Petr Vybíral strana 2 z 5

Aniž bych chtěl zvětšovat čtenost svých stránek, přecejen si dovolím odkázat na minulé povídání Češtiny před kamerou. To dnešní na něj totiž navazuje. Budeme hledat viníka, který způsobil prekérní situaci českého pravopisu tím, že ponechal y. Řeč tak bude hlavně o pravopisu, protože y se týká jen pravopisu, ne výslovnosti. V mluveném jazyku se až na výjimky nářečí jihočeských a východomoravských, která tu a tam ještě drží i ve výslovnosti y, setkáváme jen s i. [ďeťi bili]. Nejde o věc novou, čeština drží tuhle zásadu už od 15. století. Je ale pravda, že Jan Hus dbající dvojí výslovnosti i - y káral Pražany za to, že jsou nepečliví a kašlou na to. Podle Husova zápisku se nejlépe y dobéřeme takto: koneček jazyka polož na spodní zuby a jazyk uprostřed do obloučku zvedni. Dnešní spisovná výslovnost je blízká původnímu i a rozdíl mezi dvojicemi di, ti, ni - dy, ty, ny není dnes rozdílem mezi i - y, ale mezi předchozími hláskami d/ď, t/ť, n/ň a následující i/y signalizuje jen jejich tvrdost nebo měkkost.

V sobotní příloze Lidových novin ze 7. března je zajímavé povídání o tom, jaké by to bylo, kdyby se zrušilo y, a taky vysvětlení toho, proč to v češtině dost dobře není možné. Možná i vás ve škole učili, abyste při vyjmenování českých samohlásek, vyslovili řetězec a-e-i-o-u-y. Tady to možná všechno kdysi začalo. Čeština má celkem deset samohlásek, pět krátkých, pět dlouhých. To y není samohláska. To je ypsilon a je to protějšek jotě neboli i. Ale je to „jen" písmeno, nikoliv samohláska. Jinými slovy, operujeme jím jen v textech psaných, v mluvené češtině se vyskytuje pouze -i. Proto se třeba fonetický přepis slova vždycky zachytí v češtině [vždicki].

Was ist das? Psí vocas. Wer ist er? Psí prdel. Tak tuhle slovní hříčku uvádí K. J. Obrátil ve své knize Kryptadia s následujícím komentářem. Když se děti začínají ve škole učiti německy, říkají… A to se psala 30. léta minulého století!

A bude to sprostý aneb hoven na pět bandasek.Před několika lety vytáhla radnice šestého pražského obvodu s výbornou reklamní kampaní. Na billboardech byla zobrazena lidská zadnice kálející pěkně do travičky s nápisem: Když může váš pes (proč ne vy)! Docela dobrá podívaná, snad i efektivní, to nevím. Protože sám od roku 1997 se psem žiju, nejdřív s modrou německou dogou Ondrou, teď s hnědým labradorem Radečkem a zvířata mám rád všechna, zatímco lidi jen některé, vím, na jak palčivý problém tahle reklama mířila. Myslím si ale, že ti slušní věděli a vědí, že je to fakt ekelhaft nechat to po psovi někde na chodníku, a uklízeli reklama nereklama, těm tupějším je to jedno a reklama jim nepomůže, resp. nezabere na ně.

Na ženský triumvirát jsem vás upozornil už v předminulé Češtině. Probírajíce tady různá úskalí "ženské" lingvistiky, lingvistiky rodu, genderové lingvistiky jsme narazili i na slovo triumvirát. Vir je slovo latinského původu, znamená muž a skutečně se slovem triumvirát označovala (tajná) dohoda tří mužů. Proto spojení ženský triumvirát je vlastně významový nesmysl, jenže dnes už lze těžko mluvit o tom, že jde o chybu. To povědomí k latinskému původu zcela mizí a hlavně v jazyku sportovní žurnalistiky se ženský triumvirát zabydlil. A mediální jazyk je vlivným ovlivňovatelem a tvořitelem jazykového úzu. Stačí se podívat do jakéhokoli internetového vyhledavače. V Českém národním korpusu pak najdeme například věty: moderní civilizaci vládne triumvirát: strach, vina, vražda, (tady jde hlavně o podstatná jména rodu ženského), mluví se o triumvirátu dcer Ilony, Margarety a Heleny. Najdeme tady ale i spojení rudý triumvirát nebo triumvirát jako tajnou dohodu Zinověva, Kameněva a Stalina. Je na vás, jak se rozhodnete užívat tohle slovo. Frekvenční slovník češtiny mu přidělil 78. příčku. (Jen dodávám, že latinské virus znamená původně jed. Jak daleko je to pak k anglickému poison? A jak blízko má anglické poison (jed) k jinému, ale podobnému passion, které ale znamená něco zcela nepodobného, jiného, totiž vášeň.) Máme tady co dočinění s takovou asymetrickou trojcí slov: muž - vášeň - jed.

