Československá lidová armáda v rámci Varšavské smlouvy jen plnila zadání komunistů z Kremlu. Česko se v rámci NATO samo rozhoduje, čím přispěje, říká bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý, který má zkušenost se službou v obou vojenských blocích. Upozorňuje také na propastný rozdíl v politizaci vojska: „Že by někdo byl hodnocen podle toho, zda zná usnesení koaliční vlády, jako dřív musel znát usnesení Ústředního výboru KSČ, to už dnes není.“ Zdaleka největší změnu však spatřuje ve vztahu k vojákům, o nichž se konečně začalo přemýšlet jako o lidech.
Voják dnes může říct svůj názor. To bylo za komunismu nemyslitelné, srovnává generál Šedivý
Československo bylo v rámci Varšavské smlouvy výspou na hranici s nepřítelem, zatímco v rámci NATO je Česko obklopeno spojenci a neutrálním Rakouskem. Má tato změna vliv na roli naší armády v rámci vojenského bloku?
Díky tomu, že jsme v srdci evropské části Severoatlantické aliance, nemusí být česká armáda budována k obraně hraniční linie, což bylo před rokem 1989. To ale neznamená, že by armáda měla jednodušší roli.
Obecně je zřejmé, že i když článek pět neznamená závazek okamžité ozbrojené pomoci, ze spojeneckých svazků vyplývá, že česká armáda by měla pomoci v případě, že je napaden některý ze členů NATO. Z toho důvodu naše armáda musí být připravena přesunout své síly v případě potřeby, která by se vygenerovala na Vrchním velitelství spojeneckých sil NATO v Evropě. Ty by přesunula do místa, kde by se bojovalo. Je to pochopitelně jiná situace, ale neznamená to, že by armáda měla menší úkoly.
V čem konkrétně je jiná? Změnila se třeba struktura armády z tohoto důvodu?
Pokud budeme srovnávat armádu v době členství ve Varšavské smlouvě a v době členství v NATO, byla to skutečně armáda úplně jiná. Byla postavená k jiným účelům. I svět kolem byl jiný. Také technologicky je situace úplně jiná.
Já osobně tvrdím, že největší rozdíl je v tom, jak se vůbec v době komunismu, a to i v ostatních komunistických státech, nahlíželo na člověka jako vojáka. Byl to voják a tím končily veškeré další úvahy o tom, že musí žít jako člověk. Že se musí i za války v bojových situacích o něj nějakým způsobem ty nadřízené stupně postarat.
Z archivu: Zimní cvičení 1985 (zdroj: ČT24)
To je v obrovské kontradikci k tomu, jak se chovají armády demokratických států. Tam se i v krutých válečných podmínkách velitelé vždy na lidský element dívají a také podle toho například připravují bojové operace, podporu a všechno, co s tím souvisí.
Faktem ale je, že vojáci jsou si relativně blízcí ve způsobu uvažování. Takže vojensky jsme byli schopni chápat jeden druhého. Já jsem odešel v roce 1993 studovat vysokou vojenskou školu do Spojených států amerických. V debatách o použití vojsk, štábní práci a podobně určité odlišnosti pochopitelně byly, ale pro mě nebyly nepřekonatelné, protože ta mentalita je přibližně stejná. Ale to, jak se ke mně chovali a jaké jsem měl zkušenosti z doby před rokem 1989, to byly zkrátka diametrální rozdíly.
Voják dnes může říct, co se mu nelíbí
Říkáte, že se výrazně změnil vztah velitele k mužstvu. Odráží se to i na opačném vztahu mužstva k veliteli?
Samozřejmě že to přináší i ten efekt, že mužstvo potom věří svým velitelům. Tehdy v ně důvěru nemělo. Já jsem to poznal osobně, protože jsem velel tankovým jednotkám úrovně pluku, což je relativně vysoká pozice, a vždycky tam byl hodně velký odstup vojáků základní služby vůči velitelům. Mladší velitelé, ať už to byli poručíci nebo praporčíci, vůči nám starším měli také nedůvěru. To je pro bojovou situaci vždycky obrovský problém.
