Praha – I když se pojem kurzarbeit nově často skloňuje v nejvyšších patrech české politiky, jeho německý originál nemá s českou odnoží zdaleka tolik podobného. Odlišnosti jsou nejen ve způsobu vyplácení, ale i v tom, zda zaměstnanec zůstává doma, nebo se v rámci své práce dále vzdělává.
Západní soused Česka má s tzv. kurzarbeitem více než stoleté zkušenosti. V květnu roku 1910 mělo toto opatření pomoci průmyslu, který se soustřeďoval na výrobu potaše. A například v osmdesátých letech zajišťovalo práci lidem ze stavebnictví, kterým znesnadnily práci rozmary počasí. A v roce 1991 pak kurzarbeit posloužil po znovusjednocení Německa, když se projevily propastné rozdíly mezi západem a východem země.
Naposledy pak Německo přišlo s krácením úvazků před pár lety, když vypukla světová finanční krize. Konkrétně od roku 2009 do poloviny roku 2012. Tehdy byl beze zbytku naplněn smysl slova kurzarbeit, který umožňuje firmám při krátkodobých konjunkturních propadech poptávky nepropouštět zaměstnance, ale nechat je pracovat v kratší pracovní době.
Dobrý příklad poskytl v roce 2010 týdeník Ekonom:
„Poslední únorový týden se vydařil. Na sjezdovce v německém středisku Garmisch-Partenkirchen se proháněl i Jürgen Neumann, údržbář z továrny Volkswagenu v dolnosaském Wolfsburgu. Od ostatních dovolenkářů se přesto zaměstnanec automobilky lišil. Na rozdíl od zbytku lyžařů si nemusel vzít ani den dovolené. Patřil totiž k šedesáti tisícům lidí, které Volkswagen kvůli nedostatku práce poslal na týden domů.“
Při poslední krizi najelo Německo na systém, kdy stát při kurzarbeitu dorovnával zaměstnancům dvě třetiny ušlé mzdy a za danou firmu platil polovinu sociálního pojištění, které jinak odvádí státu. Zvýhodněny přitom byly rodiny s dětmi. A německý stát nemusel vydávat nikterak odpudivé statistiky z trhu práce. Státní dotace pomohly zachránit přes milion pracovních míst.
Plusy a minusy
Jenže opatření mělo i stinnou stránku – jen za první rok fungování německého kurzarbeitu vyplatil stát podle oficiálních údajů 5,1 miliardy eur (v přepočtu 142 miliard korun). Šly navíc do kapes zhruba 1,5 milionu žadatelů, s čímž Německo původně ani nepočítalo. Následně začal počet kurzarbeiterů klesat.
A řada ekonomů poukazovala i na to, že vysoká ochrana zaměstnanců s pracovním úvazkem na dobu neurčitou motivovala zaměstnavatele k využívání kurzarbeitu. To protože byla levnějším řešením, než zaměstnance propustit. Obdobný systém dorovnávání mzdových nákladů existuje také v Rakousku, Itálii nebo Francii.
Teď ale zpátky k tuzemskému modelu. Už před dvěma lety se prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák dušoval, že nejde o klasický kurzarbeit po vzoru Německa, který zaměstnancům zkracuje pracovní úvazek: „Je to naprosto nový český model, je to opravdu kurzarbeit po česku. Na rozdíl od Německa vychází z toho, že naši zaměstnanci nebudou doma, ale budou opravdu zaměstnáni.“
Kurzarbeit se poprvé objevil v dokumentech vlády v roce 2010, tehdy šlo o obranu před dopady hospodářské krize. „Výsledkem byl za evropské peníze česky nastavený program s inovativním názvem Vzdělávejte se pro stabilitu, který vláda tak dlouho slavnostně avizovala, aby ho posléze v tichosti spustila na podzim roku 2012. Vzhledem k tomu, že šlo o naši, inovovanou verzi kurzarbeitu, která byla extrémně složitá a pro firmy nepřátelská, nepřinesl nic z toho, co se od něj očekávalo,“ vysvětlila komentátorka Hospodářských novin Julie Hrstková.
Tschechien versus Deutschland
I Milan Urban, tehdejší předseda hospodářského výboru Poslanecké sněmovny (ČSSD), dodával, že šlo o lepší variantu, než byla ta německá. „V Německu pracovníci zůstávají doma a stát jim doplácí mzdu, tady je příležitost zdokonalovat kvalifikaci a vzdělání v oblasti. Pokud to bude efektivně využito, tak má náš systém vyšší přidanou hodnotu než ten německý,“ vysvětloval v roce 2012.
Po zavedení kurzarbeitu volaly odbory i opoziční ČSSD už během hospodářské krize v roce 2009. ČSSD navrhovala, aby při zkrácení pracovního týdne na tři až čtyři dny zaměstnanci dostávali 100 procent mzdy v případě, že se budou zároveň ve volném čase dále vzdělávat. Podle představ ČSSD měl s financováním kurzarbeitu pomoci Evropský sociální fond.
Už dříve ale myšlenka kurzarbeitu narazila u některých ekonomů. Ti ji považovali za nesystémové řešení. „Tento způsob řešení nezaměstnanosti je spíše kontraproduktivní, nenutí firmy snižovat náklady a zefektivňovat svou výrobu, naopak zatěžuje státní rozpočet,“ říkal šéfredaktor serveru Investujeme.cz Petr Zámečník.
„Tím, že dotujete firmy, které přišly o zakázky, samozřejmě podporujete ty neúspěšné a trestáte ty úspěšné, které to ze svých daní budou hradit,“ upozornil ekonom Národohospodářské fakulty VŠE David Lipka. Mnohem lepším řešením by podle něj bylo, kdyby odbory firmám umožnily snižování mezd. Kurzarbeit nakonec legislativním procesem prošel, přestože jej kvůli přísným podmínkám využíval jenom zlomek firem.
Kurzarbeit může být řešením v krizi. Ale vyléčí i dopady sankcí?
Nyní pracovní skupina pro monitorování dopadu sankcí mezi EU a Ruskem doporučuje vládě, aby práce na kurzarbeitu urychlila. Podle Lukáše Kovandy, ekonoma VŠE v Praze, může opatření pomoci firmám, které pocítí cyklické problémy (krize apod.). Ovšem mohou ho zneužít i společnosti, jejichž problém je spíše strukturálního rázu. A právě sankce podle něj představují více strukturální problém.
Od ledna příštího roku by tedy firmy mohly místo propouštění zkrátit pracovní dobu a ztrátu zaměstnancům doplatí stát. Na místo dovolené, jako bylo běžné v Německu, by se ale museli vzdělávat. Více informací o zamýšleném modelu najdete ZDE.
