Varšavská smlouva, vojenská aliance patrolovaná Sovětským svazem, dnes platí za jeden z hlavních symbolů rozděleného světa v období studené války. V Česku navíc představuje sílu, kterou Kreml v srpnu 1968 ukončil Pražské jaro. Když ale před přesně šedesáti lety vznikla, byla především potěmkinovským provizoriem, jímž se vůdce SSSR Chruščov snažil posílit sovětský kapitál pro diplomatická vyjednávání.
Před 60 lety vznikla Varšavská smlouva. Původně jen „naoko“
Na schůzi československého parlamentu zavítal na konci května 1955 i tehdejší prezident Antonín Zápotocký. Svou přítomností před poslanci Národního shromáždění chtěl umocnit význam dokumentu, jejž se ten den chystali zákonodárci přijmout. Vlastní obhajobu projednávané smlouvy ale přenechal na předsedovi vlády Viliamu Širokém, který stál za schvalovaným dokumentem od samého počátku. Když se o půl roku dříve sjeli do Moskvy nejvyšší představitelé východního bloku, byl to totiž právě Široký, kdo předložil návrh na vytvoření bezpečnostního paktu Československa, Polska a východního Německa. Českoslovenští poslanci měli nyní odsouhlasit jeho rozšířenou verzi.
„Ratifikace pařížských dohod otevírá cestu k legální obnově německého militarismu v západní Evropě,“ zaútočil ve své řeči Široký na západoevropský plán začlenit Adenauerovo Německo do Severoatlantické aliance. „V západním Německu se má kromě už existujících německých vojenských jednotek, maskovaných za policii, vytvořit co nejrychleji nový silný Wehrmacht, odchovaný v duchu revanšismu a vyzbrojený prostředky všeho druhu, včetně zbraní hromadného ničení.“
Předkládaná Smlouva o spolupráci, přátelství a vzájemné pomoci, kterou komunistický premiér přivezl z Varšavy, měla – s ohledem na remilitarizaci Německa – československou bezpečnost posílit. Jako záruka před údajně hrozícím útokem totiž nově nesloužila jen vlastní lidová armáda, ale i případná pomoc deklarovaných partnerských zemí: Albánie, Bulharska, Maďarska, NDR, Polska, Rumunska a především Sovětského svazu. Národní shromáždění tuto formu obrany po Širokého apelativním projevu schválilo hlasy všech zákonodárců. Rudé Československo se připojilo k Varšavské smlouvě.
Národní shromáždění schvaluje Varšavskou smlouvu
Půlhodina v paláci místodržících
Varšavský pakt, vojenský spolek patrolovaný po celou dobu své existence Sovětským svazem, dnes platí za jeden z hlavních symbolů bipolárního světa před rokem 1989 a historici často zdůrazňují, že na rozdíl od jejího severoatlantického protějšku nešlo o alianci obrannou, ale útočnou. Když ovšem před šedesáti lety Varšavská smlouva vznikla, představovala především potěmkinovské provizorium, jímž se Kreml snažil dohnat Západ – a posílit svůj kapitál pro diplomatická vyjednávání. Moskva totiž alianci akutně nepotřebovala, protože státy ve své sféře vlivu ovládala už od poloviny 40. let pomocí sítě sovětských poradců a dislokovaných jednotek.
Na počátku úvah o vytvoření vojenského společenství SSSR a jeho satelitů stály již zmíněné pařížské dohody, jimiž Západ necelých deset let od konce války uznal západní Německo coby suverénní stát a přizval ho k připojení do NATO včetně vojenských struktur. Z Bonnu řízená země souhlasila s kontrolou svého námořnictva i letectva a směla vytvořit armádu o síle dvanácti divizí.
„Sovětský svaz se snažil tomuto vývoji do poslední chvíle zabránit,“ doplňuje vojenský historik Jaroslav Láník. „Jeho představitelé si byli velmi dobře vědomi, že posílení NATO bude znamenat počátek konce sovětské vojenské převahy v Evropě a také konec sovětských snah o sjednocení Německa pod svým vlivem.“ S přistoupením západního Německa se navíc hranice Severoatlantické aliance poprvé dostaly až na práh sovětské vlivové sféry, a to na pomezí Československa a NDR.
Vůdce Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov v únoru 1955 reagoval iniciativou na vytvoření vlastního, východního paktu; východiskem se mu stal právě československý návrh středoevropského bezpečnostního svazu. Na jaře téhož roku se proto vůdci zemí pod sovětskou kuratelou sjeli na konferenci do centra polské metropole, kde 14. května podepsali Varšavský pakt; k signování smlouvy došlo příznačně v paláci, jenž v minulosti fungoval jako polské sídlo ruských místodržících.
GALERIE
videogallery_532648
Lepenkový hrad
O poměrech mezi Moskvou a jejími spojenci svědčí fakt, že ústřední jednání celé varšavské konference zabralo podle historika Matěje Bílého pouhých pětadvacet minut a nezazněla na něm jediná závažnější připomínka. Polsko Boleslawa Bieruta sice před setkáním navrhovalo, aby se do preambule smlouvy promítl požadavek odstranění všech amerických základen v západní Evropě, to ale Kreml odmítl, protože by se tím oslabilo ospravedlnění sovětské vojenské přítomnosti na Východě.
