Vánoce bez pohádek si lze v dnešní době jen těžko představit. Ať už během Štědrého večera sáhneme po knížce nebo televizním ovladači, vyprávění dětských příběhů je v mnoha českých domácnostech zažitým zvykem, stejně jako ozdobený stromeček nebo kapr. Pohádková tradice však sahá hlouběji, než se může na první pohled zdát. Některé z příběhů přitom mohou pocházet z nejrůznějších koutů světa nebo pramenit z legend starých tisíce let. Jako třeba Popelka, které poprvé „princ“ mohl obouvat střevíček ve středověké Číně.
Pohádky, které přetrvaly tisíciletí. Kořeny některých mohou sahat až do starověkých časů nebo doby bronzové
Jedni z nejznámějších autorů a sběratelů pohádek - bratři Jacob a Wilhelm Grimmové
Sledujeme je v televizi, čteme o nich v knížkách, vyprávíme je našim ratolestem a trávíme s nimi své dětství. Pohádkové příběhy se postupem času staly běžnou součástí našeho života, jsou s námi odjakživa. Zatímco dnes je ale možné pustit si pohádku letmým stisknutím tlačítka od televize, naši předkové to tak jednoduché neměli.
Původní pohádky se totiž předávaly vyprávěním z generace na generaci. Pro dětské publikum ale tehdy určené rozhodně nebyly, často totiž obsahovaly sex nebo násilí. Šťastný konec, který je pro dnešní pohádky tak typický, v nich zaručený také nebyl, píše Jan Červenka ve své knize O pohádkách.
První autentické záznamy o pohádkách v ústní tradici na našem území pochází z 19. století. Lidové příběhy tehdy znali především tuláci nebo potulní žebráci, kteří si jejich vyprávěním na cestách vydělávali. Příběhy o princeznách, dracích a kouzlech poté sesbírali spisovatelé, kteří je sepsali do sbírek, kde pohádky získávají kultivovanější podobu.
Příběhy sbírali bratři Grimmové, Němcová i Erben
„Sběratelů pohádek“ v Evropě během 19. století působilo mnoho. Za zmínku stojí například jedni z nejznámějších – bratři Jacob a Wilhelm Grimmové. V Česku příběhy v té době sbírali i spisovatelka Božena Němcová nebo básník Karel Jaromír Erben. Takto zpracovaná vyprávění přitom měla původ v různých koutech světa.
Část z nich původně přišla z Egypta nebo Indie, odkud je před staletími přinesli lidé skrze arabský svět nebo Byzantskou říši. Na rozšíření pohádek se během středověku podílely i migrující kmeny Hunů nebo Mongolů. Vlivy rozličných folklorních prostředí a putování vypravěčů přitom zapříčinily, že pohádkové příběhy se v různých kulturách vykládají jinak, existují různé verze.
Jak staré pohádky ale ve skutečnosti jsou? Jasné to není, jejich historie totiž sahá dále než nejstarší záznamy. Podle odborníků jsou dnešní pohádkové příběhy založené na legendách ze starověkých časů, které se od té doby tradují mezi lidmi.
„Někteří badatelé tvrdí, že pocházejí už z doby železné nebo doby bronzové, jiní kladou počátek pohádek do neolitické revoluce nebo do počátků zemědělství,“ řekl ve vysílání ČT24 folklorista a etnolog Petr Janeček z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
V rozsáhlé studii z roku 2016 portugalská literární historička Sara Graça da Silvová společně s britským evolučním antropologem Jamshidem Tehraním dali dohromady 247 typů pohádek. Sledovali přitom, kterými jazyky a v jakých variantách se pohádky vyprávějí v různých částech světa.
Pohádka O čertu a kováři může mít kořeny v době bronzové
Mezi nimi byla například i pohádka O čertu a kováři, která se traduje takřka po celé Evropě. Kromě oblastí Česka a Slovenska, kde ji zaznamenala Němcová pod názvem Neohrožený Mikeš, se její další varianty objevují také například v Albánii, Portugalsku nebo na ostrovním Islandu. Pohádka je podle vědecké studie přitom s vysokou pravděpodobností starší než Nový zákon, má být stará až šest tisíc let.
Čert v pohádce nabídne kováři, že mu výměnou za jeho lidskou duši propůjčí zázračnou schopnost spojit jakékoliv dva materiály dohromady. Řemeslník ale chtivého ďábla přechytračí a dovednost využije k tomu, aby pekelníka přikoval ke skále. Některé verze místo skály uvádí i strom nebo jiný útvar, napsala o studii BBC.
GALERIE
Malovaná ilustrace z roku 1913 k pohádce Neohrožený Mikeš od Boženy Němcové
Podle vědců se tato základní zápletka vyskytuje v různých verzích od Indie po Skandinávii. Může sahat až do dob, kdy v těchto částech fungovala takzvaná protoindoevropská společnost, u které se předpokládá, že uměla pracovat s kovy. Podle studie je podobně stará i pohádka Kráska a zvíře, ta prý vznikla asi před čtyřmi tisíci lety.
Popelka zřejmě pochází z Číny
Příběh o Popelce je nepochybně jednou z nejznámějších pohádek. Dívku, která při úprku z královského bálu ztratila střevíc, si lidé nejen v Česku spojují zejména s filmem Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku z roku 1973. Ve své sbírce pohádek ji v Čechách zachytila Němcová, pohádku nicméně zná celý svět.
Zatímco v tuzemské verzi hrají jednu z ústředních rolí tři kouzelné oříšky, v nichž se ukrývají šaty, pohádka se vypráví v nejrůznějších podobenstvích od Vietnamu po Island. Zatímco v Norsku je Popelka ve skutečnosti dcerou krále, v gruzínské variantě je její otec nejubožejší žebrák v zemi. Nejkrutěji pohádku odvyprávěli bratři Grimmové, kteří nechali ptáky, aby Popelčiným zlým sestrám vydrápali oči.