V čem se projevovala?
Například pasivní rezistence. Ti vojáci základní služby tam vydrželi dva roky a pak odešli. Pro ně to byla nutnost vydržet do konce služby. Ale největší problém byli mladí vojáci z povolání. Praporčíci a podobně byli nátlakovým způsobem přesvědčeni, nebo někdy až donuceni, aby šli do armády. To byla často velmi nešťastná řešení, kdy ti lidé ze sebe dělali hlupáky, blázny, dokonce docházelo k sebepoškozování. Byli postihováni na celý život i poté, co se z armády dostali. V tom situace nebyla dobrá. I když můžete vojáka k něčemu donutit, tak v bojové situaci potřebujete mít důvěru mezi vojákem a velitelem.
Z archivu: Letní cvičení 1973 (zdroj: ČT24)
Dnes je armáda jiná. Jednak jsou vojáci profesionálové a jednak vztah mezi vojákem a velitelem je už dnes úplně jiný. Voják může říct, co se mu nelíbí. Velitel to taky může říct, ale musí to říct slušným způsobem. Doba je podle mě rozdílná v přístupu k lidem.
Funguje mezi vojáky nějaká zdravá soutěživost?
Existuje taková, řekněme, čest plynoucí z příslušnosti k nějakému útvaru. Je to takové přirozené soutěžení, kdy já jsem příslušník nějaké brigády a kdo je víc.
Bylo tohle i za Varšavské smlouvy?
Ne. Bylo to spíš z pohledu vzájemné rivality. Já jsem například sloužil s tankisty v Týnu nad Vltavou a tam s námi byli ženisté. Ale to nebyla zdravá soutěživost, to nemělo s úrovní výkonu vojenského povolání nebo výsledků, kterých ti lidé dosahovali, nic společného.
Bojové předpisy se jen překládaly z ruštiny
Jak byste porovnal mechanismy rozhodování v NATO a Varšavské smlouvě?
To začíná od úplně nejvyšších pater. V době Varšavské smlouvy se rozhodování včetně hodnocení, analýzy a přípravy struktury vojenských sil odehrávalo v Moskvě. Jak mají vypadat vojska, jak mají být vycvičená, jaké jsou cíle, a dokonce i operační úkoly, to vše bylo posíláno do států Varšavské smlouvy a ty to potom musely realizovat.
GALERIE
Příslušníci Pohraniční stráže u hraničního přechodu. Červen 1986.
Takže například kolik máme mít tanků, letadel, jakých, jakých výkonů… To nebylo rozhodnutí našeho československého státu. To bylo rozhodnutí, které přišlo, a buď jsme se mu podřídili, nebo jsme k tomu byli donuceni. Přicházelo strašlivé množství úkolů a československá politická reprezentace na ně neměla žádný moc velký vliv.
Projevovalo se to i v nižších stupních až na úrovni útvaru. Ty se cvičily podle předpisů a norem, které byly dány Varšavskou smlouvou. Základní bojové předpisy a bojové řády byly kolikrát jenom téměř úplnými překlady těch sovětských. To dnes není. NATO má standardní operační postupy, nějaké normy, ale nikdo neříká, že musíte mít předpis do detailu stejný.
Dnes je to vůbec něco úplně jiného. NATO v rámci plánovacího procesu po vyhodnocení všech možných rizik učiní nějaký závěr a řekne, že potřebuje postavit nějaké síly. Každý ze států pak dodá to, co uzná za vhodné. Samozřejmě že jsou požadavky například potřeby určitého počtu mechanizovaných brigád a neměl by se nikdo vézt, ale není to dáno direktivně.
Znamená to, že českoslovenští plánovači a stratégové se tehdy vůbec nepodíleli na chodu Varšavské smlouvy?
