Při jednom výslechu ve velmi zlé liberecké věznici Státní bezpečnosti mi uprostřed řečí o tom, že kolo dějin nelze otočit zpět a že komunismus zvítězí na celém světě, položil pan referent i tuto otázku: "A co říkáte našim metodám tam dole v celách - gestapácké, co?" Nezaváhal jsem s odpovědí: "Ba ne, spíš asiatské", řekl jsem. Pan referent upadl do rozpaků a raději převedl řeč jinam.
Abyste rozuměli. Bylo to začátkem roku 1952 a já jsem se asi po dvouleté přestávce vrátil do komunistických kriminálů, s nimiž jsem před tím měl už roční zkušenost hned po únoru. A ten rozdíl ve vyšetřovacích a jiných metodách po příchodu sovětských poradců odpovídal mým představám o rozdílu mezi Evropou a Asií. Čímž nechci Evropu nijak upřednostňovat. Dokonce jsem ochoten připustit, že Evropané Němci byli schopni zabíjet ještě chladnokrevněji než částečně asijští sovětští Rusové. Rozumí se, že všude je nutno dodat slůvko „někteří“.
Takže zatímco na počátku komunistické moci u nás byli její pohůnci náchylní používat spíše metod gestapáckých a inkvizičních, založených převážně na mučení fyzickém, po příchodu sovětských poradců se v mnohem větší míře začalo využívat mučení psychofyzického. Třeba v té liberecké estébárně dostali všichni dozorci příkaz mluvit s námi neurvale, kopat nám esšálky s jídlem do cely nohou, nechat nás spát jen naznak s rukama na prsou, přičemž každé porušení tohoto příkazu některým vězněm bylo provázeno boucháním do dveří, které probudilo ostatní. Velmi zle psychologicky také působilo, že vězeň byl zbaven úplně všech vlastních věcí včetně kartáčku na zuby a ručníku, které byly uloženy na vnější straně dveří. Okno bylo z neprůhledného skla a všechno bylo natřeno šedou barvou. Vazební mundur byl pak zbaven všeho, čím by vězeň mohl ohrozit svůj život, tedy knoflíčků na košili nebo tkaniček u bot. Přímo ďábelské pak byly nepatrné dávky často velmi dobrého jídla, což jen povzbuzovalo trvalý hlad. A jakékoliv vyvedení z cely bylo spojeno s nasazením neprůhledných brýlí… Vím, že někdo v té době byl vystaven i nesnesitelnému mučení fyzickému, ale to, co zde popisuji, byla jakási základní norma uplatňovaná na každém vězni, který tam byl třeba jen v roli svědka. Jejím účelem bylo, že se člověk do jisté míry těšil na chvíle, kdy mohl to asiatské prostředí na chvíli opustit k výslechu. Tam ovšem příslušný referent v případě, že dotyčný náležitě nemluvil, měl vždy po ruce vyhrůžku „když to s vámi nepůjde po dobrém, tak vás tam dole necháme obrůst mechem“.
Tyto i jiné zkušenosti ze sovětského komunismu mě přivedly k přesvědčení, že asiatské chování má poněkud jiná pravidla než to euroamerické. Už ono totální vymývání mozků, jímž u Rusů bylo vyvoláno sebevražedné „nas mnogo“ a u islamistů vzkaz Evropanům a Američanům „vy milujete život, my milujeme smrt“ by nás mělo nabádat, abychom přestali počítat s tím, že Asiaté se ve světové politice budou chovat stejně jako příslušníci západní civilizace. Zdá se však, že ti, kteří tam rozhodují, se o své životy bojí jako každý normální člověk. Svědčí o tom mnohé příklady jejich opatrnosti respektující staré čínské přísloví, že do boje s nejistým výsledkem neradno vstupovat.
Jak víme, zdánlivě protinacistický Sovětský svaz těsně před začátkem druhé světové války uzavřel s Německem potupnou smlouvu o neútočení a pak si s ním rozdělil Polsko a s jeho souhlasem obsadil baltické státy. Když pak Hitler Sovětský svaz sám neprozřetelně napadl, trvalo Stalinovi plných deset dní, než tomu uvěřil. Po válce Sovětský svaz získal valnou část východní Evropy jen obratným manévrováním za využití trojských koňů v podobě místních komunistických stran. S tím pak také počítal ve Francii a v Itálii, a když to tam svobodné volby zmařily, používal vojenských sil velmi opatrně a jen v oblastech svého vlivu - tedy v NDR, Maďarsku a Československu, kde si mohl být jist, že Západ tomu nebude bránit. Když mu v roce 1948 nevyšel pokus o blokádu západního Berlína, raději se stáhl, podobně jako couvl i za Chruščova, když se Kennedy postavil energicky přepravě sovětských raket na Kubu.
Ani Čína se nevrhala bezhlavě do ozbrojených konfliktů. V korejské válce vyslala pouze tak zvané dobrovolníky, čímž se jako stát od tohoto zásahu distancovala. A i v zásadním územním sporu o Tchajwan byly raději vydávány celé stovky vážných varování, než aby byť i jediné bylo splněno.
Ani asiatský útok přímo na srdce Ameriky 11. září 2001 nebyl veden standardními prostředky, proti nimž by se americká strana dokázala bránit. Žádná běžná opatření na letištích nezabránila takřka současnému únosu čtyř velkých letadel s nejvíce naplněnými nádržemi, nic nepomohly stovky nadzvukových stíhaček. Ani Bushovo vyhlášení války terorismu, jejíž součástí byl i standardní útok na Afghánistán a Irák, definitivně nic nevyřešilo.
Z tohoto posunutého úhlu asijských zvyklostí bychom měli pohlížet i na íránské či ruské akce ve dnech podepisování česko-americké smlouvy o radaru. Velmi to připomíná všelicos z toho, co jsem v tomto zamyšlení popsal. Měli bychom se naučit, že to, co se z té strany příliš okatě manifestuje, bývá blufováním, po němž se jede jen do chvíle, než se narazí na tvrdou zeď odporu nebo někdy i jen ostentativního ignorování takových hrozeb. Nebezpečné bývá teprve to, co není na první pohled tak patrné a co by měly odhalovat poněkud schopnější a chytřejší tajné služby, než jak se zatím předvedly ty, jimiž disponuje naše západní civilizace.
- Okno věznice autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/85/8454.jpg
- Věznice- vězeňská cela autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/53/5247.jpg
- Teroristický útok na New York z 11. září autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/253/25229.jpg
