Luno vůbec neměli vzniknout. V jejich základech stál totiž pouhý nápad, aby si Ema Brabcová natočila sólovou desku. Jenže časem se k ní přidala parta známých hudebníků, takže proč vlastně rovnou nevytvořit kapelu? Luno fungují již třetím rokem a dávají o sobě hlasitě vědět. Na křtu nového EP Litato v Paláci Akropolis dokonce až moc hlasitě.
Chmurná nálada, mračna na obloze se stahují, jako by měl nastat konec světa. Není lehké vybrat pro tuto příležitost patřičnou muziku. Pokud stále hledáte ponurou kulisu pro vaše podzimní deprese, zvolte Luno. Jejich „psychedelic-pop“ vás v mžiku pohltí, takže onen splín přivítáte ještě s nadšením.
Ale nejdřív předkrm. Členové Calm Season nehráli před publikem rozhodně poprvé. Někteří fanoušci v nich tak mohli poznat bývalého frontmana Fake Tapes a ex-cellistku Republic Of Two. Naservírovali plnícímu se sálu pár příjemně hloubavých skladeb – v hlavní roli akustická kytara a cello. Příště by to však chtělo vizuálně ozvláštnit, jinak tato dvojice zapadne. Avšak na premiérovou desku Terezie a Adama se těšíme, to zas ano.
Litato neboli Love Is The Answer To All. Kvůli křtu druhého EP se všichni ve středu večer sešli, nebo ne? Luno se však na slavnostní atmosféru bohužel kompletně „vykašlali“ a desku skropili šampaňským rovnou během první skladby. Frontmanka Ema jej beze slov hodila do davu a vrátila se ke zpěvu. Více to odbýt opravdu nešlo. Vysvětlení, že v jejich případě je kolikrát lepší nemluvit, působilo jako chabá výmluva.
Pětice se alespoň mohla plně soustředit na svůj výkon. A víte co? Naživo Luno zcela překonalo syrový záznam z alba. Táhlé melodie, elektronické linky či vazbení kytar dosáhly nyní velkolepých rozměrů a vytvořily atmosféru nedefinovatelného časoprostoru, v němž se rozplývá samotné bytí. Připočteme-li k tomu i skvostný hlas Emy Brabcové, výsledkem se stává velkolepý hudební zážitek.
Osvětlení bylo záměrně nastavené tak, aby účinkujícím svítilo do zad a vytvářelo obrysy postav. Jestli tedy publikum vidělo zpěvaččin obličej alespoň třikrát, mohlo si gratulovat. Silueta její postavy s rozcuchanými vlasy sice korespondovala s temným nádechem písní, avšak odstavit Brabcové výraz úplně nebyl šťastný nápad.
S výzdobou si formace také příliš hlavu nelámala, ale to bylo to poslední. Sál například zabavil (nebo spíš vystrašil?) zjev polonahého chlapíka, kterého Ema přivolala uši rvoucím vřískotem. Na scéně pobíhal kulhavě jako Quasimodo, posléze zachrčel svou repliku do mikrofonu a v okamžiku zase zmizel. He?
Hudebně není téhle partě co vytýkat. Nenásilně si vytvořila svůj styl a stejně nenásilně posbírala i slušný zástup příznivců. Škoda jen, že Luno zcela vypustili vizuální stránku, o dojmu slavnostní atmosféry kvůli křtu ani nemluvě. Troufám si říci, že v dnešní době to chce ještě něco víc, než jen přijít zahrát. Avšak Eminy vřískoty do tmy si příchozí vybaví ještě dlouho poté…