Samozřejmě že tam také nějaká interakce byla, ale velmi málo a omezeně. Z toho důvodu se po pádu socialistického bloku objevil problém, se kterým pořád zápasíme. Nemáme takové stratégy, kteří se dovedou dívat na bezpečnostní problémy ze skutečně strategického nadhledu. To je vidět například na tom, jak nejsme schopni pořádně vysvětlit veřejnosti naše působení v Afghánistánu.
Cvičení tankové divize a následná mobilizace vyčerpaly strategické zásoby nafty v celé zemi
Za komunismu se na armádu dávalo výrazně víc peněz v poměru k velikosti ekonomiky. Bylo snížení rozpočtu nějak znát?
Celé období komunismu bylo poznamenáno poměrně rychlými nástupy přezbrojování na novou techniku. Například tanky T-72, letadla MiG-29 a tak dál. Ta modernizace byla poměrně dost rychlá a vkládalo se do ní obrovské množství peněz.
Šlo to ale na úkor lidského elementu. Kasárna se neopravovala, nebo jen pro vybrané útvary. Byl větší tlak na to, abychom měli například garáže pro tanky T-72, které původně měly být podle pokynů ze Sovětského svazu vytápěné. Zároveň jsme ale měli ubytovací prostory, které byly nedůstojné vzhledem k úrovni osmdesátých let. To pochopitelně vytvářelo poměrně silné napětí.
Do armády bylo vkládáno obrovské množství peněz. Utrácely se za nové zbraňové systémy i na provozní náklady – to byl výcvik. Dnes se tak rozsáhlá cvičení v podstatě nedělají. I to používání vojsk v rámci výcviků konzumovalo obrovské množství peněz.
Jednou se třeba uspořádalo strategické cvičení tankové divize s následnou mobilizací a její přesun. To znamenalo kompletní vyčerpání strategických zásob pohonných hmot v Československu. Pozornost k tomu, jaký to bude mít odraz v národním hospodářství, je zkrátka diametrálně odlišná.
Vy jste naznačil, že vojenská mentalita je stále stejná. Mohl byste rozvinout, co se nezměnilo?
Voják se vždy učí přežít v boji. Každý velitel musí být schopen naplánovat operaci tak, aby dosáhla cíle. Má k dispozici nějaké lidi, nějaké zbraně a něco umí. V rámci toho musí plánovat. Střílí se pořád stejným způsobem. Jsou rozdíly mezi tanky například, ale všechny jsou si podobné. Tankem nepoletíte.
Způsob myšlení spočívající v hledání řešení, jak porazit protivníka, ten velitelům zůstává. Jde však o to, jak k tomu který velitel přistoupí. Jestli je například ochoten obětovat půlku svého útvaru, jenom proto, aby se třeba dostal několika vojáky na nějakou kótu. Nebo jestli bude bojovat ne tak razantně, ale bude hledat takové řešení, které by jeho vojáky v maximální míře ochránilo, protože to jsou také lidé.
Zobrazuje se to třeba v taktice malých jednotek. U nás to za doby Varšavské smlouvy byl vždy frontální útok. V NATO naopak vždy měli dva roje v mužstvu a ty se pořád překrývaly a chránily se navzájem.
Historie.cs - Varšavská smlouva (zdroj: ČT24)
Ve vlhkých botách nemůžete pořádně bojovat
Vojáci se ale mohou velmi rychle naučit, jak se připravuje nebo zabezpečuje vojenská operace. Ostatně, už když jsme v lednu 1996 přišli do Bosny a Hercegoviny a začali jsme spolupracovat s Brity, tak se naši vojáci chovali de facto stejně jako ti britští. Akorát jsme v první fázi zjistili, že Britové se lépe starají o vlastní výstroj. To byl náš nešvar, že jsme na všechno kašlali. Britové se vrátili, sedli a vyčistili kanady od bláta. Vysušili je práškem, ošetřili… To my jsme nedělali. Za socialismu co se mohlo, to se odfláklo.
