Petr Vybíral strana 5 z 5

Sami jste si o to řekli aneb Přijdu tam vo něco dýl

Čeština má mezi svými přivlastňovacími zájmeny také to, jímž přivlastňuje podmětu (původci děje) ve větě. To zájmeno je svůj – svá – své – svoje a tak tam, kde jiné jazyky volí např. můj – tvůj – náš, by čeština měla mít svůj. Je ovšem otázka, jak moc tohle uživatelé vědí a/nebo jak se tímto pravidlem řídí.

V Praze jsem zahlídl na billboardech reklamu, která nás sloganem Osvěž se s pepsi, vybízí k tomu, abychom se v nekonečně protivné a dlouhé zimě oddávali pití této limonády. Billboardy jsou od toho, aby byly nositeli těchto poutačů, reklama pak od toho, aby přesvědčila, a je na nás, jestli této persvazivní (přemlouvací, přesvědčovací) funkci reklamy podlehneme a propagovaný výrobek zakoupíme. Reklamy najdeme všude na světě, a v Česku fungovala i v dobách dřívějších. Vzpomeňme na pana Vajíčko.

Může se v Turínu mluvit taky o vínu? Co si o tom myslíte vy v tom Brnu?Turínská zimní olympiáda skončila a do mezí frekvenčního „normálu“ se vrátilo i užívání slova Turín. Proč se právě tohle jméno stalo tématem dnešního povídání? Inu proto, že jsme se jak v televizi, tak v rádiích mohli setkat s podobami Turíně anebo Turínu. Jako Češi víceméně rezignujeme na to, že se často při skloňování objeví vedle sebe dvě možné koncovky, a tak máme třeba na rukou – na rukách, bez dvora – bez dvoru, někde i tři:z popela – z popele – z popelu. Tato variantnost je pro češtinu typická, protože mluvíme jazykem, který je ze všech slovanských nejvíc „ohybatelný“, a proto tolik koncovek. Slovníky často předepisují, která z koncovek je spisovná, stále častěji však povolují koncovky obě.

Na pražském Václaváku stály v dobách nedávných dva domy. Prvním z nich byl Dům módy, kterému se většinově neřeklo jinak než Domek módy (funguje myslím dodnes), tím druhým pak Dům potravin (kde jste si mohli koupit třeba výběrové párky nebo lepší chlebíčky). Spolu s Kotvou, Májem a Bílou labutí tvořily nákupní magnet a centrum pro leckteré z nás nepražských. Časy se mění, měníme se my, jen ta čeština nám zůstává – jde s námi v tom dobrém i v tom zlém po všech cestách i necestách – a proměn doznává i ona. O jedné z nich bude i toto zamyšlení.

Tak tahle \"věta\" mě dostala – vůbec jsem totiž zprvu nepochopil, o čem je řeč; že by zoufalý výkřik z vietnamské tržnice, tak nějak v duchu: \"to sluší, pán byt fešák a není to dráhy. A M dóbry i přes kósy. Nebo L?\" Pak jsem ale pochopil. Ta slečna, rozhlasová moderátorka, prostě jen chtěla vyslovit jistou elektronickou adresu, tedy asi vé vé vé tečka cé zet. Nepovedlo se jí to. Proč? Odpověď je poměrně jednoduchá.

Může vlna cunami zabít mouchu ce-ce v autě značky čondaj nebo micubiši?[kodomotači wa joru osoku made terebi no mae wo hanarenai no de oja wa komatté imas]* Rodiče mají starost, že děti pozdě do noci vysedávají u televize.

Čeština patří ve škole mezi nejmíň oblíbené předměty, přestože se jí učitelé věnují s velkým zaujetím. Dověděli jsme se to z Otázek Václava Moravce na ČT 1 28. března 2004 a dají se pochopit i snahy, které by češtinu chtěly tohoto stigmatu zbavit.

Když jsem začal psát o češtině VyVolených (Čeština před kamerou 11-13), tak nějak jsem počítal s ohlasy. Nemýlil jsem se, přišly dokonce i poštou klasickou, ne tedy jen tou elektronickou. Byl jsem však překvapen, že některé z nich byly uvozeny větou „Souhlasíme s vámi, že současná čeština je v ohrožení, krizi, úpadku, pokleslá a že to, jak mluví hlavní protagonisté těchto příběhů, je výsměch češtině.“

Proč jsou VyVolení VyVolení? Čím jsou vyvolení? Na základě čeho? Umějí něco víc než my nevyvolení? Co? Jsou kritériem VyVolenosti jen peníze? A mediálně profláknutá tvář? Schopnost předvádět se? Nicnedělání? Pořád nechápu to kritérium Vy-Vole-nosti.

Některé zaráží obhroublost a vulgarita. Pohoršují se nad nimi a často argumentují tím, že v úpadku je nejen společnost, ale i jazyk. Tak předně. Jazyk za to nemůže. A v krizi taky není. V něm chybu opravdu nehledejme. Chyba je v nás.

