Filozof a spisovatel Ladislav Klíma se již stal dostatečně známým pojmem. Vycházejí jeho spisy, je studován, byl zhudebněn, a přesto se v jeho životě nachází bílá místa. Jedno bylo nasvíceno díky knize České úlohy, kterou k vydání připravil Matěj Klíma. Přibližuje, za jakých okolností budoucího myslitele vyloučili coby studenta ze všech rakouských škol.
Ladislav Klíma (1878–1928), filozof a básník, jak byl také nazýván, stál dlouhá desetiletí, a vlastně již za svého života, stranou kulturního i filozofického dění, dílem z vlastní vůle, dílem též naprostou nekompromisností svého uvažování, svých filozofických i literárních děl. A je nutné připočíst i poúnorové mlčení nad tímto myslitelem. Ne že by nebyl čten, jako jeden ze svých idolů jej označoval Bohumil Hrabal, celkem pochopitelně se k němu hlásil domácí underground (Plastici dokonce jeho texty zhudebnili na albu Jak bude po smrti, jež bylo nahráno v roce 1979, oficiálně vyšlo až v roce 1992), v roce 1967 také vyšel výbor z jeho textů Vteřiny věčnosti. To však bylo vše.
Po listopadu se Klímův odkaz dočkal nových vydání, především je třeba zmínit Sebrané spisy, přepečlivě editované Erikou Abramsovou a vydávané Torstem, a byl zdramatizován. Celovečerní verzi „groteskního romaneta“ Utrpení knížete Sternenhocha natočil v roce 1990 Jan Němec pod názvem V žáru královské lásky, na stejné téma vznikla v roce 2018 opera Ivana Achera Sternenhoch uváděná v Národním divadle.
Zdálo by se tedy, že kdo chce, má celého Klímu k dispozici, včetně jeho autobiografických textů – ovšem právě zde se nachází již zmíněné bílé místo. V Mé filosofické zpovědi Klíma v roce 1925 naznačil, že byl „na domažlickém gymnasiu, stále s vyznamenáním a s nejlepší známkou z mravů. V septimě vyloučen ze všech rakouských škol“.
Sdílnější pak byl ve Vlastním životopise, napsaném snad v roce 1924, ovšem vydaném až devět let po jeho smrti. Stojí zde doslova: „Během 8 měsíců zemřela má matka, babička, teta a zbylá sestra; já systematicky jsem hanobil kříže v okolí města, dělal skandály v kostele, rozhazoval v nedostatku pum anarchistické letáky atd. –, – až jsem byl vyhozen v 1. sem. septimy, ze všech cislajtanských učilišť – proto, že jsem nazval ve školní úloze, v neznalosti historie, Habsburgy – myslím – prasečí dynastií.“ A ještě typicky „klímovsky“ dodává: „Zesnulý p. ředitel gymnasia, který to energicky prosadil, stal se tím jedním z největších dobrodinců v mém životě.“
„Ferdinand, panovník cizí“
A tím informace o tomto – nejen dle Klímy samotného – rozhodujícím momentu v jeho životě, oné příslovečné výhybky, končí a v této podobě také byly stále opakovány. Až do té chvíle, kdy se Matěj Klíma ponořil do domažlických archívů a vykutal nejen Klímovy školní sešity, včetně oné „skandální“ školní práce, ale také celý protokol o Klímově vyloučení ze studia. A jak už to bývá, realita se od kodifikované verze klímografie dost liší.
Tak předně, ve školní práci z českého jazyka, vypracované 24. ledna 1895 na zadání Povaha Ferdinanda I. (Podle českých letopisců) – charakteristika popsal panovníka sice jako rázného, spravedlivého, ovšem dále píše: „Nebude však od místa, určíme-li blíže obojí toto charakteristikon tím, že vyšetříme, jakým řečištěm, za jakým cílem se bralo, jaká byla jejich účelnost, jaký duch je províval a je formoval. Byla to zbožnost, zbožnost katolická, španělská, nesnášenlivá, neústupná, pobožnůstkářská, slepá víra. Ta byla cílem jeho konání, vzpružinou jeho, jeho začátkem i koncem. […] Snaha jeho nesla ovoce. Pod jeho žezlem rozmohla se stará víra v Čechách úžasně na úkor věr domácích a stala se jednou z hlavních příčin úpadku národa pomáhajíc cizím živlům, které první Ferdinand do Čech zanášel. Zaveden byl sice pořádek, ale jen zdánlivý; jaký byl skutečně, vidíme na české revoluci z roku 1620. Ferdinand, panovník cizí, národu českému odlehlý, studený, zůstane u Čecha-vlastence vždy nenáviděným, již proto, že prvním členem nynější panující dynastie na trůně českém.“
Slova jistě ostrá, není tedy divu, že některé pány profesory pobouřil, jiní, ti rozumnější, tušili, s čím si student zahrává. Ovšem o „prasečí dynastii“ zde není ani zmínka, tu si Klíma autostylizačně přidal až o třicet let později.
Šetření profesorského sboru
Pobouřený profesorský sbor podrobil Klímu 31. ledna 1895 společně s ředitelem ústavu Janem Matějčkem šetření, při němž student přiznal, že charakteristiku psal, zároveň tvrdil, že si práci pamatuje pouze „v hrubých rysech“, nepamatoval si prý ani na její zakončení. Poté, co mu bylo ředitelem přečteno, řekl, že k němu rozhodně nemohl dojít na základě výuky, ale nejspíš mu k „tomu výroku zavdalo podnět nahodilé čtení novin“, které odebíral jeho svobodomyslný otec.
