Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší, napsala Božena Němcová téměř deset let před svou smrtí. Spisovatelku, která si nesmrtelnost zajistila prózou Babička, pravděpodobně v tu chvíli nenapadlo, že si toto přání budou lidé se zájmem číst i za zmíněná dvě století, která 4. února od jejího narození uplynou.
„Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let“
Uvádí se, že Němcová se narodila 4. února 1820 ve Vídni, o přesné datum jejího narození a také o její rodiče se ale vedou spory.
Dcera kočího, nebo knížete?
Mnohé indicie nasvědčují tomu, že panský kočí Johann Pankl, rakouský Němec, a česká služka Terezie Novotná mohli být pouze adoptivními rodiči malé Barunky (jméno Božena si Němcová zvolila až při svých literárních začátcích). A namísto dne narození mohlo být zapsáno datum, kdy si ji osvojili. Jako o možných biologických rodičích se spekuluje o kněžně Kateřině Zaháňské, u níž Panklovi pracovali, ale také třeba o knížeti Metternichovi nebo španělském malíři Goyovi.
„Urozený rodokmen by jen do lichotivějšího světla stavěl české národně emancipační snahy, že si dokázaly z osobnosti ‚odjinud‘ učinit svou básnickou mluvčí a mnohoznačný symbol,“ komentuje domněnky o skutečných rodičích Němcové literární historička Jaroslava Janáčková v publikaci Česká literatura od počátků k dnešku.
Dětská léta prožila Barbora Panklová v Ratibořicích u České Skalice, do kraje svého dětství se vrátila ve svém nejznámějším díle – Babičce. V sedmnácti se provdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce, asi o deset let staršího, s nímž měla čtyři děti. Život po boku uvědomělého Čecha (mimochodem žáka Josefa Jungmanna) byl neklidný s ustavičným stěhováním a politickou perzekucí.
Z Barunky Boženou
V roce 1842 se rodina usadila v Praze. Němec svou manželku přivedl do vlastenecké společnosti, která v té době toužila po ženské osobnosti podle novodobých představ. A tuto představu slibovala Barbora naplnit.
Kontakty s předními osobnostmi, jako byl František Palacký, František Ladislav Čelakovský nebo Karel Havlíček Borovský (či básník Václav Bolemír Nebeský, s nímž se sblížila i intimně), v ní podporovaly potřebu tvořit. Pod jejich vlivem byly počátky její tvorby prodchnuty vlasteneckým nadšením. První básně uveřejnila v Květech v roce 1845 už pod jménem Božena, jež odkazovalo k pověsti o Oldřichovi a Boženě, selce, kterou si za ženu zvolil sám kníže.
Literární služba vlasti
Novým jménem jako by Němcová předjímala své literární tíhnutí k tématům venkova a lidové slovesnosti, která rezonovala s národním obrozením. Pražské vzdělance a spisovatele uchvacovala uměním vypravovat, k němuž podněty čerpala během let strávených na Chodsku, kam se Němcovi odstěhovali v roce 1845 (později ještě do Nymburka a do Liberce).
V té době vznikly její črty tamního života – Obrazy z okolí domažlického (1845) a také Národní báchorky a pověsti (vycházely po sešitech v letech 1845–47). Pohádky také převyprávěla, i když právě zasahování do původní podoby jí někteří kritici vyčítali. „Přidám, kde je potřeba, ze svého, a to nehezké vynechám,“ přiznávala Němcová.
Kolem roku 1848 ve své tvorbě polevila. Jak inspirující pro ni byl čas, kdy Evropa byla napjatá očekáváním změn, dokládá jen několik novinových článků a dopisů. Velkou část korespondence ale spisovatelka zničila v obavách před policejními kontrolami. Právě dopisy, od nichž Němcová neupouštěla ani v dobách tvůrčí nebo životní krize, v úplnosti dokládají její život a názory.
(Dopisy) jsou bezděčným, mezerovitým, postupně skládaným autoportrétem. Představují ženu, která si vlastní emancipační snažení vykládala zpočátku jako službu vlasti (literárně činná žena rozmnožuje řady uvědomělých Čechů, obohacuje je nejen rodinnou výchovou vlastních dětí, ale je s to poznávat a vyslovovat, co mužům uniká). Nakonec toužila osvobodit se od starostí o muže i o děti, aby uskutečnila sen – žít jenom tvorbou. Ale to už jí nedovolila choroba.
Roku 1851, kdy se její manžel nechal přeložit do Uher, se Němcová s dětmi opět usadila v Praze. Hlavní město ale pod tíhou bachovského absolutismu, který byl následkem potlačených revolucí, bylo jiné než při jejím prvním pobytu – plné strachu a vzájemné nedůvěry. Přátele (a také lásku – přírodovědce a novináře Jana Helceleta a posléze mladého lékaře Hanuše Jurenku) našla spisovatelka mezi členy Českomoravského bratrstva a především ve skupině sdružené kolem o deset let mladšího Josefa Václava Friče.
