Měl jsem možnost vidět v předpremiéře Vejdělkův film Ženy v pokušení. V kině jsem nebyl už několik let, Ženy v pokušení se mi ale líbily. Příjemné herecké výkony všech hrdinů nepřekvapí, jsou spíš očekávány. Filmu předcházela zajímavá reklamní kampaň - jistě dobře promyšlená a úspěšná - kterou představovaly kromě poutačů i akty Elišky Balzerové. Kultivovaná a krásná žena se nechala vyfotit nahá. Člověk si tak, koukaje na ty snímky, uvědomil, že je to právě tahle nahota, která je produktem krásy. Výborně udělané snímky, které nemohly urazit snad ani toho největšího puritána; a fotky tak neubraly nic z pověsti ženy, jejíž charizma a půvab i šmrnc jsou obdivuhodné.
Není to typ krasavice, která to, že je krásná, prodává v médiích; a není to ani ten typ ženy, která by cpala tam či onam třeba to, jak budou s manželem na chalupě měnit okna, nebo to, že má její pejsek průjem. Inteligentně vtipná žena, která se svlíkla a jejíž nahota se tak stala kusem příjemného umění. Neukázala sice Blesku bradavky, přesto se o ní, o jejích fotkách i o filmu psalo. A právě Elišku Balzerovou nechává scenárista ve filmu několikrát použít slovo, jež by se dalo hodnotit jako silně expresivní, vulgární. Tu řekne třeba frnda, onde třeba pičulinda. Ano, ta doktorka Alžběta Čeňková, která svou možná první velkou milostnou scénu vystřihla téměř před čtyřiceti lety s hokejistou Přemyslem Rezkem ergo Viktorem Preissem; a to tak, že na suchdolských vysokoškolských kolejích a se záběrem na ruku, která zhasla lampičku na umakartovém nočním stolku. Dál se nešlo.
Následuje časový střih dlouhý několik desítek let, a v něm spousta práce a hereckých rolí, a z úst vyzrálé dospělé Elišky Balzerové pak i frnda nebo pičulinda znějí vtipně, příjemně, neagresivně a nevulgárně. Vzbuzují úsměv a na projekci, které jsem se zúčastnil, dokonce i zatleskání. Zkrátka nevadí. Nemůžou. Způsob života a práce, která po ní zůstává, paní Balzerové dovolí říct dnes už cokoli. Patří-li to k roli, pak doufám nikdo nebude používat argument, že tohle snad nemá Balzerová zapotřebí.
Srovnání tady sice není vůbec na místě, vždycky bude váznout a pokulhávat, ale nechte frndu, pičulindu říct Kateřinu Brožovou nebo Agátu Hanychovou a to i za předpokladu, že by se našel scenárista, který by jim napsal roli na tělo; vždycky to bude znít sprostě, agresivně. Balzerová si to zkrátka může dovolit, má na to i víc než po čtyřech desítkách profesních let. V případech všech těch pseudoumělců a pseudocelebrit je zřejmé už teď, že se o nich po čtyřech desítkách let nebude vědět.
V jedné z příloh MF DNES měl výbornou úvahu Václav Dolejší. Pojmenoval ji Není prdel jako prdel, stručná, skvěle napsaná, tématu sedí jak prdel na hrnci. Její autor tam vtipným a přímým způsobem hledá odpověď na otázku, proč to, co projde „knížeti“, neprojde „pážeti“. Přesněji: Václav Dolejší tam glosuje, proč Karlu Schwarzenbergovi procházejí výroky o prdeli, panenství, žrádlu, chlastu a grémium jeho domovské strany TOP 09 nezasedá; zatímco Mirek Topolánek řekne upřímně, co si myslí; neveřejně, v neformální atmosféře, nadto pro neznámý časopis určený sexuálním menšinám, svá slova pronese v tomu odpovídající komunikační situaci, a je z toho škandál.
Proč z úst šlechtických zní věty o tom, že Češi mají k zákonům stejný vztah jako holky v Perlovce k panenství jako nejen zábavné, ale i zamyšleníhodné a poučné; zatímco Topolánkovy verbální eskapády jsou přijímány zprvu s rozpaky, dnes pak arogantně a trapně? Je to věkem, je to dáno „velkopanskou schwarzenbergskou urozeností“ nebo čím?
Přitom všechny jazyky na světě mají slova, kterými vyjadřují úctu, slušnost, vděk, a slova, jimiž říkají opaky. Jde o takovou jazykovou univerzálii. Nenajdete na světě jazyk, který by neuměl vyjádřit slušnost, a stejně tak byste těžko hledali jazyk, v němž nelze nadávat.
(Dokončení příště.)
Reakce prosím pište na petr.vybiral@ceskatelevize.cz