Za Československo pakt signoval předseda vlády Široký a v parlamentu o čtrnáct dní později prohlásil, že „tato smlouva patří k nejvýznamnějším dokumentům v historii našich národů. Má rozhodující význam pro posílení a zaručení bezpečnosti naší vlasti“. Pro kremelskou věrchušku ovšem v prvním gardu nepředstavovala vojenský, ale diplomatický nástroj. Po militarizaci východní Evropy, kterou realizoval Stalin s vidinou nového světového konfliktu (tentokrát mezi Sovětským svazem a západními silami), totiž Chruščovova Moskva od horečného zbrojení ustupovala a v atmosféře dílčího politického tání sázela na vyjednávání; věřila, že komunismus prosadí i mírovými prostředky.
Prezidentský palác na varšavské třídě Krakovské předměstí, kde došlo k podpisu Varšavské smlouvy
GALERIE
Předseda vlády ČSR Viliam Široký podepisuje Varšavskou smlouvu zdroj: ČTK
Příležitost se Moskvě nabídla už v červenci na ženevské konferenci, jež celému období politického uvolnění vetkla přízvisko „duch Ženevy“. Sovětský premiér Nikola Bulganin zde vystoupil s návrhem nové organizace, která by nahradila šest let fungující NATO i dvouměsíční Varšavský pakt.
„Vznik Varšavské smlouvy byl nafouknutá bublina a chytrý kalkul Nikity Chruščova,“ uvedl před časem v Historii.cs Michal Burian z Vojenského historického ústavu. „Sovětský svaz si uvědomoval, že NATO začíná ohrožovat jeho vojenskou převahu v Evropě, a varianta vytvoření nového svazku a jeho obětování za cenu současné likvidace NATO byl opravdu velice chytrý moment.“ Západ, jenž novou východní alianci označoval za „lepenkový hrad“, ovšem sovětské úsilí o konec NATO odmítl.
Historik z Vojenského historického ústavu Jaroslav Láník: Varšavská smlouva prohloubila politické a vojenské rozdělení Evropy, s odvoláním na „německou hrozbu“ legitimizovala trvalý pobyt sovětských vojsk na území některých členských států. Potvrdila naprostou závislost satelitů a dala jí institucionální charakter.
Čechoslováci v Mnichově
Rozložení sil na starém kontinentu, které vzešlo z politického kvasu po druhé světové válce, Varšavská smlouva nezměnila; ve východním bloku pouze znovu potvrdila vedoucí postavení SSSR (v čele společného velení stanul sovětský maršál Koněv) a posílila argumenty pro sovětskou vojenskou přítomnost ve střední Evropě. Papírový charakter ovšem pakt zachovával i tři roky po svém vzniku; ačkoli se měl jeho nejvyšší politický orgán scházet co půl roku, setkal se do té doby teprve dvakrát a novou dynamiku přinesla teprve šedesátá léta.
„V dochovaných operačních plánech z této doby se sice hovoří o tom, že první úder bude ze strany Severoatlantické aliance, nicméně se nesetkáváme s obrannou fází. Čili hned po zlikvidování protivníka, který překročil státní hranici, se z pohraničí vydáváme směrem na západ,“ přibližuje strategické změny Pavel Minařík z Vojenského historického archivu – a historik Petr Luňák dodává: „Varšavská smlouva se připravovala na masivní ofenzivní operaci v západní Evropě, jejímž smyslem bylo obsadit západní Evropu během několika týdnů. To je kardinální rozdíl mezi tím, jak si případný konflikt představovala Severoatlantická aliance, která se v podstatě soustředila na obranu vlastního teritoria.“
Útočné plány zemí Varšavské smlouvy zveřejnil před devíti lety polský Ústav národní paměti. Podle nich by měly polské jednotky v případě války zaútočit přes území bývalé NDR na sever západního Německa a odtud směřovat jedním proudem na Dánsko a druhým přes Nizozemsko na belgicko-francouzskou hranici. Počítalo se se čtyřicetiprocentními ztrátami a nasazením dvou set taktických jaderných střel. Tehdejší československá armáda měla podle plánů paktu zaútočit na jih západního Německa a obsadit Bavorsko i s Mnichovem. Obranné prvky se ve strategických materiálech, které pakt precizoval už od karibské krize, objevily teprve na sklonku studené války.
Jediná vojenská operace, kterou Varšavská smlouva kdy realizovala (s výjimkou Rumunska), ale nakonec proběhla na území členského státu. Během operace s krycím názvem „Dunaj“ obsadily Československo v noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska „spřátelených“ zemí, aby potlačily domnělou kontrarevoluci. Jako symbolické se proto může jevit místo, kde po pádu železné opony došlo k rozpuštění celého paktu – 1. července 1991 v Praze.
21. srpen 1968 - Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa