Praha – V pražském Divadle v Celetné potkáte tento týden čtyři aktuální tituly brněnského divadla Buranteatr. Letní festival včera otevřela jejich nejnovější hra, psychologická komedie Domeček, založená na mužsko-ženském dialogu manželské dvojice v ostré krizi středních let. Jakkoli se pár na jevišti ve svých postojích výrazně odlišuje, herecky je plný detailního naslouchání.
Autor Domečku Petr Michálek se vcítil do obou hlavních rolí. Využil schopnosti 'objevit ženu v sobě' a férově nestraní žádnému z pohlaví. Inspirován současnou německou dramatikou vytvořil netradiční syntézu, v níž existenciální tíhu včas odlehčují folkově laděné písničky. „Chtěl jsem, aby mě to bavilo. A taky, aby to byla vlastně obyčejná hra. Takové mi totiž chybí… Jestli jsem si dával nějaká formální zadání, tak pouze to, abych dodržel jednotu času, místa a děje,“ uvádí Michálek, za Domeček oceněný Českým rozhlasem Vltava v dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka za rok 2012.
Režie a scénografie se ujal operní režisér Tomáš Studený. Petr Michálek se spolu s dramaturgem hry Janem Šotkovským, hudebníkem Lukášem Janotou a hercem a hudebníkem Miroslavem Ondrou postarali o sedm tematických písní, které jednotlivé obrazy fázují. Přechody mezi dialogy a hudebními vstupy zajišťují náhlé střihy a komentáře dění postav. Především er- formy vyprávění Petra (Miroslav Ondra), kterých je i víc, jsou hodně kontaktní. Miroslav Ondra navíc boduje coby kytarista, klavírista a harmonikář.
„Čím víc řešíš, čeho se chytnout, tím víc se nemáš čeho chytnout,“ poučuje Marika (Kateřina Dostalová) svého dříve úspěšného muže. Teprve delší odluka a soužití s jiným partnerem jí dodávají odvahy k znovusblížení. Temperament Mariky je v kontrastu s Petrovou proměnou. Ten se, po zkušenostech s rutinním profesním a rodinným životem, chystá věnovat výhradně meditaci a józe. Své asketické žití v prázdném domě bez věcí přirovnává k osvobozující nirváně: „… bez práce, bez nakupování, bez grilování.“
Oproštěná scéna je pojata studiově, což podporují i přiznané reflektory na stojanech, umístěné z obou stran vyvýšeného pódia. Na pozadí visí zvětšenina geometrických plánů pozemků a novostavby. Jen herci zabydlený prostor je mnohomluvný lapidárností, kterou nic nenarušuje, až na zbytečnou „šoupáru“ vypouštěnou během hudební produkce. Kostýmy jsou civilní, černo bílo šedé. Jediný barevný akcent tvoří velká růžová taška Mariky, řada ostatních rekvizit je jen pomyslných.
Během situace, kdy Petr s Marikou večeří imaginární špagety a rozehrávají své sehrané etudy, jsem vzpomněla na podobně sevřený koncept Tiché dny v Mixing Part z Auerbachova sklepa Strašnického divadla před dvěma lety. Realita nás drtí, snažíme se z ní vymanit každý po svém. I přes absurditu vyhrocených hádek Mariky s Petrem a namířeným revolverem je Domeček bezprostředním přitakáním rodině. Vlastně by mu slušela třeba Řeznická či Rubín. Tam bychom semknuti na malé ploše jeho subtilní architekturu ještě více procítili. A Domeček by stál pevně na svých základech i bez písniček. S nimi je ovšem relaxačnější.
Klubový Buranteatr, jehož jadrně znějící název se neodvíjí od vesnického křupana, ale ze silného stepního větru, rezonuje s vůlí dělat věci po svém. Své buranství chápe spíše jako přímočarost a syrovost. Na komorní a lidský Domeček můžete zajít dnes od 19,30h. V dalších dnech, až do 10. srpna, uvidíte v Divadle v Celetné kusy Můj romantický příběh, Pravé poledne a 39 stupňů. Poté soubor zastihnete na jeho současné domovské scéně, totiž na Sokolském Stadionu v Kounicově ulici v Brně.
