Pohádka. Dnes je v mnoha českých domácnostech s Vánocemi spojena podobně jako stromeček nebo kapr, ačkoli štědrovečerní premiérová pohádka zdaleka nemá takovou tradici. Přímo pro premiérové odvysílání na Štědrý den vznikla televizní pohádka poprvé v roce 1990, ale tradice pohádek jako takových je samozřejmě neskonale delší – slovy J. R. R. Tolkiena tak stará jako lidstvo samo. Pohádky nejen jako příběhy pro vánoční období byly tématem předvánočního pořadu 90' ČT24.
Loni sledovalo premiérovou pohádku České televize Pravý rytíř na Štědrý den více než 2,7 milionu diváků. Stala se tak druhou nejúspěšnější vánoční pohádkou ČT za posledních dvacet let – na rozdíl od pohádky Slíbená princezna, která běžela o den později a svojí neobvyklou syrovostí vzbudila rozporuplné reakce.
Pohádky aneb Čtvrcení, pojídání dětí, sex
Podle etnologa a folkloristy Petra Janečka z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se ovšem právě hrubými prvky tato pohádka mnohem více blížila svým dávným vzorům než příběhy, které se pod označením „pohádka“ rozumí dnes.
Například v pohádkách, které nasbíral Charles Perrault v 17. století, se podle něj vyskytují témata jako čtvrcení či drcení nohou. „Když si vzpomeneme na rané verze Červené karkulky nebo Perníkové chaloupky, tam děti dopadnou velice špatně. Vlk nebo ježibaba je sežere. Bylo tam i to, co v dnešních pohádkách nenajdeme – erotika nebo sex,“ popsal Petr Janeček. Upřesnil, že například ve starých verzích příběhu o Šípkové Růžence se princ, který spící krasavici nalezl, neomezil pouze na polibek.
Přelom na cestě od pohádek blízkých spíše dnešním fantasy příběhům, kde není povinný dobrý konec a zdaleka nejsou určeny jen dětem, tak přišel až v 19. století s Pohádkami bratří Grimmů. Tato sbírka se totiž v němčině jmenovala Kinder- und Hausmärchen, tedy Dětské a domácí pohádky. I když i ony jsou v některých případech syrovější než příběhy od Boženy Němcové či Karla Jaromíra Erbena, staly se rozcestím, ze kterého zamířily pohádky především k dětem. Na dospělé publikum a jeho choutky zanevřely.
- fiktivní příběh
- smyšlené bytosti, někdy i nadpřirozené
- boj dobra se zlem, dobro většinou vítězí
- použití ustálených frází
- magická čísla
Český divák chce milou pohádku, po násilí netouží
Nejen na tuto dvousetletou bariéru pak naráží každý, kdo se pod hlavičku „pohádka“ pokouší vměstnat příběh, který se odchyluje od nynějších předpokladů. Pro pojetí a celkové vyznění pohádek v Česku je zásadní i filmová a televizní tradice, která se utváří od konce 40. let.
Jak shrnul dramaturg a scenárista Jiří Chalupa, na konci stojí jasná představa, co divák pohádky uvidí: „Současná pohádka, ať už filmová, nebo televizní, je především pohádková, ale odehrává se nikoli v alternativním pohádkovém světě – jako by se odehrávala v současnosti. Postavy tak myslí, postavy tak mluví, a to je strašně důležité. Důležitý je humor, to je atribut, bez kterého moderní pohádka nemůže být.“
S tím souhlasí i etnolog Petr Janeček. I když staré pohádky byly násilné či bez dobrého konce, do dnešního českého pojetí již nepatří. „Většina diváků vnímá, že by to tam být nemělo. V jiných zemích je to jinak,“ podotkl.
V Česku je v současnosti televizní pohádka zásadním atributem Štědrého dne. „Má větší funkci než kapr a skoro stejnou jako stromeček. Lidé si neumí přestavit Vánoce bez pohádky. Proč? Protože touží po harmonii, po dobrých koncích,“ míní Jiří Chalupa. Česká televize přichází každý rok buď s naprostou premiérou, nebo s televizní premiérou úspěšné filmové pohádky – tak jako tomu bude letos s Andělem Páně 2.
Po pohádkách ovšem sahají na Štědrý večer takřka bez výjimky i další televize v Česku. Tradice štědrovečerní pohádky přitom není tak dlouhá. Až do 80. let se vysílaly spíše rodinné pořady, v roce 1968 se pak diváci dočkali nikoli premiéry pohádky, nýbrž projevu komunistického premiéra Oldřicha Černíka.
První pohádkou natočenou pro odvysílání na Štědrý den byl příběh O Janovi a jeho pozoruhodném příteli z roku 1990. Podle Petra Janečka ale má vyprávění pohádkových příběhů o Vánocích tradici mnohem delší – a zcela přirozenou. „Vánoce a zima obecně je období vegetačního klidu, naši předkové nepracovali na polích, byli doma, dělali menší domácí práce, drali peří nebo něco přebírali. To byla ideální doba. My jsme jen to ústní podání nahradili pohádkami u televize,“ srovnal.
Pohádky z doby kamenné a starověkých říší
Jak staré pohádky vlastně jsou? Jasné to není, jejich historie sahá dále než nejstarší záznamy. „Někteří badatelé tvrdí, že pocházejí už z doby železné nebo doby bronzové, někteří kladou počátek pohádek do neolitické revoluce, do počátků zemědělství,“ přiblížil etnolog.
Evropské pohádky vznikaly z příběhů z celého světa. Známé jsou například arabské vlivy, ale třeba u pohádky o Popelce se hovoří o ještě vzdálenější inspiraci. Původní verze příběhu mohla vzniknout v Číně.
„Je to jedna z teorií, nápovědou je střevíček. V Číně až do počátku 20. století existovala praktika zmenšování dívčích nohou. Nejkrásnější byla dívka, která měla co nejmenší nohu. Proto se batolatům ženského pohlaví svazovaly nožičky, aby byly co nejmenší,“ poukázal Petr Janeček. Zároveň však upozornil, že původ může být ještě jinde. Motiv střevíčku, podle kterého najde panovník svoji vyvolenou, se objevil i ve starém Egyptě.
Pohádkou, která možná má svůj původ v českém prostředí, potom je ta O dvanácti měsíčcích. Jako první ji zaznamenal ve 14. století mistr Klaret z pražské univerzity.