Viktoriánská badatelka Marianna Coxová v roce 1893 publikovala studii, v níž srovnala až 345 variant příběhu o Popelce. První záznamy o pohádce přitom pochází až z 10. století, kdy se vyprávění o ztraceném střevíčku tradovalo ve středověké Číně, uvedl Janeček pro web Novinky.cz.
GALERIE
Popelka napříč historií
Ve vysílání ČT24 pak v roce 2017 dodal, že do Číny řadí původ pohádky jedna z teorií: „Nápovědou je střevíček. V Číně až do počátku 20. století existovala praktika zmenšování dívčích nohou. Nejkrásnější byla dívka, která měla co nejmenší nohu. Proto se batolatům ženského pohlaví svazovaly nožičky, aby byly co nejmenší,“ řekl etnolog, podle kterého má pohádka kořeny v příběhu o Yeh-hsien.
Motiv střevíčku sahá až do starověkého Egypta
Zároveň však Janeček upozornil, že původ může být ještě jinde. Motiv střevíčku, podle kterého najde panovník svoji vyvolenou, se objevil i ve starém Egyptě, a to v příběhu o řecké otrokyni Rhodopis, která se provdala za faraona. Pohádku ve své knize o egyptských příbězích Faraoni a kouzelníci popsal Jiří Tomek, v této verzi střevíček otrokyni uzmul sokol.
„Sokol se prudce snesl k zemi a uchopil do spárů jeden střevíček. Pak mocně zamával křídly, nabral výšku a se střevíčkem v pařátech odlétal na jih. Doletěl nad faraonovo sídelní město, nad samotný panovníkův palác, roztáhl pařáty a pustil do faraonova klína střevíček,“ píše Tomek.
Autorství egyptského příběhu se připisuje řeckému zeměpisci Strabónovi, jenž „pohádku“ zaznamenal ve svém sedmnáctisvazkovém spisu Geografika. Tu přitom napsal někdy mezi lety 7 před Kristem až 24 po Kristu.
90' ČT24: Pohádky a Vánoce (zdroj: ČT24)
Dvanáct měsíčků je ryze česká pohádka
Navzdory široké škále nevystopovatelných pohádek, které se v průběhu historie rozšířily po celém světě, jedna podle etnologa Janečka vyniká tím, že by mohla skutečně vzniknout na území Čech. Původně českou pohádkou je pravděpodobně O dvanácti měsíčkách.
Příběh o dívce, které v plnění neproveditelných přání macechy pomáhají kouzelní Měsíčci, sesbírala z lidových vyprávění opět spisovatelka Němcová. Dvanáct měsíčků v roce 1912 rovněž zachytil na ilustracích známý český malíř Adolf Kašpar, který maloval i výjevy z její knihy Babička. Původ pohádky nicméně sahá až do předhusitských dob.
„Nejstarší záznam o této pohádce pochází ze 14. století a zanechal jej mistr Klaretus, vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce. Pohádka tehdy sloužila jako takzvané kazatelské exemplum. Exempla byly zábavné, ale i poučné příběhy, které kazatelé, nejčastěji dominikáni a františkáni, vyprávěli před začátkem svého kázání,“ dodává Janeček.
Hloupého Honzu zná celá Evropa
Dalším dětským příběhem, který má v Čechách tradici, je ten o hloupém Honzovi, jenž se vydal do světa za štěstím. Obvykle místo toho ale nalezne draka nebo jiného netvora či překážku a vysvobodí ze zajetí princeznu. K ní v českých pohádkách obvykle dostane za odměnu i půl království.
Českých variant pohádky o Honzovi je mnoho, podle Janečka má nicméně podobného hrdinu celá Evropa. „Tato pohádka je rozšířená po celé Evropě. Má svou podobu v Anglii, Německu, Polsku i dalších zemích. Společné pro hlavního hrdinu je jeho hloupost a to, že se jmenuje pro danou zemi tradičním jménem, jako třeba Honza, John, Hans a podobně,“ jmenuje etnolog.
Hlavní mužský hrdina, jehož proslaví hrdinský čin, získá nevěstu a bohatství, se podle něho také často objevuje v podobě prince, který vysvobodí utlačovanou dívku z područí nevlastních sester či macechy. Historik Dušan Třeštík ve své knize Mýty kmene Čechů uvádí, že příběhy o podobných hrdinech si mohli u ohňů vyprávět už Keltové nebo Germáni.
„Keltové ani Germáni neměli vlastní písmo, příběhy si předávali ústně z generace na generaci. Je pravděpodobné, že jejich příběhy se postupem času vyvinuly v naše pohádky, objevují se v nich stejné motivy,“ popisuje Třeštík.
Zprávy o keltských pověstech a mytologii pocházejí zejména od řeckých a římských autorů z počátku našeho letopočtu a od křesťanských autorů z doby o tisíc let mladší. Další informace se zachovaly ve folkloru, písních nebo právě v pohádkách.
Tradiční pohádkový začátek: „V království za sedmero horami a sedmero řekami“, podle Třeštíka v dobách Keltů a Germánů mohl odpovídat realitě. Vzdálenost teritorií tehdejších kmenů, které se v pohádkách vyvinuly v království, od sebe tehdy byla výrazně menší, než je tomu u dnešních států. Nejmladší dcera je vždy nejkrásnější, nejstarší syn nejsilnější, pohádkové archetypy s keltskými legendami nepochybně souvisí, vysvětluje v knize Třeštík.
Pyšná princezna