Tak tahle \"věta\" mě dostala – vůbec jsem totiž zprvu nepochopil, o čem je řeč; že by zoufalý výkřik z vietnamské tržnice, tak nějak v duchu: \"to sluší, pán byt fešák a není to dráhy. A M dóbry i přes kósy. Nebo L?\" Pak jsem ale pochopil. Ta slečna, rozhlasová moderátorka, prostě jen chtěla vyslovit jistou elektronickou adresu, tedy asi vé vé vé tečka cé zet. Nepovedlo se jí to. Proč? Odpověď je poměrně jednoduchá.
České školy výslovnost neučí, my Češi tak máme vokály příliš otevřené, Moraváci zas zavřené. Na Moravě vadí naše otevřenost, v Čechách pak moravská zavřenost, tupost (souhlásková): „dáte si burčák, pane?“ Jen mě tak napadá, až přejdeme na domény končící eu, začneme snad říkat
„vá vá vá tačka au?“
Od dob velkého českého fonetika Bohuslava Hály víme, že samohlásky v češtině se nepřekrývají, že mezi nimi je pás prázdna, jsou nenapjaté a typicky neutrální. Navíc jako tónové jednotky nesou informaci o souhláskách. Řečeno jinak, nevyslovíte-li správně samohlásky, pak vězte, že máte velkou šanci neuspět ani při výslovnosti souhlásek. Pro ilustraci připojuji pár zaslechnutých výslovnostních perel, ani jedna z nich nepochází z dílny České televize.
„Dobrý večer, smradi, že se na nás díváte…“ dobrý večer, jsme rádi, že…
„Dobrý dan, apidamije slentafki a kolhavki naní nová namoc“ = dobrý den, epidemie slintavky a kulhavky není nová nemoc
„Děkujeme, že jste za vola, a užijte si to“ = děkujeme, že jste zavolal, a užijte si to. Šlo o gratulaci k výhře v telefonní soutěži.
Jako rodilý Čech, pro něhož je čeština jazykem rodným, jsem samozřejmě těmto větám rozuměl, když jsem však zaslechl, že: „Jarouš brzy zvítězí nad celou aropou,“ nevěděl jsem, co se stalo, zejména mi pak unikala ta souvislost s tím Jaroušem, protože o tom se arci předtím vůbec nemluvilo, a ani o cele a ropě ničehož předtím nikdo nic nezmínil. Pak mi to došlo: „Jaro už brzy zvítězí nad celou Evropou.“ Chápete to? Ne „Jarouš“, ale jaro už! Tyhle výslovnostní střípky sbírám už dlouho, některé z nich jsou unikátní, bizarní, originální, nezapomenutelné. Vím, že tahle moje rubrika se jmenuje Čeština před kamerou, ale snad mi prominete, když se s vámi podělím ještě o jednu výslovnostní perlu, pro změnu rozhlasáckou. Pro jisté soukromé rádio pracuje jakýsi astrolog, který má hned několik výslovnostních nedostatků. Nedávno jsem se od něj dozvěděl, že „Nejen dobrá nálada, nás čaká dnes i dobrá konvice.“ Abyste mi rozuměli, jako profesionál se mu nesměji, ale „dobrá konvice“ (chtěno být vysloveno kondice), nebo třeba že „deníky mají užráno“ (už ráno), mě dostaly. A ještě jeden postřeh, poměrně zásadní. Divák - posluchač má právo rozumět ihned. Uváděnou výslovnost bere jako znepokojující faktor v celé komunikaci. Je-li tato výslovnost natolik chybná, že dotyčná neumí vyslovit ani své příjmení, pak už jde přímo o iritující prvek v komunikaci. Jedna slečna v jednom rádiu se totiž buď jmenuje Bára Něničová, nebo Niničová. Bohužel, jista si je jen ona a ti, kteří ji znají; ti druzí se můžou pouze domnívat, jakže je to s jejím příjmením. O jejích dalších výslovnostních vadách tady psát nebudu.
Plavky jsem si vzít na skákání
Když můj kamarád Američan přišel do Česka a začínal se teprve učit česky, říkal deštníku: "kapuca, co s ní střelím
proti prší,„ “vodoboty„ byly holiny (galoše) a po odtržení předpony “po„ u slovesa potkám si vytvořil tvar “tkám„, o němž se domníval, že vyjadřuje přítomný čas tohoto slovesa (uvažoval logicky třeba jako je “pojedu„ od “jedu„). Tehdy jsme se scházeli v Nerudovce v jedné hospodě. Jednou nám svůj pozdní příchod vysvětlil takhle: “Já byl zaplavat, a venku v trávě ležely dvě plavky a mně se líbily, tak jsem povídal s nima a bral jsem si je do vody i na skákání. Byly fajn obě."
Ulítlý vši na hovně z papíru
Vydržte a dočtěte až do konce. Na skvostnou tečku jsem narazil v článku z roku 1996. Byl otištěn v časopisu Čeština doma a ve světě a jeho autor, Darren Crown, píše o potížích, které má, slyší-li mluvit anglicky turisty z různých zemí. Já už končím, protože tohle nepotřebuje komentář.
Když Japonec řekne: „I´d like some fried rice“ (a tedy chtěl bych trochu smažené rýže), většinou řekne „I´d like some flied lice“ (což si rodilý Angličan přeloží jako chtěl bych nějaké ulítlé vši). Japonci totiž nedokážou ve výslovnosti rozlišit dva fonémy r – l. A požádá-li Španěl o „shit of paper“, řekne si o hovno z papíru, i když původně chtěl určitě sheet of paper a tedy jistojistě list papíru.Tohle je krásná jazyková komika, která neuráží, nevadí, pobaví…a takové je plná například kniha Pan Kaplan má třídu (stále) rád v geniálních překladech nejdříve P. Eisnera a poté Antonína Přidala.Dobrý večer, smradi … je jiné, to patří jinam. Zřejmě taky neurazí, ale ani nepobaví. Je totiž spíš smutné. V jazyku si vlastně každý může dělat, co chce. Ti, kteří za to berou peníze a bývají označováni jako profesionálové, však určitě ne.
