Divadelní soubor Continuo, který letos ve dnech 14. až 22. srpna již po šestnácté nabízí speciální letní projekt, tentokráte inspirovaný románem francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho Citadela, není souborem ledasjakým. Continuo, které začínalo v roce 1990 především jako loutkový soubor, došlo přes inspiraci cirkusem, a především „novým cirkusem“, až k poetice, již kritici nazvali „novou středoevropskou snovou obrazivostí“.
Zní to možná neurčitě, ale jako je těžké zařadit jeho styl, ještě těžší by to bylo u jednotlivých inscenací či projektů – především by to však bylo zcela zbytečné. Protože jestli je něco pro Continuo, jež od počátku vede režisér Pavel Štourač, charakteristické, je to právě nejen naprostá nezařaditelnost, ale také pestrost a různorodost. A také nezávislost.
„Od začátku jsme se co nejvíc chtěli vyhnout institucionalizaci souboru. Základem byla co možná největší nezávislost. V první řadě umělecká, ve druhé fázi materiální a ve třetí i produkční,“ řekl mi před lety Pavel Štourač a dlužno dodat, že jeho slova se každým dalším projektem potvrzují. Zároveň se ukazuje, jak důležitá tato nezávislost je. Dalším typickým rysem je otevřenost souboru, v němž najdeme mladé herce z celé Evropy.
Continuo, které od roku 1995 působí v malé jihočeské vsi Malovice, tentokráte, po řadě let, kdy své letní projekty (tři týdny se připravují, osm večerů hrají, aby se k nim soubor již nikdy nevrátil) realizovalo u zámku Kratochvíle, aby své hosty provedlo snovým barokním obrazem věčnosti a pomíjejícího času kolem malovického rybníka či je provezlo lokálkou jihočeskou krajinou, letos zamířilo do sto let staré opuštěné cihelny ve Vodňanech. Prostor hrál v realizacích Štourače i týmu, který kolem sebe vždy dokáže soustředit, velkou roli. Continuo totiž dokáže i z „nedivadelního“ prostředí vytěžit maximum. Prostor opuštěné cihelny je přitom vlastně krásný, stará průmyslová architektura plus jasné stopy času jsou v podstatě dalším hercem, nemluvě o jemném písku, v němž herci hrají.
„Divadlo má magii a moc“ říká Pavel Štourač, „pouze svými prostředky proměnit často už zažité vnímání prostoru. Vniká do něj, vznikají zajímavé souvislosti a zároveň je nějak ozvláštňován. Přetváří jej - svícením, divadelní akcí a podobně. V situaci, na niž nejsme připraveni, se něco dozvídáme, může nás někam posunout. Atakuje to, provokuje, nechá lidi reagovat – lekají se, smějí nebo jinak komunikují. A to je vždycky dobře, protože v momentě komunikace se dá něco dělat.“
A soudě podle obrazu Exupéryho Citadely, jaký Continuo ve vodňanské cihelně nabídlo, právě komunikace, respektive její absence či nemožnost, je nití, která se táhne celým večerem. „Když tvá svoboda dovolí ledovcům,“ cituje soubor v programu Exupéryho, „aby se roztekly v močál, zůstaneš sám, neboť přestaneš být prvkem ledovce, který se pod svým sněhovým pláštěm zvedal k slunci. A jeden druhému podobni, budete se pak ve vzájemné rovnosti nenávidět pro to, v čem se lišíte. Potom se lidi promění v dobytek na trhu a ze strachu, aby se nenudili, začnou si vymýšlet stupidní hry, jež budou zase podléhat pravidlům, ale ta pravidla budou postrádat velikosti. A spočinuvše v klidu, nepodřízeni již ničemu, co by vám vládlo, ztratíte napříště veškerou možnost vzájemného sdělování a každý z vás si najde vlastní jazyk, určí si vlastní den svátku a budete náhle jedni od druhých odříznuti a vaše osamělost bude větší než nepřekonatelná samota hvězd.“
Po překladu do divadelního, „continuovského“ jazyka, si pak můžeme představit obrazy, na nichž postavy, chaoticky se pohybující mezi diváky, mluví každá sama pro sebe, v paměti ale zůstane replika v polštině (to je pro poslední projekty typické, režisér nechává herce promlouvat ve svých mateřských jazycích): „Pane, nauč mě číst, abych se tak dostala ze své samoty.“ Osamělost ale přetrvává, ba dokonce v dalších obrazech ještě narůstá, provázená nadto projevy vzájemného ubližování, naschválů. Štourač diváky provází prostory cihelny, postupně nasvěcovanými, a diváci, kromě toho, že si mohou na zdech číst citáty z Citadely, vidí postavy, marně se snažící dotknout jedna druhé, muže, který si zasypává hlavu pískem, a ženské postavy, které se k němu blíží jako nějaké harpyje, aby se opět stáhly do tmy, jsme svědky jakési stylizované popravy i extatického tance sólistů, to vše provázeno spíše neveselou, židovskými či slovanskými nápěvy znějící hudbou, hranou členy souboru.
Každý obraz přitom v sobě nese jak velký poetický náboj, tak jistý symbolický odkaz – ten si ovšem každý může dešifrovat po svém. I v tom je velké kouzlo inscenací, připravovaných Continuem, k nimž po premiéře, jež proběhla 14. srpna, patří i Citadela. Budete-li do 22. srpna poblíž Vodňan, nenechte si tento nevšední zážitek ujít. Hraje se vždy od půl deváté večer, cesta k cihelně je značena.
