Praha – Nositel Nobelovy ceny Číňan Mo Jen nerad pracuje. Když už se tedy k psaní odhodlá, chce to mít rychle za sebou, román tedy dokáže zpracovat v horizontu čtyřiceti dní. Jaký je vůbec životní příběh spisovatele, jehož publikace v Česku prozatím nevyšly?
Sedmapadesátiletý literát ve svých dílech dokáže propojit historii, pohádky i současnost. Své „obyčejné“ hrdiny konfrontuje s hrůzami bídy nebo s magickými prvky, jakými jsou třeba mluvící zvířata. Jeho styl odborníci přirovnávají k Marquézově realismu nebo ke Kafkovi, druhé přirovnání je ale podle překladatele Denise Molčanova střelou do prázdna.
„Mo Jenův jazyk je velmi šťavnatý až sprostý. Srovnávat ho s vytříbeností Kafky a s jeho klidným tónem je přitažené za vlasy,“ vysvětluje Molčanov, který právě pilně pracuje na překladu Mo Jenových povídek a románu Krev a mlíko. Jak by ne, Číňan často zasazuje děj do prostředí čínského venkova, v němž sám až do poslední chvíle vyrůstal. V momentě, kdy začal více publikovat, se přestěhoval do Pekingu.
Než spisovatel dosáhl na tak vysoké ocenění jako Nobelova cena, musel svou nynější radost tvrdě vykoupit. Jeho dětství neplnili hry ani přátelé – již v jedenácti letech se stal polním rolníkem. Neustále navíc čelil hladu i zimě. Nepustili jej na střední školu, a tak mu zemědělská dřina vydržela až do doby, než se dostal do Čínské lidové armády. Tam si doplnil vzdělání a vykonával funkci armádního spisovatele.
Při psaní nad Mo Jenem držela ochrannou ruku armáda, a tak se mohl bez obav pustit i do ožehavých či až do téměř kacířských témat. Korupce komunistických funkcionářů, vykořisťování pracovní síly nebo podrobnosti o politice jediného dítěte – literát si vzal na paškál ty nejdiskutovanější problémy.
Domácí knihkupci vystaví hotové překlady nejdříve příští rok.
