Jihlava – Dov Strauss byl jedním z židovských dětí, které těsně před spuštěním holocaustu zachránil útěk na sever Evropy a poté do Palestiny. Jeho rodiče ho v předtuše temných časů vyslali na dětský tábor do Dánska. Dov válku přežil jako jediný z celé rodiny, na Čechy ale nezanevřel a z Izraele se sem vrací dodnes. Příběh Dova Strausse vyprávěla v pořadu Reportéři ČT Jana Sotonová.
„To je hrob dědečka a babičky. Ona zemřela 14 dní před odchodem do Terezína.“ Náhrobek svých prarodičů na židovském hřbitově v Třešti našel Dov Strauss po téměř 70 letech. Hledal ho už několikrát, ale vždy bezúspěšně. Stopu své rodiny ztratil už dávno, jeho rodiče a další příbuzní totiž zemřeli v koncentračních táborech. „Přišli do Terezína a za deset dní už byli odesláni dál, protože se každý týden muselo poslat na východ tisíc lidí,“ popsal příběh své rodiny.
Že válku přežil sám Dov Strauss, je vlastně náhoda. Zachránil se díky spletité cestě z Čech až do izraelské pouště. Vše začalo před druhou světovou válkou v Jihlavě, kde Dov, tehdy ještě se jménem Oskar, žil se svými rodiči. Už jako třináctiletý začal navštěvovat v Jihlavě sionistický kroužek, kde vychovatelé připravovali židovskou mládež pro návrat do Svaté země. „Existovala možnost, že by děti ve čtrnácti až šestnácti letech odjely do Palestiny, ale potřebovaly projít průpravou. Ta byla dvouletá, nejdřív v Praze a v Brně, potom měla dál pokračovat. Jenže vzhledem k tomu, co se tady u nás dělo, ty děti už nemohly tady u nás pokračovat,“ přiblížila novinářka a spisovatelka Judita Matyášová.
Od začátku roku 1939 byli Židé v Jihlavě ve stále větším nebezpečí. Na konci března rozpoutali jihlavští nacisté několikadenní rabování židovských obchodů a další násilnosti vůči místním. „Byli jsme doma a nevěděli jsme, co dělat. Utéct nebylo kam. Před ránem jsme najednou viděli, že celé nebe bylo úplně rudé. To Němci spálili synagogu,“ vzpomíná Dov Strauss.
V té době už bylo jasné, že nacisté brzy zlikvidují i sionistické kroužky, a tím také přípravu mladých Židů na osidlování Palestiny. Na podzim 1939 proto bylo vybráno 80 židovských dětí z Československa, které měly odjet do Dánska a tam v průpravě pokračovat. Mezi tyto děti byl vybrán i Dov Strauss. Toto rozhodnutí mu zřejmě zachránilo život. „Ty děti odjely vlastně úplně legálně. Měly pas, který byl ale jednosměrný, protože to bylo vlastně bez možnosti návratu,“ vysvětlila Matyášová.
Cesta vlakem vedla přes Berlín k Baltickému moři a odtud lodí do jižního Dánska, pak opět vlakem do Kodaně. „Kolem oken vlaku se táhla šedá podzimní krajina s nekonečnými rovinami, poli a hospodářstvími, města, městečka a vesnice s domy z červených cihel,“ vzpomíná Dov Strauss ve svých pamětech. V Dánsku ho přijali dobře, brzy se naučil také dánsky. „Byl jsem pro ně jako jejich syn, tak dobře se o mě starali,“ vzpomíná Dov Strauss. „Každý z nás dostal kolo, bez něj to v Dánsku nešlo. Mimo kola jsem dostal také dřevěné pantofle, jaké se na venkově nosily. A v zimě měly ještě kůži až ke kolenům, aby mi v nich bylo teplo,“ popisuje život v Dánsku.
Dánsko mělo být pro židovské děti z Čech jen přestupní stanicí, kde dokončí svoji přípravu pro život v Palestině. Válka ale v tehdejší době měnila vše, a tak se zamotaly i osudy českých dětí. „Už bylo všechno připravené, ale ten týden Němci dobyli Paříž a už jsme nemohli jet do jižní Evropy na loď,“ vzpomíná Strauss. Kvůli postupu nacistů v Evropě se ale cesta z Kodaně protáhla na konci roku 1940 přes celý kontinent - lodí do Švédska, ze Stockholmu do Finska, z Helsinek do Leningradu. „Pak jsme jeli dva tisíce kilometrů až do Oděsy, a my jsme přejeli přes Viteps, to si vzpomínám, a tam půl roku potom už byli Němci. Tak jsme měli taky štěstí, a pak jsme jeli přes Černé moře do Istanbulu a přes Turecko do Sirska, do Libanonu, a právě na Vánoce jsme se dostali do Palestiny,“ pamatuje si cestu Dov Strauss.
Zachránila se naprostá většina z 80 českých dětí. Některé z nich našly nový život ve Švédsku, další se rozprchly do celého světa. Pan Strauss, kdysi křestním jménem Oskar, si mezitím zvykl na život v Palestině. A v nové zemi přijal i hebrejské jméno Dov. „To už jsem od rodičů dostával jen dopisy přes Červený kříž, a tak to šlo až do srpna roku 42, to jsem dostal poslední dopis a to byli posláni do Terezína. Když jsem dostal ten dopis, moji rodiče snad už vůbec nebyli naživu,“ vzpomíná.
První roky v Palestině žil Dov Strauss v kibucu, což je uzavřená zemědělská osada, ve které židé kolektivně hospodaří. „Ten kolektivní život jsem neměl tak rád,“ řekl. Pak ale poznal svou budoucí manželku. „Na jaře 1946 byla svatba. Na kibuc jsem rychle zapomněl a teď jsme se s velkou energií celá rodina věnovali pěstování zeleniny. Od rána do večera a někdy i v noci jsem byl na poli, bylo třeba neustále zavodňovat,“ píše Dov Strauss ve svých pamětech.
Na svůj první domov ale Dov Strauss nikdy nezapomněl. Do Čech se opakovaně vrací, letos v říjnu ukázal Jihlavu své dceři a vnučce. „Já jsem pořád miloval taky Česko. Jen za doby komunistů nebylo tolik co milovat,“ řekl na závěr Dov Strauss.
