Filmové návratyNávraty po letech k divácky úspěšným titulům nejsou v rámci české kinematografie neobvyklým jevem. Například Jak se krotí krokodýli (2005) Marie Poledňákové coby pokračování série Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). Anebo obnovení básníci Dušana Kleina. Proto nepřekvapuje, když do vysychajícího inspiračního koryta české scenáristiky přichází další z návratů k národně prověřené klasice Sněženek a machrů (1983) Radka Johna a Ivo Pelanta. Herecké obsazení zůstalo stejné, pouze došlo k výměně Karla Smyczka mladším režisérem Viktorem Taušem s cílem vytvoření filmu, který by promluvil i k současným teenagerům. Tento záměr se bohužel nezdařil hlavně v tom, že styl námětu a jeho režijní provedení se spíše střetávají a vzájemně narušují, než aby působily ve vzájemném souladu.
Scénář vs. režie
Námět příběhu, kterým je setkání bývalých účastníků školního zájezdu na hory po 25 letech, staví pasivně na popularitě prvního dílu, přitom se sám nijak nerozvíjí. Jeho základ tvoří připomenutí výrazných postav původního filmu, hlavně trojice kamarádů Viki Cabadaje, Radka Převrátila a Karla Máchy v hlavních rolích a jejich kultovních hlášek („Vydrž prťka, vydrž!“ nebo „Dřepkins!“), což děj rozdrobuje do série více či méně nudných epizod, které divák neznalý předchozího dílu snad ani nepochopí.
Největším problémem je ale stylová nevyrovnanost. Namísto avizovaného pokračování školní zimní komedie sledujeme jakési existenciální drama postav, sentimentálně bilancujících svůj současný život s náznakem dramatu v dospívání jejich dětí. Posledně zmíněný motiv možná souvisí s osobním zájmem režiséra Viktora Tauše, který se ve svém debutu Kanárek (1999) zaměřil na problematiku drogové závislosti mladých, akcentovaných v přesvědčivě podaných postavách syna Máchy Davida Prachaře a dcery Cabadaje Juliany Johanidesové.
Herci
Některé individuální herecké výkony překonávají naše očekávání, jiné naopak. Obecně ale scénář neposkytuje hercům souvislejší prostor k rozvinutí svých hereckých postav.
Většina z nich je proto zneužívána na úrovni typů. Radek Brzobohatý nezklame v roli konzervativně moudrého profesora Kardy a starostlivého otce Mariky Evy Jeníčkové, coby odkvétající krásky vedlejších rolí amerických filmů. Podobně působí i Viki Cabadaj Jana Antonína Duchoslava, který je nemilosrdně scénářem tlačen do role nablblého provokatéra, i když zřejmě má navíc. Nepřekvapí ani Michal Suchánek v roli televizního baviče ve stylu, jak ho známe z televizní obrazovky. Paradoxně nejsilněji působí mediálně nejméně exponovaná postava herce divadla Semafor Václava Kopty, který vytváří v postavě Radka dojemný dospělý obraz existenčně neúspěšného muže se stydlivě citlivým nitrem dítěte. V interakci se životem unavenou a přesto vnitřně čistou paní profesorkou Hankou Veroniky Freimanové vytváří tato herecká dvojice nejsilnější části filmu.
Pohlednice nebo kýč?
Zajímavě působí i atraktivní kameramanské pojetí filmu, představující nám prostředí hor v pohlednicové nádheře. Ve scénách sjezdu se kamera řítí s postavami po svahu, anebo naopak sleduje z detailní blízkosti sněhové vločky zpomaleně odlétávající od zařezávajících se lyží. Na druhé straně toto líbivé pojetí místy hraničí až s naprostým kýčem, nehodícím se pro civilně pojatý styl původního dílu, například ve scéně Vikiho připraveného pikniku pro Mariku na zasněženém vrcholku hory.
Film Sněženky a machři 2 budil u diváků vzhledem ke kultovnosti prvního dílu velká očekávání i naději. Naprostá sázka na popularitu prvního dílu s nedostatkem sebevědomí v rozvíjení vlastních osobitých motivů spíše zklamaly. Sněženky i machři po 25 letech by si zasloužili víc.
Sněženky a machři po 25 letech
Režie: Viktor Tauš, hrají: Jan Antonín Duchoslav (Viki Cabadaj), Michal Suchánek (Karel Mácha), Václav Kopta (Radek Převrátil), Eva Jeníčková (Marika), Radoslav Brzobohatý (profesor Karda), Veronika Freimanová (profesorka Hanka).
Celkové hodnocení: 45%
