí nad Franz Joseph I. První dáma byla Charlotta Masaryková (ne Karla). Jméno socialistického prezidenta, Slováka Gustáva Husáka, už tak přímočarý vývoj nemělo - od Augustína ke Gustávovi až k českému Gustav Husák. Pánové Karl Heinrich Marx a Friedrich Engels zůstávají v dějinách mezinárodního dělnického hnutí a komunistických stran navždy. V těch českých však jen v podobách Karel Marx a Bedřich Engels. (Oříškem z poslední doby pak pro nás bylo rozhodnout, jak psát jméno kosovskoalbánského premiéra Hashima Thaçiho. Tady nejde o to, jestli ho přeložit, ale jak ho vůbec napsat, když Envera Hodžu uvádějí média zhusta právě takto, a ne tedy Enver Hoxha. Máme sáhnout po variantě Hašim Thači, která by měla tu výhodu, že jednoznačně uvádí i výslovnost?)
Kritické diskuze na téma počešťování šlechtických jmen jdou obvykle dvojí cestou: Proč dehonestujeme královnu Alžbětu II. a jejího manžela prince Filipa, když se jmenují Elizabeth a Philip? Druhá výtka jde právě směrem opačným a říká, že máme užívat i u ostatních členů královské rodiny české protějšky jmen. V praxi tedy: vévodkyně Katka, princ Vilém, Jiří Alexandr Ludvík, princ Karel. Nejčastějšími argumenty pro nebo proti jsou pak úzus (Elizabeth je zkrátka Alžběta, na to jsme si zvykli) a šlechtická hierarchizace titulů (dokud panovník nevládne, používá se původní podoba jména, v den korunovace se má pak počeštit i jeho jméno). Někteří pak navrhují jakousi „komfortní a spravedlivou“ podobu jmen: královna Alžběta (Elizabeth II.), princ Filip (Philip), vévoda z Edinburku nebo princ Karel (Charles), princ z Walesu. Problematika se samozřejmě netýká jen Velké Británie. Úzus je rozkolísaný i v jiných monarchiích. Pro bývalého španělského krále média užívají důsledně podobu Juan Carlos I. (ne tedy Jan Karel), Wikipedie například uvádí: Juan Carlos I., česky Jan Karel I., plným jménem Juan Carlos Alfonso Víctor María de Borbón y Borbón-Dos Sicilias; zatímco jeho švédský protějšek Carl XVI. Gustaf už bývá obvykle Karel Gustav (Wikipedie pracuje dokonce jen s podobou Karel XVI. Gustav). Je to proto, že za 30leté války se v našich zemích začalo užívat jméno švédského krále v podobě Karel X. Gustav? A např. kastilská a aragonská princezna Juana I. Castilla la Loca figuruje v češtině dokonce jako: Juana [xuana] Šílená, Jana Šílená, Johana Šílená i Jana I. Kastilská. (Ve fonetickém přepisu se pro souhlásku ch užívá znak x.)
Nejednotná a neujasněná terminologie i absence nějakého doporučení, jak se ke šlechtickým jménům v češtině chovat, vede k tomu, že bohemizované tvary nobilitních jmen jsou považovány za divné, zkomolené. Naši předkové tuhle otázku vyřešili pravidlem: co je české, to je hezké, a jména si počešťovali. Česky pak byla uváděna i cizí příjmení. Šlechtické rody, jichž se to týkalo, se však obvykle přiklonily k nejstarší dochované formě svého jména, resp. příjmení (Czernin, Liechtenstein, Lobkowicz, Sternberg, Waldstein). Jistá doporučení, akcentující rodové dědičné přání, jaký tvar jména či příjmení užívat, lze čerpat v omezené míře pouze z gothajského almanachu.
Poznámka na závěr. V roce 1845 je slovanskou filologií Královské společnosti nauk vysloven požadavek psát cizí zeměpisná jména tak, jak je obvyklé v zemích jejich původu. V roce 1871 bylo mimochodem na První mezinárodní geografické konferenci odsouhlaseno doporučení, aby všechny země užívající latinku přejímaly originální formy jmen (měst, států) bez jakýchkoli změn. Nestalo se tak. Zejména frekventovaná exonyma (domácí podoby cizího zeměpisného jména) se totiž snadněji začleňují do jazykového kontextu. Protistrana však může namítnout, že v době globalizace je vytváření exonym a českých podob jmen vůbec zbytečné. Že někdo neví, že Graz je Štýrský Hradec nebo Venezia Benátky, je jeho věc.
