Dobrý den víc než po čtyřleté odmlce. S některými z vás jsem byl v e-mailovém kontaktu nepřetržitě, psali jste mi svoje postřehy, kritické ohlasy k češtině ve vysílání i svoje náměty. Někteří z vás v tom pokračují a já budu rád, když k nim přibydou i další. Pojďte tedy spolu se mnou přemýšlet o tom, jak se dnes mluví a píše.
Tenhle blog se sice už tradičně jmenuje Čeština před kamerou, ale my si budeme společně všímat toho, jaká je ta dnešní čeština v médiích vůbec, ne tedy jen před kamerou, jak se proměňuje a proč a co si o tom všem myslíte vy i já. Možná se právě tady hodí připomenout, že z povahy toho, o čem budeme psát, vyplývá, že naše názory se budou často hodně křížit. Stejně tak jako mně nepůjde o to završit své povídání o češtině tím, že všechny přesvědčím o tom, že mám pravdu já, budu rád, když i vy nebudete brát naše psaní si jako osobní roztržku či svár, kde vyhrát můžete jen vy. Jazyk je předmětem častých diskuzí, těžko se v nich ale hledá vítěz.
Zpravodajec
Dnes se zamyslíme nad tématem Co ve slovnících (téměř) nenajdete. Slovníky jsou dobrá věc, přehledná i praktická. Jejich obliba je u nás už tradiční a několikasetletá. Budu se tedy odvolávat především na tu klasickou českou slovníkařinu, na Slovník spisovného jazyka českého a Slovník spisovné češtiny. Stalo se nám totiž na čtyřiadvacítce, že jsme nějakou chvíli hráli v jednom z titulků slovo zpravodajec. To by samo o sobě nebylo tak zvláštní, protože tenhle tvar používala a dosud používají i jiná média, kdyby… Kdyby tohle slovo vůbec „existovalo“. Jde mi o to, že vhodnější je jistě tvar zpravodajce, ne zpravodajec.
Šlo o případ Nečasová-Nagyová, kde před soudem stanuli tři pánové: Milan Kovanda, Ondřej Páleník a Jan Pohůnek, tedy tři zpravodajci vojenské tajné služby. V češtině platí taková tvaroslovná zásada, že jména zakončená na -ec (otec, chlapec, herec, umělec, zaměstnanec, jedinec, cizinec, stařec, jezdec – řazeno dle frekvence výskytu) by měla mít ve vokativu tvary s -če (otče!, chlapče!, herče!, umělče!…), zatímco ta na -ce se při oslovování ve vokativu nemění, resp. srovnávají svůj první pád s pátým: zástupce, výrobce, soudce, vůdce, správce, obránce, poradce, obhájce. A právě skupina těchto jmen zakončených na -ce se často chová jinak, než bychom si představovali nebo přáli. Uživatelé totiž volí i v nominativu podoby: (státní) zástupec, správec (kurtu), (Půčkův) obhájec – tvary, které označujeme jako hyperkorektní, tedy pseudosprávné, tvářící se jakoby stylově vyšší, reprezentativnější. Sem patří např. by jsme, by jste, by si si, dvěmi, oběmi nebo třeba výslovnost [sedn, osn] namísto [sedum, osum, sedm, osm].
V případě různých nejistot či tápání v našem rodném jazyce obvykle většina z nás sahá právě po slovníkách nebo se podívá na stránky Jazykové poradny Ústavu pro jazyk český. Udělal jsem to i já, pojav podezření, že tvar zpravodajec je veřejnoprávní grafická hyperkorektnost vzniklá podobě jako zástupec nebo správec. Jenže ouha, reprezentativní české slovníky s tímto slovem nepočítají, neuvádějí ho, zkrátka nenarazíte v nich na něj. A tady si dovolím položit vám jednu otázku. Jak v těchto případech postupujete vy? Napište, poraďte. Spoléháte se jen na svůj jazykový cit a intuici? Ty přece můžou selhat nebo zklamat. Já obvykle v těchto případech koukám ještě do Českého národního korpusu a v něm zjistíte následující frekvenci: ve prospěch slova zpravodajce mluví 26 výskytů, v jeho hyperkorektního bratra zpravodajec 14 nálezů. Platí-li, že spisovnost se objektivizuje v úzu a že tedy o tom, co je spisovné a co ne, rozhoduje především praxe, nikoli bohemisti, pak jsme narazili na případ, kdy se v médiích, jež bývají označována jako vlivné předpolí jazykového vývoje, vyskytuje rozkolísaná podoba slova a bude zajímavé sledovat, jak to dopadne a co tedy převáží. Za sebe doporučuju užívat podobu zpravodajce. A jen si prosím uvědomte, že ne všechno, co uvádějí slovníky, je vždy použitelné, a vice versa: to, že tam něco není, neznamená, že to neexistuje nebo se to nesmí užívat. A otázka druhá. Jak byste vytvářeli pátý pád u příjmení typu: Wolker, Langer, Bauer?
