Praha - Jako na konfliktní, ale zároveň odvážnou a energickou ženu vzpomínají na zesnulou českou režisérku Věru Chytilovou její kolegové, studenti i kamarádi. Režisér Jiří Menzel ji označil za „první dámu českého filmu“. „Je to obrovská ztráta, protože druhá Věra Chytilová nikde není a ani být nemůže. Je absolutně nepřekonatelná a nenahraditelná,“ doplnil herec Miroslav Donutil.
- Režisér Jiří Menzel: „Je to dáma, která pro můj život znamenala strašně moc. Byla moje kamarádka, starší sestra, učitelka. Byla to první dáma českého filmu.“
- Herec Miroslav Donutil: „Je to obrovská ztráta, protože druhá Věra Chytilová nikde není a ani být nemůže. Je absolutně nepřekonatelná a nenahraditelná.“
- Herec Bolek Polívka: „Byla přísná s úsměvem. Měla ráda lidi, a proto také byla moralistka, protože chtěla, aby lidi byli lepší. Byla obrovská bojovnice a nikomu nic nedala zadarmo.“
- Prezident Miloš Zeman: „Poznal jsem ji jako nesmírně zajímavou ženu, jejíž odchod je velmi výraznou ztrátou pro celou českou kulturu.“
- Ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant: „Věra Chytilová byla unikát po všech stránkách. Byla člověk, který neustále překvapoval.“
- Režisér a student Chytilové Bohdan Sláma: „Ona je moje filmová máma… Fungovala jako budhistický mistr, který vás tluče palicí. Jsem jí vděčný za každou ránu.“
Slovenský režisér Juraj Jakubisko vzpomíná na Věru Chytilovou jako na velmi bouřlivou, konfliktní, ale odvážnou ženu, která si i za socialismu uměla své věci vybojovat. Sám přiznává, že ho její smrt velice zaskočila. „Mnohokrát jsme si říkali, že zubatá už rube v našem lese. Žertujeme, a ono se to stane skutečností,“ uvedl Jakubisko, který se podílel už na jejím absolventském filmu na FAMU, kde oba studovali. „Byl to jiný, originální způsob režie. Působila spíše trochu jako vojvůdce,“ vzpomíná.
Filmový publicista Jan Foll o Chytilové mluví jako o člověku, který byl provokativní - jak ve svém díle, tak v osobním kontaktu. „Nikdy nenechala člověka, aby se nudil, vždycky ho nějak dráždila a provokovala,“ popsal. Jednou prý režisérce nabídl odvoz domů. „Ona mě ale režírovala i v tom autě, pak mě přiměla, abych jí uklízel zahradu, což jsem udělal, pak mi udělala svačinu a večer mě vzala do Semaforu, kam se tehdy nedalo dostat,“ vybavuje si jednu z mnoha historek Foll.
Také bývalý student Věry Chytilové Josef Tuka na ni vzpomíná jako na konfliktní, ale energickou a vitální ženu. Od své učitelky se podle svých slov naučil dvě zásadní věci. Tou první je důležitost tématu, kdy Chytilovou spíše než praktické zpracování tématu vždy zajímala především pointa filmu. Filmař se podle ní také nesmí bát jakéhokoliv omylu. Chyba totiž prý může být pro filmaře velmi osvobozující a pro samotný filmový proces velmi inspirující. „Vedle té její konfliktnosti u ní člověk mohl najít i pocit zastání a sounáležitosti,“ vzpomíná Tuka. „Pro Věru Chytilovou příběh moc neznamenal. Byla to jen jakási forma. Ji strašně zajímalo, co je za tím příběhem, to téma, co chce říct divákovi. Příběh byl jen jakási škatule, jak k divákovi tu základní klíčovou myšlenku filmu dostat,“ dodává.
Podle režiséra Fera Feniče v současnosti neexistuje v českém prostředí tvůrce, a už vůbec ne „žena-tvůrkyně“, která by mohla zaujmout místo Věry Chytilové. „Každý tvůrce, který má jasnou představu, za čím si jde a k jakému cíli směřuje, vždy vyvolává a bude vyvolávat v druhých pocit, že je nedůtklivý, arogantní, příliš bojovný, málo pokorný. Ale jak můžeme vidět - u Věry Chytilové tato cesta vždy vedla k výjimečnému výsledku,“ míní Fenič. Podle něj ke sklonku života plánovala slavná režisérka natočit film o jiné slavné ženě české historie - Boženě Němcové.
Hlavní dramaturg Filmového centra ČT a filmový publicista Jaroslav Sedláček v rozhovoru pro ČT24 připomněl, že Věra Chytilová byla značně nekompromisní a snad jako jediná režisérka v 70. letech dokázala točit filmy, jaké ona chtěla. „Říkala, že komunisti nesnášeli skandál, hluk a povyk, což jí samotné bylo vlastní. Takže se třeba stalo, že s dcerou Terezou přijela za jakýmsi potentátem do Mariánských Lázní a začala křičet: 'Terezko, podívej se na toho pana soudruha, to je ten, co nedává mamince práci, a proto ty máš hlad.' Sice potom musela působit v Krátkém filmu, ale nakonec si ji zase Barrandov přitáhl a zadaná témata točila dál nekompromisně svým pohledem. To byl případ třeba Kalamity nebo Panelstory,“ upozornil na osobitost režisérky Sedláček.
"Všichni režiséři tzv. nové vlny museli natočit nějaký dělnický film, byli donuceni trochu ohnout hřbet, Menzel natočil Kdo hledá zlaté dno, Bočan Partu Hic atd. Chytilová natočila Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, způsobem, který se tehdejším potentátům hrubě nelíbil. Film se tedy mohl hrát jenom v regionálních kinech, ale ona zůstala svá," dodává.