Naši vojáci se hned začali ptát, proč si čistí boty, když si je zítra zase zablátí. Britové poukazovali na zkušenost třeba z Falkland a odpovídali jednoznačně: „Když máš v botách vlhko, nejsi schopný pořádně bojovat.“ My jsme tyhle zkušenosti velmi rychle převzali. Dnes mají vojáci krásné boty na zimu, na léto… dnes jsou vojáci vystrojení parádně.
Dobrovolné debaty o smyslu místo povinných nudných školení
Jakou část služby v armádě Varšavské smlouvy zabírala ideologická, politická školení?
Tipuji třeba deset procent. Byly učební texty, které se do vojáků měly nějak dostat.
Jaké bylo hlavní poslání takového školení?
Vždycky to bylo strašně nudné. Drtivá většina velitelů to dělala, protože zkrátka musela. Poslání bylo dostat do lidí ideologii, to politické přesvědčení o tom, že všechno, co rozhodne Komunistická strana Československa, je to nejsprávnější a nejlepší řešení.
Z archivu: Den u vojáků (1976) (zdroj: ČT24)
Samozřejmě že se tam předávaly informace třeba o společnosti, ekonomice, které byly silně filtrované a podané tak, jako všechno v době socialismu. Se Sovětským svazem na věčné časy. Informace byly upravené tak, aby to lidi přesvědčilo. Ale já si nemyslím, že to někoho přesvědčilo, upřímně řečeno.
Existuje teď něco srovnatelného, nějaká politická, hodnotová výchova?
U mužstva určitě ne. V roce 1989 se přešlo na občanskou výchovu, ale to se také zrušilo. Předpokládá se, že člověk ve škole dostane nezbytné penzum o společnosti, o NATO a našich spojencích a že je potom schopen se doučovat a získávat si informace sám buď v armádě, nebo z veřejných zdrojů, třeba z webu armády nebo NATO. Dokumentů, které si vojáci mohou nastudovat, je poměrně hodně.
Že by někdo byl hodnocen podle toho, zda zná usnesení koaliční vlády, jako dřív musel znát usnesení Ústředního výboru KSČ, to už dnes není.
Baví se velitelé s mužstvem o poslání a smyslu armády?
Myslím, že to vychází z pocitů lidí. Když se dnes bude voják bavit s velitelem, tak k němu bude přistupovat jako k rovnému. Vojáci jsou dnes schopní chápat spoustu věcí, které před rokem 1989 chápat neuměli. Často ani neměli informace.
Například debata s řadovými vojáky o Afghánistánu a terorismu ukazuje, že vědí mnohem víc a do větší hloubky, než je v Česku běžné. To také vychází z toho, že spousta z vojáků byla v misích v zahraničí, takže mají mnohem širší rozhled než lidé, kteří žijí celý život v Praze.
GALERIE
Vojáci 33. základny vrtulníkového letectva v Přerově oslavili 12. března 1999 slavnostním nástupem vstup ČR do NATO.
Za doby socialismu se obecně nevěřilo režimu. Ani vojáci pak nevěřili armádě ani velitelům. Debatu o tom, k čemu armáda je, jsme podceňovali jako velitelé, a natožpak vojáci. Cvičili, protože museli cvičit.
Byla v armádě část vojska, která by komunismu stále věřila?
Zejména velitelský sbor musel být v KSČ. Byla to taková trpěná povinnost. Bylo to pokrytectví. Chodili jsme na schůzi KSČ a ta se proměnila v obyčejné velitelské shromáždění. Z nejvyšších pater politické správy přicházely výtky, že se tyto schůze musí věnovat stranické práci, a ne služebním záležitostem. Ale pro nás to nemělo smysl.
