Praha – „Smysl pro kouzlo jazyka se musí pěstovat, není to samozřejmost. A je to někdy také naše malověrnost. Když se nám doporučuje, že je něco velké, tak nad tím mávneme rukou,“ poznamenala profesorka Jaroslava Janáčková, odbornice na Boženu Němcovou, v pořadu Před půlnocí k pohledu současných čtenářů na Babičku. Navíc rozdílnost dnešního světa a světa, který kniha zachycuje, podle ní přispívá k tomu, že je pro mnohé především „pomalou pohádkou z dávných časů“.
O stěžejním díle Boženy Němcové, od jejíž smrti uplynulo 21. ledna 150 let, snad každý slyšel, ne každý ho ale četl. A to přesto – nebo možná proto, jak naznačila Janáčková v úvodu –, že je součástí učebních osnov. Že dnes čtenáři po Babičce, potažmo i po ostatní tvorbě Němcové, sáhnou dobrovolně málokdy, ač přínos její autorky pro českou literaturu je jednoznačný, souvisí do jisté míry s pohledem na spisovatelku jako takovou.
Za svého života byla emancipovanou ženou, pro niž občanské a politické probuzení, založené na ideálech obrození a revolučních změnách roku 1848, bylo zároveň „křídly i pouty“. Spisovatelka s darem vyprávět se objevila v době, kdy česká intelektuální společnost takovou ženu hledala – a byl to přínos oboustranný, protože Němcová v této společnosti našla oporu svých názorů i své tvorby.
I po její smrti, ve druhé polovině devatenáctého století a začátkem dvacátého, byl její „obrozenecký“ odkaz stále živý, (nejen) ve válečné době byl záminkou k připomenutí hodnot zakládajících naši národní existenci – například v cyklu básní Františka Halase Naše paní Božena Němcová (1940), který byl psán ke 120. výročí spisovatelčina narození.
Vyzdvihování národních zásluh Němcové sklouzávalo někdy do poněkud patetického pohledu na ni jako na jakousi mučednici českého vlastenectví, od něho ji trochu oprostilo pojednání Julia Fučíka, jenž viděl v Němcové bojovnici a buřičku, nebo Babička po pitvě surrealistického básníka Karla Hynka, který se pustil do smělé básnické parafráze slavného díla.
Až do roku 1969 byl odborný zájem o Němcovou a její dílo podporován a rozvíjen, říká Janáčková. I když byla nahlížena přes určitá dogmata – jako třeba zmíněnou Fučíkovu studii. Sebrané spisy Němcové, které v té době vyšly, označuje ale za dosud nejlepší vydání.
„Za normalizace všechno ztuhlo a začalo se hlídat,“ pokračuje Janáčková a jako příklad uvádí dvoudílný snímek Babička Antonína Moskalyka. Natočil ho třicet let po vzniku filmové adaptace v režii Františka Čápa. „Jeho Babičku proklínali, že v ní příliš prostoru věnuje Viktorce a že je zvýrazněn tragický osud, takže byla stažena z programu. A tam vznikla bolestná mezera v popularizaci, protože věřím, že nebýt toho, bylo víc filmů na motivy Němcové a to by pomohlo její odkaz udržovat,“ domnívá se Janáčková.
Lidé totiž podle ní ztrácejí schopnost pomalého čtení, které literární Babička na rozdíl od filmové vyžaduje. Způsob vyprávění přitom přispívá k důvodu, proč toto dílo získalo v české literatuře tak významné postavení. „Když vyšlo poprvé, tak nejvzdělanější ve světových literaturách řekli, že je to český typ vypravování, že tím se česká literatura prosadí ve světě. Vezměte si Haškova Švejka, to je také povídání. Vezměte si Hrabala, i to je vypravování. Němcová opravdu zakládala typ českého epického umění,“ upozorňuje Janáčková.
Pomalost vyprávění oproti současné uspěchanosti a jisté nedočkavosti není jediným rozdílem mezi světem „obrazů z venkovského života“ a tím dnešním, který Babičku čtenářům může odcizovat. „Je to představa života v řádu, rodinné soudržnosti a sousedské pospolitosti. Ale svět současný je tak nesoudržný – chtějte pak, aby jim to nepřišlo jako pomalá pohádka z dávných časů,“ posteskla si Janáčková.
Zajímavé v této souvislosti je, že Milan Horký z Muzea Boženy Němcové v dokumentu o nepříliš známých skutečnostech ze života spisovatelky (přehrát jej lze v iVysílání) vidí vzpomínku na „dávné časy“ už v Babičce. Protože v době, kdy ji Němcová psala, bylo místo jejího dětství výrazně pozměněné. „Babička je povzdechem nad tím, že to krásné, co bylo, už nikdy nebude,“ domnívá se.
To, co Jaroslava Janáčková považuje za překážku v čtenářském vnímání Babičky, spatřuje pedagog Ondřej Hausenblas jako důvod, proč si ji právě přečíst. Alespoň to naznačuje citace z už zmíněného dokumentu: „Když se chce dnešní člověk začíst do Babičky, víc než dřív mu začne překážet neznalost reálií. Myslím ale, že i pro tohle stojí za to, Němcovou číst a učit se vidět svůj svět skrze ten svět starý.“
Mnohým se nicméně zdá, že nečtení Babičky, respektive podstatných děl české literatury, je jen vrcholkem ledovce, jehož základem je malý zájem o čtení obecně a také neschopnost čtenému vůbec porozumět. „Čtení se musí pěstovat, není to samozřejmost,“ apeluje Janáčková na rodiče i školu, neboť mohou podle ní ve vztahu dětí ke knihám mnoho ovlivnit. A že ani pro Babičku není nic ztraceno, dokazuje částečně celonárodní anketa Kniha mého srdce, v níž Babička skončila jako druhá (za Saturninem Zdeňka Jirotky) s téměř 30 tisíci hlasy.
