Každý den se v ní můžeme tak trochu zabít. Vzhledem k tomu, že se stejně každý den tak jako tak někde porůznu zabíjíme, berme to jako veřejnou službu těm, kteří už mají veřejnosti plné zuby a potřebují rychle někam daleko a neodvolatelně zdrhnout. Neboť zabíjení sebe samotných je přece naším (ne)lidským údělem. A když už na tohle nemáme doopravdy – zkusme to virtuálně!
„Dominik je normální kluk.“ Takhle začíná distribuční list tohohle filmu a já jsem přesvědčený (i když vážně nemám ve zvyku kecat do distribučáků), že to není pravda. Že celý tento spektákl je vlastně založený na pravém opaku. Jenomže, co je to vlastně normální, že?
Dominik je zpovykaný, sedmnáctiletý fracek, řekl bych místo výše uvedeného, který má skrze zazobané a vlivné rodiče všechno, na co si vzpomene. Exkluzivní ohoz, kapesné, překonávající platy svých učitelů, auto s řidičem na cestu do školy i holky, které tohle žerou a zobají mu z ruky (nebo odkud). A taky má možná trochu nevyhraněnou sexuální orientaci, již si otestoval skrze jednu nablblou sázku pří veřejné líbačce s jiným klukem, což ti, kteří ho pro výše uvedené nemuseli (a nebylo jich málo), zvedli, a začali mu dělat ze života peklo. Tak zvané sociální sítě jsou na to jako dělané.
Když máte celý život ustláno a umeteno a to, co se vám postaví do cesty, je vzápětí někým někam odklizeno, abyste o to náhodou nezakopli, může vás takovýhle útok pěkně rozhodit a zaskočit. A tenhle otevřený svět, v němž vládne internet, vám otevře rány, v nichž se začne hnípat kdokoli, kdo dokáže stisknout enter. Sto dnů před maturitou, kterou musíte zmáknout na výbornou, abyste se dostali na prestižní vysokou (protože jinam prostě nemůžete!), vám rozhodně na klidu nepřidá. A protože se tomu nedokážete postavit, snažíte se najít způsob, jak před tím zdrhnout. A přesně o tohle se Dominik pokusil.
Záchranné lano, po kterém lačně skočil, mu hodila dívka Sylvie s růžovými vlasy, provozující na internetovém rozhraní, jež kopíruje hranici reálného světa Místnost sebevrahů, kde se scházejí magoři a závisláci na internetovém virtuálu, kteří již nechtějí nebo nemohou jít dál. Na tomhle začal Dominik ujíždět, do téhle virtuální ulity se uzavřel a standardní komunikaci s vnějším světem razantně odstřihl. „Co od nás vlastně čekáš?“ ptali se ho skrze sveřepě zavřené dveře. „Proč spolu vůbec nemluvíme, vždycky jsme pro tebe chtěli to nejlepší, tak řekni, co máme teď dělat?“ A on se usmívá jejich bezradnosti i jejich otázkám, jakoby chtěl, aby ještě více trpěli, aby řvali bolestí, kterou jim způsobuje, a on tím tak přehlušil tu svoji.
No, není to hodný, čestný a sympatický hoch, tenhle Dominik, a Rychlé šípy, v čele s Mirkem Dušínem, by ho od své klubovny hnaly svinským krokem. Polský režisér Jan Komasa ho ve svém celovečerním hraném debutu představuje jako prototyp současného teenagera (jakých může v globální internetové komunitě rychle přibývat), jako poraněného a citově labilního kluka, který již nedokáže žít ve skutečném světě a potřebuje uniknout do virtuální reality, kde je sám nebo maximálně ve společnosti sobě podobných. Je to společnost stigmatizovaných a ztracených! Společnost těch, kteří jsou ztraceni v internetu, ztraceni v životě – ztraceni v sobě samotných.
Není jasné, zda potřebují čas, psychoanalytika, prášky na budku, novou holku, jointa nebo pár facek. Jasné je jenom to, že potřebují něco, co nemají. Takováto látka a takovéto pocity se netočí snadno, a tak si Jan Komasa občas vypomáhá animovanými sekvencemi, které jsou sice vizuálně zajímavé, ale mohou vás brutálně vyhodit z reálu, kam se pak musíte znovu pracně vracet.
Interpreti všech zúčastněných skupin tu disciplinovaně odehráli, co po nich scénář a režisér vyžadoval, ať už se jedná o VIP ambiciózní a podstatu problému nechápající rodičovský tandem, všemu rozumějící a nic neřešící krizové psychiatry či dílem ujeté a dílem nepřátelské teenagery. Nikdo z nich tu výrazněji nevystupuje z řady, a tak student Krakovské divadelní akademi umění a zřetelně nastupující polský herecký talent Jakub Gierszal se svým pohledným, zraňovaným a zároveň bytelně prudícím introvertem Dominikem na sebe s přehledem strhává diváckou pozornost (a to zejména z loží dívčího publika).
Místnost sebevrahů rozhodně není špatný ani „hluchý“ film, ale řeknu vám popravdě (s vědomím, že je to nejspíš moje vina), že jsem s ním nějak nedokázal souznít. Není to prostě film, ze kterého bych byl odvázaný a natěšený, ale chápu, že je to film, který o něčem vypovídá a leckoho oslovuje. Film o osamělosti uprostřed davu, který je zvláštním způsobem odtažitý, depresivní a nervózní, a tudíž není zrovna dvakrát příjemný, ale který je zapotřebí. Když pro nic jiného, tak proto, aby nám (i jim) řekl, že život se nedá odentrovat, eskejpovat ani vygůglovat. Že je tu od toho, když už ho máme, aby se žil, protože koneckonců nic lepšího, co by stálo za to, vlastně nemáme!
SALA SAMOBÓJCÓW / MÍSTNOST SEBEVRAHŮ. Polsko 2011, 110 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie a scénář: Jan Komasa. Kamera: Radoslav Ladczuk. Hudba: Michal Jacaszek. Hrají: Jakub Gierszal (Dominik Santorski), Agata Kuleszaová (Beata Santorska), Krysztof Pieczynski (Andrej Santorski), Roma Gasiorowska (Sylwia), Bartosz Gelner (Aleksander Lubomirski), Kinga Preisová (Karolina-psychiatr), Piotr Glowacki (Darek-psychiatr). V kinech od 28. března 2013.
