Za rozesněnou romanci s prvky černého humoru O těle a duši získala režisérka Ildikó Enyediová hlavní cenu na Berlinale. Neotřelý příběh z prostředí jatek oplývá intenzivní emocionalitou, chytrým scénářem a krásnou vizualitou. V kinech se objeví 21. září.
Recenze: Rozesněná maďarská romance z jatek tne tělo i duši
Alexandra Borbély o filmu O těle a duši (zdroj: ČT24)
Maďarská jatka zacákaná tělesnými tekutinami naporcovaných krav by člověk hádal spíše jako kulisy pro béčkový horor, nikoliv příběh o lásce. Zvlášť když je osou děje tak trochu zpustlý život tamního stárnoucího ekonomického ředitele s chromou rukou, který po práci usedne do své cynické špíny před televizí a vypije dvě piva. Rutinu naruší až nová zaměstnankyně, křehká a netečná inspektorka kvality masa s obsesivní potřebou pořádku a neschopností navazovat lidské vztahy.
Zdálo by se, že jediné, co hrdiny pomalu vyprávěného příběhu spojuje, je samota a potřeba lidského citu. Oba však v noci sní totožný sen o pasoucím se páru jelenů ve zkřehlé krajině, jak náhodou zjistí. Jenže námluvy, které se jim v noci daří se zvířecí bezprostředností, jsou přes den poznamenány jejich lidskými deformacemi.
Maďarská režisérka Ildikó Enyediová prokázala větší ambice než jen vylíčení charakterů dvou odlišných melancholických outsiderů, jež věrně ztvárnili sympatický Morcsányi Géza a plachá Alexandra Borbély. Vedle dlouhých ponorů do očí hlavní hrdinky s překvapivou lehkostí spojuje protiklady, které se tak stávají pandány, dualitami, usouvztažněnými pojmy.
Ve skvěle napsaném scénáři, jehož vtip by mu mohla závidět nejedna černá komedie, lze mezi řádky vyčíst diagnózu bolestí, jimiž dnešní společnost trpí. Film mimo jiné přesvědčivě ukazuje, že k nim patří i způsob, jakým přemýšlíme o zvířatech, což pro ně má většinou katastrofické důsledky. Záběry pasoucí se lesní zvěře střídá detailně nasnímaná porážka skotu. V čem že spočívá hlavní rozdíl mezi laní a krávou, že o jedné sníme a druhou jíme? V naší hlavě…
Krása v brutalitě i lyrice
Enyediové se podařilo natočit film, který diváka zasáhne nejen intelektuálně, ale především smyslově. Krásné vizuální provedení si pohrává se světlem a bíločervenou barevností, duchovost a masitost, animalita a humanita, brutalita a lyrika, se pojí v synergickou emotivní výpověď, která upomene na zasněnost Michela Gondryho i hořkosladkost Akiho Kaurismäkiho.
O těle a duši je romance, která je originální a umělecky na výši. Takových, upřímně řečeno, není mnoho. Přesto je třeba před filmem varovat ty, kteří špatně snáší pohled na krev. Při české premiéře na Letní filmové škole v Uherském Hradišti se několika lidem udělalo špatně. Ostatní snímek ocenili dlouhým aplausem.