Nejprve chci poděkovat za všechny ohlasy, a dokonce i dopisy, které mi přišly na minulou Češtinu před kamerou. Ta končila výzvou, abyste se zamyslili nad třemi otázkami, které jsem vám položil. Začnu obecně. Mým úkolem nebylo a není přesvědčit vás o tom, že mám pravdu; zde publikované Češtiny před kamerou vyjadřují jen a jen můj názor a je jen a jen vaší věci, budete-li s ním souhlasit. Navíc přesvědčovat vás v otázce přechylování, kde sám "tápu", bych nepovažoval z hlediska zvolené a nastavené komunikační strategie za šťastné.

Proč nemůžou Jóhanna Sigurdardóttirová, Megawati Sukarnoputri a Kazimira Prunskienéová vytvořit triumvirát? Co na to paní Livia Klausováová? Aneb o tom českém ováování…

S poctivostí nejdál dojdeš - Mařenka s ní došla na kraj lesa. Mám to na jazyku - možná se pozvracím. Čeština označuje tyhle frazémy jako wellerizmy (podle vtipného sluhy pana Pickwicka Sama Wellera). A čeština nikdy nezažila takovou diskuzi skrzeva přísloví; nebýt toho, že to Evropě od ledna začneme sladit. Vlastně by mi to mohlo bejt celý ukradený, protože komu dal pánbu úřad, tomu dal i funkci… a komu dal funkci, toho učinil v reklamní agentuře kreativcem. Opus laudat artificem - Dílo chválí svého tvůrce, a tedy agenturu EURO/RSCG. Slogan Evropě to osladíme je jejím reklamním produktem. Původně měla fráze osladit někomu něco význam pozitivní (zpříjemnit něco), ironickým užíváním získala i ten negativní (vytrestat někoho, pomstít se někomu). Asi pochází z němčiny a nadto se (možná až na českém území) smísila s frazémem osladit někomu hořkou pilulku.

Olympijské hry v Číně skončily. Nedopadli jsme dobře. A podle ohlasů ani čeština, kterou užívali sportovní moderátoři či redaktoři. Vadilo přechylování. Vím, že o tomto tématu už jsem v Češtině před kamerou psal. Dnes vám nejdřív dáme nahlídnout do kritické připomínky jedné z divaček. Po ní bude následovat jakési zamyšlení, odpověď. Očekávám hojnou diskuzi. A těším se na ni.

V předposledním dílu našich úvah jsme zabrousili na tenký led toho, cože už je dneska všechno spisovné. Bruslili jsme tam jen chvíli, protože lidi nemají rádi, když se to, co se ve škole naučili a zapamatovali si, začne měnit. Jazyka se to týká víc než jiných předmětů, jimž jsme byli povinováni ve škole.

Tak co říkáte našemu návrhu prezentovanému v minulém dílu? Jak by se vám líbilo, kdyby v učebnicích češtiny bylo u skloňování ženských substantiv, že ta, která končí na souhlásku, se skloňují buď podle píseň nebo kost. Některá kolísají. Jen podle typu kost se skloňují ta končící na -ost. Tečka. Bylo by to snazší, dosud totiž existují výjimky, které bychom měli - chtějíce být spisovní - ovládnout. Takhle bychom nezapamatovatelné výjimky zrušili a připustili větší kolísání. Vadí vám to? Podotýkám, že bychom tím ovlivnili naši spisovnou normu, náš spisovný jazyk. V tom smyslu, že bychom ho rozšiřovali.

Nalistujte si minulý díl mapující pružnou stabilitu jazyka, přečtěte si ho. Možná budete souhlasit, možná ne. Potom spolu s námi pojďte vytvářet diskuzi o dílu tomto. Ten si vezme na paškál ještě jednou stabilitu a změny.

Zatímco v dílu předešlém jsme si řekli něco o tom, kdo a na základě čeho v jazyce rozhoduje o tom, co je vhodné, patřičné a žádoucí, dnes se podíváme na to, co je jazyková stabilita a v čem spočívají její funkce.

Pro ty, kteří nečetli naše předcházející díly, doporučuju najít si jednak čas a jednak si je pak přečíst a případně zareagovat. V tom úplně posledním jsme si řekli něco o tom, jakže to vlastně vypadalo se spisovností v historii, co všemu už spisovné bylo a teď není, a připomněli jsme si i nezastupitelnou roli pražské školy, neboli Pražského lingvistického kroužku, který ovlivnil dějiny (nejen) bohemistiky na mnohá roky dopředu.

Pro připomenutí: minulé povídání se zaměřilo na to, jak by se mělo mluvit v médiích, kdy je možné nechat zaznít sprosté slovo, a byl-li by češtině k něčemu jazykový zákon.

V předešlém dilu, který si můžete dohledat na webu blogů zpravodajské Čtyřiadvacítky, jsme si uvedli některé příklady konkrétních chyb a zamysleli jsme se, proč k nim dochází. Uvedli jsme taky jakýsi komentář spočívající v možném hledání toho, proč jsme tak citliví na jazykovou chybu, aniž bychom často věděli, co chyba je.

V minulém dílu našeho povídání jsme se zaměřili na to, proč si lidi myslejí, že je jazyk v krizi, a odcitoval jsem vám některé reakce nespokojených diváků (viz Čeština před kamerou č. 77 dostupná na českotelevizním webu). Dnes budeme pokračovat.