Na počátku bylo slovo. A to slovo bylo fičák. A pak přišlo druhé slovo, a to slovo bylo hučák. O češtině VyVolených. A nejen o tom.

Tak jsme se dočkali. Denně máme možnost pronikat do vily VyVolených a nasávat jejich velký životní příběh. Protože předcházející 8. díl Češtiny před kamerou vyvolal poměrně velký ohlas a někteří z vás si našli čas a napsali mi nejen mejl, ale i dopis, budu v tématu, který bychom si mohli pracovně pojmenovat Mluvní schopnosti a gramotnost některých velkých bratrů a vyvolených, pokračovat. Na krátkém prostoru, který je těmto deníčkům vymezen, nelze samozřejmě postihnout celou problematiku mluvené češtiny mladých lidí těchto šou. Myslím ale, že se jí určitě budou zabývat i jiní lingvisté, a věřte mi, že vás budu informovat, cože je nového.

Myslíte, že to je hodně hustý, jak ta dnešní čeština vypadá? Já se tady snažím, aby ty moje úvahy byly hodně in, ale pro někoho z vás můžou být úplně mimo. Národ zabředl do sledování celoplošných reality šou – věřte mi, že jsou zajímavé i po stránce jazykové.

Tzv. vycpávkové výrazy jako prostě, vlastně nebo potažmo zamořily v posledním desetiletí jak češtinu psanou, tak češtinu mluvenou. Tuhle slovní vatu si vzal jazykový poradce ČT 24 na mušku ve svém nejnovějším sloupku.

Děkuju za e-maily, které jste mi někteří poslali. Bohužel ani jeden z vás neodpověděl úplně přesně na tři otázky z minulé češtiny. Zaměřili jsme se v ní na chyby, kterých se dopustila bývalá tisková mluvčí Eurotelu, Diana Dobálová.

Házeti perly svini již nebudu. Tak tímto výrokem ukončila svůj dopis divačka z Brna, když si v Češtině před kamerou (4) přečetla mé stanovisko k přechylování. Z došlých e-mailů nebo dopisů jsem se toho dozvěděl ale mnohem víc: jsem buran, ubožák, trapák; a co je ještě podivnější, schytali to i pracovníci Ústavu pro jazyk český (i když o nich jsem se vůbec nezmiňoval) snad za to, že proti přechylování neprotestují.

Tak jsem si to asi pěkně zavařil, když jsem chtěl, abychom ve vysílání důsledně všechny zahraniční ženské hosty filmového festivalu ve Varech přechylovali.

Přes rozdílnost názorů na cokoli se Češi, Moravané a Slezané shodnou v obecné představě o současném úpadku jazyka, podporovaném zejména televizní mluvou. Protože nemám moc rád stesky nad tím, jak ten jazyk dneska vypadá, začal jsem psát své sloupky Čeština před kamerou a čekal na vaše reakce. Byl jsem zaskočen: a to přinejmenším dvakrát. Zaprvé tím, kolik ohlasů přišlo, zadruhé pak, že si nestýskáte tolik, jak jsem si myslel, a pokud ano, pak většinou oprávněně. Slibuju, že na e-mailové dotazy postupně odpovím buď na této webové stránce, nebo osobně. Dnes se zaměřím na dvě časté otázky.

Superstar, celebrita, ikona, idol, démanty i Saddámovy slipy.Děkuju vám za všechny dopisy a e-maily, které jste mi poslali, i za reakce, které jste napsali přímo na webovou stránku www.ct24.cz. Dovolte mi jednu poznámku: úvahy o současné (nejen) televizní češtině a odpovědi na vaše dotazy a připomínky zde najdete přibližně tak jednou za čtrnáct dní – reagovat budu ale jen na dopisy slušné, i když třeba kritické. Ty sprosté zůstanou zcela stranou mého zájmu, a bez odpovědi. Výhodou e-mailů a esemesek je něco, co by se dalo označit jako (téměř) anonymní rychlá intimita sdělovaného. Pokud to ale někdo chápe jako lék na své frustrace – já mu doktora dělat nebudu. Reakcí na první příspěvek o češtině se sešlo dost. Přesto bych ještě chvíli počkal, napsal ještě jedno povídání, ke kterému mě už kdysi přiměly stesky některých diváků, a teprve pak bych odpověděl. Prosím tedy, čtěte nejen mé úvahy, ale i jednotlivé reakce na ně, a hlavně pište. Kontaktní adresu najdete na konci stránky.

Někteří lidé v Čechách, na Moravě i ve Slezsku jsou přesvědčeni o tom, že dnešní čeština je ve špatném stavu, v krizi nebo úpadku. Jejich přesvědčení vyplývá z toho, že ti druzí mluví špatně, a že by s tím proto měli něco dělat. Samozřejmě že kritizována jsou i média, a tedy především ta, v nichž se mluvené slovo stalo základním prostředkem veřejného dorozumívání. I proto se na tomto místě čas od času objeví texty jazykového poradce zpravodajství České televize Petra Vybírala.