„Nejsem si dobře vědom dosahu výroku toho,“ pokračoval ve výpovědi, „poněvadž se vůbec politikou nezabývám a reprodukoval jsem mimoděk to, co mi při čtení novin napadlo a v paměti utkvělo.“
Ovšem v závěru výslechu, na otázku, zda chce uvést něco na vysvětlení svého jednání, doznal: „Psal jsem školní práci pod vlivem mé vlastní rozrušenosti a zvláště při posledních slovech jsem si nerozvážil, jaký asi význam a následky míti mohou.“ Ještě dodal, že si je vědom nespravedlnosti svého výroku, učiněného „beze všeho odůvodnění“. A to nejlepší na konec – když byl vybídnout, nechce-li ještě něco připomenout, uvedl: „Lituji, že jsem nerozvážně a v slabé chvíli větu onu napsal, a prosím snažně, aby mně za vinu přičítána nebyla.“
„Do žádné školy už nevkročím“
Vzdor, o němž psal Klíma ve Vlastním životopise i jinde, ve slovech plných poníženosti není k nalezení – což potvrzuje jisté ohýbání reality a stylizaci. Pikantní je, že češtinář Vojtěch Kebrle by nejspíš Klímovu práci ze sešitu vytrhl a spálil, ovšem shodou okolností došlo k neblahému „sběhu maloměstských událostí, jenž způsobil, že učitel neprozřetelného žáka i proti své vůli udati musel, ač původně měl úmysl věc utlumiti“. A nejspíše, podle dalších svědectví, mluvil opravdu.
Klímův otec ještě synovi vyjednal, že může studia dokončit v Záhřebu, na který se zákaz nevztahoval, ovšem zde Klíma přetrpěl pouze půl roku. Nikdy prý nebyl „smrti blíž“ než tam, napsal ve Vlastním životopise a pokračoval: „Po vysezení jednoho semestru odejel jsem rázem do Čech, rozhodnut, že do žádné školy už nevkročím, a žádnému povolání se nebudu věnovat. Stačily dvě minuty hovoru s mým moudrým otcem, a shodli jsme se na tom a nikdy později nebyla o tom mezi námi řeč.“
A bylo rozhodnuto. Jak řekl, tak také učinil. A takto svůj záměr popsal po letech: „Můj život karakterisuje – se zevní stránky: Neodvislost, žádné ‚povolání‘, možnost žití pro sebe za všech okolností.“
Přesvědčení, že je mírou všeho
Přestože ještě pár povolání zastával (řidič lokomobily, hlídač malé, opuštěné továrny, s říšským Němcem Fr. Böhlerem založil podnik na výrobu tabákové náhražky), věnoval se hlavně a pouze filozofování a psaní, a to nejen próz, ale také početných dopisů, aforismů a dokonce i dramat.
Veškerému jeho uvažování a psaní dominovalo přesvědčení, že on, Ladislav Klíma, je mírou všeho, a tento radikální subjektivismus nalezl vyjádření v jeho systému egosolismu a deoesence, kdy se snažil dosáhnout absolutního poznání.
Ozvěny tohoto uvažování, v počátku inspirovanými Friedrichem Nietzschem, Arthurem Schopenhauerem, Georgem Berkeleyem, ale i starými Řeky, se prolínají i jeho prózami, plnými nečekaných zvratů a bořícími veškerá tabu, které jsou „desetkrát realističtější a hnusnější než Zola, 10krát fantastičtější než Hoffmann, 10krát obscénnější než Casanova, 10 x perversnější než Baudelaire, 10 x cyničtější než Grabbe, 10 x paradoxnější než Wilde, 10 x hrubší než Havlíček, 10 x účinnější prostředek k zvracení než Labyr. světa a r. s., krátce non plus ultra nemravnosti, zlotřilosti a bláznovství“.
Pokud jde o Klímovu filozofickou praxi, ve Vlastním životopise k tomu píše doslova: „Předsevzetí: absolutním ovládnutím intellektu docílit plně Nejvyššího… 2 léta neslýchaného znásilňování myslecích procedur – mnohé hodiny ležel jsem např. zkřehlý na sněhu v křečích – Cíl tak zdánlivě blízký, jen po něm sáhnout – stál za riziko každé katastrofy. Nedosažen; za to sestoupil jsem tenkrát, hl. fysicky, nejhloub v dosavadním životě. Zachránil mne alkohol, rum a nerozředěný líh; až do dneška zůstal jsem zachráncům věren.“
Ovšem s alkoholem začaly být problémy: „Chlastání dostoupilo, bohům díky! vrchole. Koncem roku 22. poprvé boj proti tomu – bylo to hrozivé. Smysl roku 23 boj proti zachránci života alkoholu, který hrozí jej pak zničit. Jde to, třeba stěží.“ Do deníku z té doby si například s jistou hrdostí zapsal „dnes jen 4 piva!“, ovšem boj s alkoholem již do konce svého života zcela nevyhrál.
„Můj celý život,“ shrnul, „byl takové důsledné odchýlení se od všeho lidského, žití, od prvních počátků jen pro sebe a od 31. roku jen pro Sebe, že, nevím, najde-li se v dějinách (ne u velkých zapadlých) příkladu. Šel jsem vždy po jedné cestě – a můj život má naprosto jedinečný ráz. Nemohu se odchýlit, i kdybych chtěl.“
