„Přijeli jsme vám zahrát trochu divné muziky,“ prohlásil s úsměvem Paul Frick, jeden ze zakladatelů The Brandt Brauer Frick Ensemble. Prohrábl si svou rozcuchanou kštici a usadil se zpátky k piánu, aby se svými kolegy mohl pokračovat v opravdu netradičním koncertu. Zdmi Paláce Akropolis už dunělo hodně žánrů. Němečtí muzikanti však směle konkurovali tomu nejzvláštnějšímu, co kdy pražský Žižkov slyšel.
Techno po akusticku je určitě ta nejčastější definice, když dojde na povídání kolem The Brandt Brauer Frick Ensemble. Pouštět se ale do přesného vymezení hudebního stylu tohoto projektu by bylo čiré bláznovství. Stačí vědět, že se orchestr nezalekne ničeho a s největší chutí zkouší kombinovat desítky moderních i klasických nástrojů. Pocity z původně domnělé kakofonie už přijdou samy.
Technici měli ten večer dost náročnou „šichtu“. Rozestavit po nijak velkém pódiu harfu, klavír, udělat místo pro dechy, smyčce a další nástroje bylo asi stejně jednoduché jako vyznat se ve spletitém bludišti kabelů. Už jen proto bylo nemožné přivést s sebou předkapelu – následná přestavba by trvala hodiny. Příchozím tak krátili čekání akorát nenápadní DJs. Publikum BBFE se přirozeně nepodobá tomu, které obvykle navštěvuje techno akce, takže v nich set dvou mladíků nevzbudil extra zanícení.
O ono nadšení už se však postarala očekávaná desetičlenná formace. Když muzikanti BBFE usedali na svá místa, téměř k publiku nezvedli zrak. Už během první sklady se jim totiž v obličeji zračilo maximální soustředění, které přetrvávalo celou show. Úsměvy se jim na tvářích rozlili až v momentě, kdy je sál odměnil burácivým dlouhotrvajícím potleskem. Koncentrace ale byla na místě, protože hudebníci museli kolikrát zvládnout opravdu náročné partitury. Paul Frick za sebe odhazoval soubory notových listů dlouhých jako had, zatímco ostatní stírali z čela pot.
Jindy vážnost ustoupila stranou a zdálo se, že si Němci zkoušejí pokusy. Benjamin Grän hrající na tubu např. strávil celou jednu píseň boucháním dlaně na náustek, čímž docílil hutného nepříjemného zvuku. Bubeník svými paličkami mlátil do obrubně bicích a lze jen těžko říct, do čeho všeho mlátil xylofonista. A přesně o nezvyklé až „divné" zvuky pánům Frickovi, Brauerovi a Brandtovi jde. Co nejvíc se vymanit ze stereotypu a naservírovat publiku zdánlivě nelibozvučné melodie, v nichž lze časem najít zalíbení.
Občas posluchač nemůže uvěřit, že zvuky vydává živá kapela. Naopak by tipoval, že za vše může dokonalý počítačový program. The Brandt Brauer Frick Ensemble jsou však z masa a kostí. Jejich hudba je velice různorodá, proto se jednoznačný pocit z vyslechnutého koncertu nedostaví ihned. Chce to další ráno a další poslechy, po kterých lze v kapele objevit skrytou genialitu. Za unikátnost pražského koncertu mohou tentokrát i fandové, kteří vytvořili účinkujícím skvělou atmosféru. Ale teď se jde poslouchat. A znovu a znovu.