V několika následujících týdnech budou naše Češtiny před kamerou trochu jiné. Budou jednak na pokračování, jednak pak trochu vědečtější. Chtěl bych, aby ti, kteří je budou číst, mi pak napsali, co si o tom, co píšu, myslí. Pro své reakce prosím používejte můj televizní e-mail (petr.vybiral@ceskatelevize.cz), nikoli tedy diskuzi za článkem na webu. Děkuju vám.

V minulé Češtině před kamerou jsem psal o Nemocnici na kraji města. Po skončení každého dílu se vysílá reklama. Protože si jednotlivé díly nahrávám, občas se mi stane, že nahrávku mám i s tím reklamním balastem.

Legendární Dietlův seriál Nemocnice na kraji města se vrátil na českotelevizní obrazovky. Bráno pohledem sledovanosti, je úspěšný. Slovutný primář Sova, nezpochybnitelná morální i odborná autorita, vede svůj primariát chvályhodně. Kopeckého doktor Štrosmajer je charakterově pak ještě víc přitažlivější než jeho šéf, a to proto, že chybuje, hřeší, kleje. Seriál, jehož třetí řadu má ČT už připravenou, je zajímavý i po těch téměř čtyřiceti letech. Všimli jste si třeba, že hned první záběr v prvním dílu je plný tzv. product placementu, o jehož patřičnosti a zákonnosti se vedly nedávno dlouhé diskuze? Jde o to, že hned v první scéně s havarovaným hokejistou Přemyslem Rezkem se objevily záběry na reklamní poutače podél silnice. Tvůrci filmů se musejí totiž vypořádávat s tím, jestli můžou ukázat, že hrdinka si myje hlavu tím a tím šamponem, nebo že dítě jí tu kterou čokoládu a jeho otec pije to či ono pivo. Vzhledem k tomu, že scenáristi nepíšou své příběhy izolovaní od světa a ani jejich hrdinové pak nežijí životy bez mobilů, notebooků, televizí, sektů a třeba prezervativů, je myslím si namístě přiznat je i v televizi a neskrývat jejich značku. Jaroslav Dietl, maje v tom jasno asi už tenkrát, tenhle problém vůbec neřešil. Prostě jeho postavy vznikly v 70. letech a v seriálu to je zcela přirozeně vidět.

Ti, kdo sledovali prezidentskou volbu, vědí, že zeleným onemocněla poslankyně Olga Zubová, a protože každý hlas měl cenu zlata, způsobila její absence poprask. Možná se vám teď bude zdát divné, proč o tomhle povýtce politickém tématu píšu v Češtině před kamerou. Vysvětlím.

(Upozornění: ve druhé části se v textu vyskytují koprolálika, avšak ve "vědeckém" kontextu.)Děkuju všem, kteří mi napsali a poslali slova, která je napadla a která končí na -čo, -go, -ro, -ňo, -šo, -žo. Máte-li k dispozici Český národní korpus a umíte-li v něm zadat správně dotaz, pak pro vás tahle otázka nebyla těžká. K těm dalším bychom mohli na základě nálezů přidat ještě (řazeno podle počtu výskytů v korpusu): péro, lejstro, cigáro, fáro, panděro, kvádro, vzrůšo, šampáňo, cígo, štígro, žváro, hausnumero, imágo, éro. A narazíte samozřejmě i na čůčo, jehož pravopis kolísá, i čučo. Vesměs jde o substantiva středního rodu, což je víceméně očekávané vzhledem k jejich zakončení. Jména končící na -o jsou totiž v češtině zhusta neutra.

Asi před týdnem jsem odpovídal na divácký dotaz týkající se rozdílu mezi slovy zdravotní a zdravotnický. a podobný problém jsme řešili vzápětí, tentokrát u adjektiv strukturní vs. strukturální. od jednoho podstatného jména struktura má tak čeština dvě téměř podobná - a to nejen tvarem, ale i významem -  přídavná jména. pohledem do slovníku spisovné češtiny na straně 418 zjistíme, že oba tvary stojí vedle sebe jako synonymická, vzájemně zastupitelná slova.

Před nedávnem odvysílala televize Nova zprávu o tom, že se našla skupina žen protestujících proti tomu, že v zákonech, ba dokonce i v Ústavě České republiky se píše o voličích, poslancích, senátorech, jako by v češtině nebyly voličky, poslankyně senátorky. To tyto ženy zjevně popudilo a rozhodly se to změnit. Krátce nato jsme v pořadu Média a svět měli jako jednoho z hostů (či snad jednu z hostek) manželku Daniela Landy Mirjam Landovou. Jenže ona si nepřála být Landová, chce zůstat jen Landa. Tohle přání je třeba respektovat a alespoň oficiálně se mu podřídit. Potřeba měnit ústavu mi připadá lichá, a pominu-li to, že měnit ústavu země je složitý legislativní proces, k němuž se nemůžu vyjadřovat, pak mi to nedá, abych se na to všechno nepodíval z hlediska jazyka našeho rodného.