Vzpomínám si, jak jsem s chutí přivítal výstavu Ivany Lomové Pták Ohnivák. Byl jsem fascinován jejími střídajícími se tematickými okruhy, možná se dá říci i tvůrčími obdobími. Striktně fotografická (navíc opravdu dobře si vyšlapující a orientující se) galerie podlehla kouzlu autorky, porušila své vnitřní zadání a vystavila Ivaně Lomové dvě souběžné serie portrétů. My se tak dostáváme k dalšímu pohledu z/na/okolo/dovnitř/ven, jak jsme ostatně u Ivany už díky jí samé zvyklí. A i tentokrát by byla škoda výstavu vynechat.
Spatříme dvě série, jednu starší, ve žluté, obnažující a dokumentující poloze, dramatizované červenýma (nikoli zarudlýma) očima, druhou pak modřefialovou, tvrdší a možná i přemítavější (a tím i smutnější, pokud pocit smutku provází stárnutí a dozrávání). To vše v optimální instalaci na jediné přehlédnutelné výstavní ploše - zdi.
Ivana začala žlutou sérii malovat v období svého přimknutí se k feministickému vímání, přesněji v roce 1998. Chtěla namalovat pět svých dobrých přítelkyň tak, jak je znala a viděla bez jakýchkoliv příkras, možná tvrději, než se znaly samy, beze všech dodatečných dodávaných ženských (snad) artefaktů.
Nahé tváře bez make-upu ale i bez řas, s minimem obočí i vlasů pak zdynamizovala červenýma očima. Mám pocit, že tato „přidaná hodnota“ posunula význam děl poněkud jinam, než autorka zamýšlela, ale možná nechtě vytvořila základ budoucího výmluvného a oslovujícího celku.
Ten je totiž uzavřen sérií druhou. Stejné ženy, stejné stále ještě přítelkyně vidíme po deseti letech ve velmi nahém podání, se stejným přístupem. Žlutou vystřídala ona modrofialová, ženy už nehyzdí červené oči, ale dramatizuje je jejich vlastní příběh. Dozrání a stárnutí udělalo své – ony, většinou intelektuálně zdatné a dobře vybavené, přinášejí na svých tvářích stopy prožitého. Dramatice je učiněno zadost, navíc s přidanou autorčinou poznámkou o prožívaném pocitu sesterství, které jí zůstalo.
Desetinásobný dvojportrét (autorka mezi své „sestry“ přidala i sebe, vzácně se podobně svlékajíc) je základnou pro mnohapatrové zamyšlení. Nad sebou, autorkou, dobou, časem. Teď už mohu tuto malou informační recenzičku uzavřít jednoznačně – Ivano, těším se na další! Slibuje totiž sérii třetí. Jen bych zkrátil onen časový rozkmit portrétování, protože ne všichni žijeme věčně.
kde: Galerie FotoGrafic, Stříbrná 2, Praha 1; kdy: do 30. 4. 2010, denně 11–19 h