Idealizovaná Babička
Spisovatelsky se Němcové v tvůrčím prostředí opět daří. Mezi roky 1854 až 1856 vznikla většina jejích vesnických povídek, román Pohorská vesnice a také Babička. Hrdiny povídek (Karla, Divá Bára, Dobrý člověk aj.) jsou často netuctoví jedinci, kteří nesdílí předsudky svého okolí. Podobně jako babička, jež sice ctí rituály a tradice, ale v jednání s lidmi vystupuje jako nezávislá svobodomyslná bytost.
„Začala jsem na tom pracovat po Hynkově smrti… když mne omrzelo v světě žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky,“ vyznala se Němcová o motivech k napsání svého stěžejního díla. Kromě smrti svého nejstaršího syna (zemřel na tuberkulózu) se musela vyrovnávat i s existenčními starostmi a neustálý dohled policie jí život taky nijak neulehčoval.
„Ono se běžně traduje, že Němcová psala Babičku, když jí bylo nejhůř. Bylo jí zle, ale v tom navazovala ta nejtěsnější přátelství s mladou partou kolem Friče a prožila také oslňující dobrodružství s Hanušem Jurenkou, takže ono to není jen tak, že by při Babičce plakala,“ upřesnila tehdejší situaci Němcové literární historička Jaroslava Janáčková v krátké anotaci ke knize Babička v rámci ankety Kniha mého srdce (Babička v hlasování čtenářů skončila druhá, první místo si získal Saturnin Zdeňka Jirotky).
Obrazy venkovského života, jak zní podtitul knihy, vyšly poprvé ve čtyřech sešitech v létě 1855. Od té doby se dočkaly více než tří set českých vydání a byly přeloženy do desítek jazyků včetně japonštiny nebo bengálštiny. Nemluvě o tom, jakou inspirací se Babička, potažmo Božena Němcová, stala pro mnohé literáty, divadelníky i filmaře, nejen v dobách, které podněcovaly k vlasteneckému ohlížení. „Básnickým zužitkováním živého vypravování natrvalo obohatila českou prózu,“ poznamenala Janáčková v České literatuře od počátků k dnešku k přínosu tohoto díla.
Šťastná to žena – chválou, kterou babičce vzdává kněžna, končí příběhy rodiny Proškovy na Starém bělidle. Idealizovanými venkovskými obrazy (jimž se vymyká příběh Viktorky) se Němcová vzdálila od skutečnosti vlastního dětství. Tehdy na ni sice velmi zapůsobila babička – Magdalena Novotná, tkadlena z Náchodska –, ale jen krátce (mezi Boženiným, přesněji Barbořiným pátým a devátým rokem). Její rodina nežila v útulném staveníčku, ale v nevzhledném přístavku ratibořického zámku. A předobraz Viktorky – pomatená žebračka ze Žernova – zemřela zchátralá věkem později než Němcová.
„Usedla na pohovku, rovněž sešlou“
V plodném tvůrčím období po Babičce spisovatelka přispívala do literárních almanachů, vydala Slovenské pohádky a pověsti (Slovensko si oblíbila při několika svých cestách za manželem do Uher) a delší prózu V zámku a podzámčí.
„Mužovi se nelíbí, že se tak zcela oddávám spisovatelství, raději by viděl, abych virtuosní hospodyní byla,“ svěřovala se Němcová příteli Helceletovi dopisem v červnu 1855. V roce, kdy byl její manžel – poté, co ho úřady dostihly v Uhrách a nařídily mu domácí vězení – propuštěn ze služby.
„Vědouce z doslechu, že se jí nedaří valně, byli jsme odhodláni, jí jediné … nabídnouti honoráře. Byli jsme uvedeni do pokoje… A seděli jsme tu jako zařezáni. Zraky naše bloudily po chudičkém, oloupaném nářadí a stále se vracely na vybledlý … ubrus …; podnes vidím v něm … otvory, zacelené bílými stehy. … Němcová přišla v kartounové suknici, v hedvábném sice, ale již prastarém límci černém. Usedla na pohovku, rozumí se, že rovněž sešlou a hrbolatou. … Byli jsme rádi, když jsme byli zase přede dveřmi…“ popisuje Jan Neruda (v citaci na stránkách Muzea Boženy Němcové v České Skalici) návštěvu u spisovatelky na konci 50. let. Tehdy mladí literáti plánovali vydání almanachu Máj a ji se jako jednu z mála spisovatelů starší generace rozhodli oslovit.
Za stálého policejního dohledu a při životě z ruky do úst uvažovala Němcová o úniku, včetně odchodu do Ameriky. Nicméně Prahu opustila, až když se chtěla, tentokrát už definitivně, oddělit od manžela.
V září 1861 odjela do Litomyšle. Redigovat vlastní spisy už kvůli pokročilému stadiu rakoviny dělohy nebyla schopná. Litomyšlský nakladatel Antonín Augusta ji sice přijal vlídně, počátkem listopadu ale za ni odmítl platit ubytování. Manžel ji převezl zpátky do Prahy, kde Božena Němcová 21. ledna 1862 v nedožitých 42 letech zemřela. Pohřbena je na pražském Vyšehradě.
GALERIE
božena němcová 200 let