Čeština – jazyk malého středoevropského národa. Na všech jeho dějinných cestách je s ním už více než deset století. Tisíciletá teď stojí tváří v tvář Evropské unii. Za tu dobu se v ní nashromáždilo leccos a vezme-li v potaz, že ze slovanských jazyků má nejrozvinutější skloňování a časování, že nikdy nebyla izolovaný jazykový solitér, který by chtěl odolávat vlivu jiných jazyků, a uvážíme-li, jak s ní bylo nakládáno v době temna, pak není divu, že obrozenecké snahy vzaly její znovuvzkříšení jako historickou výzvu ukázat, že po téměř třísetleté vnucené nadvládě němčiny nad češtinou dokáže tenhle jazyk naplnit komunikační cíle svých uživatelů.
Slovy okouzleni, zákony zmateni aneb K obraně jazyka vždy připraven!
Nelze v této krátké úvaze hodnotit kroky Dobrovského či Jungmanna. Je proto pochopitelné, že snahy, touhy i potřeby tehdejších kodifikátorů nového jazyka se obracely do zlatých dob českého písmáctví, tedy k době předbělohorské. Podstatně k tomu přispělo i to, že morfologická koncepce Josefa Dobrovského, popsaná v jeho Ausführliches Lehrgeebäude der böhmischen Sprache (1809), měla vysoké prestižní postavení.
Na negativní aspekty toho, že (na rozdíl od jiných slovanských národů, např. Slováků) vzala čeština za svůj nový spisovný základ nikoli živý reálný jazyk století devatenáctého, ale starší vývojovou fázi spisovného jazyka, tedy jazyka 16. století, upozorňoval už zakladatel pražské lingvistické školy Vilém Mathesius, ale i jiní.
Výsledky těchto snah se projevují naplno právě teď. Je totiž nepsaným pravidlem, že lidi mají pocit, že jazyk neustále upadá, a stejně tak žijí v přesvědčení, že ti druzí mluví špatně a že by s tím měli taky něco dělat. To není nic nového. Nově se však začínají v souvislosti s všudypřítomným evropanstvím objevovat snahy češtinu chránit zákonem. Už na jaře v roce 2004 se ozvala levicová poslankyně Ivana Levá. Letos znovu řekla v srpnovém Právu, že za mateřštinu je třeba zabojovat, protože generace před námi usilovaly o to, aby čeština byla krásná a bohatá. Jako příklad úpadku pak uvádí, že namísto matematika se říkalo matika, a teď už prý jen máťa.
Zaprvé. Má-li být čeština bohatá, pak je nesmysl chtít z ní vypudit nespisovné výrazy, třeba i tu máťu. Žádné zákony žádných zákonodárců nemůžou nařídit, přikázat studentům, jak mají nazývat vyučovací předměty. A nutit je k tomu je nesmysl. Mluví tak záměrně, vědomě a chtěně.
Za druhé. Není pravda, že pod vlivem esemesek mizí šíře slovní zásoby, jak uvádí Ivana Levá. Esemesky text zkracují, ekonomizují, ale nejdou proti slovní zásobě. Naopak svědčí o jazykové tvořivosti, vynalézavosti všech těch z nás, kteří je užíváme. Koneckonců i samo substantivum esemeska obohatilo naši slovní zásobu. Je to slangové profesní femininum typu žena.
Za třetí. Poslankyně Levá chce uzákonit určitou podobu, odkud kam lze s češtinou jít v médiích. To je velký nesmysl. Na jednu stranu to nejde, na druhou je to zbytečné. V jejím textu mě ale zaujala jiná věc: češtinu označuje jako mateřštinu. Není ale právě tohle „podraz“ od té, která tak brojí za to, aby čeština byla správná? Cožpak nás česky neučili i naši otcové a dědové! Není tedy vhodnější o češtině v médiích mluvit jako o našem rodném jazyku než mateřském? Vůči všem tátům je to přece genderově korektnější, správnější!
Za čtvrté. A neodpustím si jednu osobní poznámku. Jakpak by obstáli naši zákonodárci, kdyby museli mluvit spisovně?
Za češtinu se nemusíme stydět. Je hlupák ten, kdo do ní hustí cizojazyčné termíny tam, kde by si vystačil i s těmi českými. Pokud by se čeština měla definovat jako nedílná součást státní identity, byl by to zásadní vlom do naší Ústavy. Dotkl by se hlavně Slováků, Poláků a Romů. Došlo by i u nás k tomu, co řeší teď Slováci v souvislosti s chystaným jazykovým zákonem ve vztahu k maďarské menšině?
Poslankyně Ivana Levá to zřejmě myslí dobře. Nevěřím ale těmhle jejím snahám. Nechci, aby o našem jazyku rozhodovali ti, o jejichž formulačních dovednostech lze s úspěchem pochybovat; ti, kteří toho o fungování jazyka nevědí příliš; ti, jejichž prací sice je zákony navrhovat, předkládat, schvalovat či zamítat. Ne však zákony zbytečné, matoucí a nepromyšlené. Žádný zákon na světě totiž nezlepší vyjadřování lidí. Čeština už dávno není v ohrožení, resp. ohrožují ji právě takovéto nápady. Vedou totiž k omezení svobody slova. Regulace jazyka by měla být minimální a všechny intervence do něj by měly odrážet jeho současný stav, vycházet z úzu. Ony totiž tyhle nápady (zákony) vypadají dobře a někteří na ně uslyší. Jsou ale demagogické. A demagogie přece, řečeno s Karlem Čapkem, musí být názorná, ale pokud možno nepřesná, musí jít snadno do hlavy, ale nesmí přiléhat k faktům.