Rukojmí
V souvislosti s případem, kdy radikální hnutí Islámský stát zveřejnilo videozáznam, který zachycuje stětí japonského rukojmího Kendžiho Gotoa, přicházely do televize výtky kvůli skloňování slova rukojmí. Za všechny uvedu tu nejstručnější: už druhý den to máte špatně, pořád mluvíte o rukojmím, rukojmího atp. Jsem ochoten vám tolerovat rukojmí, protože byste měli vědět, že se skloňuje jen jako stavení. Tolik zkrácená citace. Divák stěžovatel se mýlí. Skloňování tohoto slova může být pro někoho oříšek, ale na rozdíl od zpravodajce ho uvádějí všechny „příručky“, a je tedy i lehce ověřitelné. V nich se dočtete, že tvary kolísají, protože rozkolísaný je i rod substantiva rukojmí – v češtině mezi sklonným maskulinem (ten rukojmí) – tohle užívání v úzu nejen mediálním převládá víc než pětadvacetinásobně – a v podstatě nesklonným neutrem (to rukojmí). Nejde ani tak tedy o to, co je, nebo není nám divák ochoten tolerovat, jako hlavně o to, že i uživatelská praxe v tomto případě zřejmě dala přednost intuici: rukojmí prohlásil – rukojmí prohlásilo.
Dnešní povídání zakončím jedním zajímavým citátem, úvahou. Publikoval ji časopis Vesmír v roce 2010 a jde o překlad významného českého bohemisty profesora Františka Daneše (*1919), který zde upozornil na text amerického sociolingvisty Charlese Alberta Fergusona a jeho kolegyně Shirley Brice Heathové z roku 1989:
„Mnoho Američanů je přesvědčeno, že skutečně existuje správný způsob, jak anglicky mluvit a psát, přestože si nejsou vždy jisti, jaký způsob to je. Často se omlouvají za svou vlastní výslovnost, volbu slov a schvalují kritiku, která se objevuje v úvodnících novin a časopisů, ve veřejných projevech a populárních knihách a týká se aktuálně “nízké úrovně„ angličtiny. Americká nejistota ve věci správnosti (correctness) je notorická. Asi žádný jiný národ nenahlíží tak často do slovníků, aby si ověřil výslovnost, pravopis, význam a užívání slov. Možná že žádný jiný národ nekupuje v poměru k počtu obyvatel tolik stylistických příruček a knih o tom, jak zlepšit svůj jazyk. Když r. 1978 otevřela jedna středozápadní americká univerzita telefonickou poradnu (hot-line) pro správnou gramatiku a interpunkci, přicházely dotazy z celé země a brzy se našel nakladatel ochotný vydat nejběžnější dotazy a odpovědi ve formě příručky. […] Američané jsou hrdi na to, že jsou prosti autoritativních zásahů do jazyka, a ostře by oponovali Kongresu, kdyby přijal zákon o správné výslovnosti, pravopise nebo slovníku a nevidí ironii v tom, že sice odmítají přiznat autoritu ve věcech jazyka národní vládě, ale zároveň dávají svou důvěru autoritativnímu slovníkářství rozličných komerčních nakladatelství a soukromým akademickým institucím.“
Budu rád, když napíšete: petr.vybiral@ceskatelevize.cz
