Praha - Ivan Klíma, který je spolu s Karlem Čapkem a Milanem Kunderou nejpřekládanějším českým spisovatelem, právě slaví osmdesátiny. Jeho knihy byly přeloženy do 29 jazyků. Spoluzakladatel Obce spisovatelů (1989) a předseda českého PEN-klubu (1990-93) se stále zamýšlí na tématy, jako je samota, humanismus, mechanismus moci i absurdita lidského bytí. Současný předseda Českého centra PEN klubu Jiří Stránský prohlásil, že si tento spisovatel zasluhuje uznání i za to, jak neúnavně, a kolikrát už téměř osamoceně, bojuje za krásu a čistotu českého jazyka. Česká televize právě vysílá seriál dramatizací Čapkových povídek pod souhrnným názvem Čapkovy kapsy, z nichž některé jsou dílem Ivana Klímy, který přijal pozvání do studia ČT24. Z rozhovoru v pořadu Před půlnocí vyjímáme:
„Označení spisovatel nepoužívám rád. Kdysi snad požívalo jakési zvláštní úcty, která dnes už není. Navíc já nepíši jen romány, ale i povídky, hry, eseje i fejetony. Když už musím použít nějaké označení, říkám autor,“ upozornil na začátku rozhovoru.
O způsobu svého psaní prozradil: „Když píši, někdy mě to vtáhne, ale také jsou chvíle, kdy je to více jen profese. Nelze být pořád jen v extázi. Jak to přijde, nikdy nevíte. Nedávno, při psaní povídky, mě to chytlo, že jsem ji napsal za dva dny. Ale také někdy načrtnu rychle nápad a pak nad tím třeba sedím týden, pořád to vylepšuji, jedno slovo škrtnu, půl věty přidám a tak. Většinou tedy s textem hodně pracuji. Pokud se týká práce pro noviny, třeba krátkého fejetonu, vždycky text nechám až do druhého dne, abych si ho s odstupem znovu pročetl. Někdy se divím, co jsem tam napáchal nešikovností, a říkám si, jak je to možné, že jsem to neviděl, když jsem to psal. U větší práce se někdy stane, že vás děj zavede někam úplně jinam, než jste původně chtěl.“
Ivan Klíma dále přiznal, že psal už od útlého mládí, skoro posedle. „Když jsem přišel ze školy, vytáhl jsem sešit a pokračoval v románu. Byly to strašné výplody. Jeden ten sešit mám schovaný a někdy z něj přátelům nebo dětem něco přečtu, jako ukázku toho, jaký byl člověk naprostý pitomec. Ale pamatuji se, že když mi bylo čtrnáct a měl vyjít můj první článek v časopisu Vpřed, který se jmenoval Čtvery Vánoce v koncentračním táboře, a oni to pořád odkládali, tak jsem každý den chodil do trafiky a kontroloval, jestli už to vyšlo. Když to nakonec přišlo, byl jsem z toho strašně nadšený. Když si to po letech přečtu, uvědomuji si, jak to bylo diletantské, a dokonce to otiskli i s jednou hrubkou, kterou jsem tam spáchal. Ono totiž tím, jak jsem byl v Terezíně, tak jsem neměl školy. Měl jsem tři obecné třídy a rovnou jsem začal psát článek.“
Klíma, na rozdíl od jiných spisovatelů, kteří prožili koncentrační tábory, jako například Arnošt Lustig, neměl nikdy potřebu o této zkušenosti příliš psát. „Mne víc zajímaly koncentráky, které byly po válce, a věci, které jsem už aktivně zažil. V Terezíně jsem byl dítě a vše prožíval pasivně. Navíc člověk nemá moc chuti se k těmto zážitkům vracet. Já jsem vždycky raději psal o lásce.“
O své tvorbě dále prozradil: „Bohužel, když je člověku osmdesát, tak těch příběhů, do kterých vstupoval, když mu bylo čtyřicet, padesát, je čím dál tím méně. Takže někdy si je již vymyslím, někdy mě inspiruje sen a někdy zpracuji něco, co jsem zaslechl. Ale nejsem vyloženě sběratelem historek. Nejlepším podnětem ke psaní pro mne vždy byly příběhy, které jsem sám prožil. Když jsem za minulého režimu musel dělat jinou práci, než bylo psaní, dodatečně jsem pochopil, jak to bylo užitečné. Dokonce lituji, že jsem toho více nevyužil a nedělal těch profesí víc, protože to byla vždy velmi inspirující zkušenost.“
Ivan Klíma:
„Psaní bylo pro mne vždy životní náplní, na rozdíl od publikování. To jsem se vždy divil, že to přece jen vyšlo.“