Když pak přišel listopad 1989, tak v prosinci nebyl v KSČ skoro nikdo. Všichni okamžitě stranické průkazy odevzdali nebo hodili do kanálu. Byla to taková povinnost, která byla otravná.
GALERIE
Odsun vojsk Varšavské smlouvy
Samozřejmě že v armádě byli lidé, kteří tomu všemu strašně věřili. Někteří byli fanatici, ne vždy politruci, musím říct. To byla vůbec zvláštní sorta lidí.
Ale byli tam třeba starší lidé, kteří zažili druhou světovou válku nebo ji měli živě zprostředkovanou od rodičů a ti byli navázaní na to, že Sovětský svaz vyhrál válku a osvobodil Československo. Sovětům, a tedy i komunistickému režimu, byli vděční za to, že jsme válku přežili. Tenhle sentiment přetrvával do 80. let.
Těch zarytých komunistů však byla drtivá menšina.
Z archivu: Nejmladší vojáci (1980) (zdroj: ČT24)
Jak si myslíte, že se změnila celková image armády?
Před rokem 1989 jste v Praze nemohl jít po ulici v uniformě. Vždycky to skončilo nějakým konfliktem. Dnes vidíte vojáky z povolání, kteří chodí na veřejnosti a nebojí se, že budou napadáni.
Když jsou průzkumy veřejného mínění, jaké organizace jsou důvěryhodné, tak armáda je tam nejvýš. Lidi vědí, že vojáci jsou dnes jiní, že jsou schopní pro společnost plnit úkoly doma i v zahraničních misích. Otázka je, do jaké míry je tak vysoká důvěra v armádu způsobena tím, že je v ostatní tak nízká.
Jiří Šedivý se narodil 3. ledna 1953 v Příbrami. Profesionální kariéru vojáka z povolání začal v roce 1971 po absolvování Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. V letech 1971 až 1975 vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. Po jejím absolvování vykonával funkci velitele tankové roty 57. motostřeleckého pluku ve Stříbře. V letech 1976 až 1978 absolvoval postgraduální studium ve Vojenské akademii v Brně. Po jeho ukončení vykonával funkci velitele 2. tankového praporu 18. tankového pluku v Táboře, kde v roce 1982 převzal funkci zástupce velitele pluku. V roce 1985 byl přemístěn do Týna nad Vltavou a ustanoven do funkce velitele 17. tankového pluku. V roce 1990 převzal funkci náčelníka štábu 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě. V letech 1993 až 1994 vystudoval U.S. Army War College v Carlisle ve státě Pensylvánie.
Po absolvování převzal funkci velitele 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě. Od prosince 1995 působil ve funkci zástupce velitele 2. armádního sboru v Olomouci. Dne 1. ledna 1996 byl ustanoven do funkce zástupce Armády České republiky v operaci Implementation Force – IFOR a velitele kontingentu AČR, kterou vykonával do 27. července 1996.
Po návratu z mise byl ustanoven do funkce inspektora pozemního vojska Armády České republiky. Dnem 1. dubna 1997 převzal funkci náčelníka sekce bojové přípravy Generálního štábu AČR. Od 1. srpna 1997 byl velitelem pozemního vojska AČR. Dnem 1. května 1998 byl ustanoven do funkce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky. Funkci zastával do listopadu 2002.
Součástí jeho odborné způsobilosti je výsadková příprava. Je nositelem medailí Za službu vlasti, Za zásluhy o obranu vlasti, Za zásluhy II. stupně, Za službu pro mír a svobodu, čestných pamětních odznaků Za službu míru a za službu v misi IFOR. V roce 1998 byl vyznamenán Záslužným křížem. Do hodnosti generálmajora byl jmenován v roce 1996, v roce 1998 do hodnosti generálporučíka, dne 8. května 2002 do hodnosti armádního generála.
Jiří Šedivý je ženatý a má dvě dcery.
Zdroj: army.cz
Jiří Šedivý