Matka desetiletého chlapce leží po nehodě už skoro rok v kómatu. Šance na to, že se z něj probere, jsou minimální. Chlapec zůstal na světě úplně sám. Dosud pobýval v takzvaném dětském centru, minulý týden se ale dozvěděl, že se bude muset definitivně přestěhovat do dětského domova do jiného města. Definitivně tak přijde o prostředí, ve kterém vyrůstal, o své spolužáky i paní učitelku. Ta zoufale hledá řešení, jak mu pomoct. Pro pořad 168 hodin natáčel Martin Mikule.
Učitelka ze Strakonic bojuje za žáka, který se dostal do dětského domova po matčině autonehodě
168 hodin: Boj strakonické učitelky o desetiletého chlapce (zdroj: ČT24)
Jana Rohová učí ve čtvrté třídě na Základní škole Františka Ladislava Čelakovského ve Strakonicích. Ve své 4.C má i desetiletého chlapce, jehož pronásleduje složitý osud. Matka samoživitelka byla většinou bez práce a rodina živořila v bídě a nedostatku.
„Zpočátku fungovala poměrně dobře. Chlapec byl trochu slabší v učení, protože rodina mu moc nepomáhala. Potom se začalo stávat, že chlapeček byl do školy naprosto nepřipravený, neměl věci, neměl třeba svačinku. Neměl zaplacené obědy, nemohl chodit na oběd,“ vypráví Rohová.
Matka měla prý co dělat, aby se postarala sama o sebe. Chlapce proto před rokem, v jeho devíti letech, dočasně umístila do dětského centra, kam za ním ale pravidelně docházela. Uběhly tři měsíce. Chlapec věřil, že se brzy vrátí domů. Jenže pak přišla tragédie. Matka měla vážnou autonehodu.
Učitelka se bojí, že se chlapec může zhroutit
„Maminka se po té havárii už neprobrala a je tedy od té doby v nemocnici,“ říká Rohová. Leží v kómatu, v terminálním stadiu, už se z něj dle všeho nikdy neprobudí. Protože sama pochází z dětského domova, nemá žádné příbuzné. Jejího syna se tak nemá kdo ujmout. A protože v dětském centru, kde si za ten rok zvykl, smí být jen dočasně, minulý týden se musel přestěhovat do dětského domova ve třicet kilometrů vzdáleném Písku. Natrvalo. Zničehonic musel opustit rodné město i školu, ve které se učil.
„Mě to za něj strašně bolí, protože si myslím, že to musí být strašně těžké. A on s tím vším se vypořádává takovým tím svým způsobem. Pořád se snaží být hodný, veselý, přátelský, ale tady je nebezpečí, že jednou to na něj všechno padne a on se z toho může třeba opravdu zhroutit nebo může mít další psychické problémy,“ sděluje učitelka.
Jediná nit, která chlapce pojí s jeho dosavadním životem, je škola a jeho třídní učitelka a spolužáci. Paradoxně díky současné době, kdy se děti učí distanční formou, zůstává chlapec alespoň na dálku stále ve své třídě, na kterou je zvyklý.
Podle Rohové je pro něj škola od začátku jediným bezpečným místem, kde se nic nemění. „Tady ho od první třídy známe, má tady kamarády. Má tady mě, paní asistentku, ví, že se na nás může obrátit, když něco potřebuje. Děti ho mají rády, do dětského centra jsme mu nesli spoustu vánočních dárků, záleží jim na něm,“ vypočítává chlapcova učitelka.
Chlapec by mohl z Písku do Strakonic dojíždět
Teď však vyvstala otázka, co bude dál. Až distanční výuka dětem skončí, žák nastoupí do nové školy v dětském domově. Učitelka hledá řešení, aby o svou třídu nepřišel. Zatím ho nenašla. Zvažovala třeba to, že by žák mohl z nového domova do staré školy dojíždět.
„Myslím si, že by se třeba našlo nějaké řešení. Jsou určitě lidé, kteří jezdí z Písku do Strakonic třeba za prací a bylo by možné domluvit, že by chlapce vozili. Přemýšlím pořád o tom, jak by to šlo udělat, a věřím, že mě něco napadne a že třeba tato situace ještě bude možná,“ doufá Rohová.
Kdyby se to nepodařilo, spolužáci i učitelka by stejně s chlapcem nechtěli ztratit kontakt. „I kdyby skončil u nás ve třídě, tak bychom si s ním chtěli psát, chtěli bychom ho určitě navštívit a myslím si, že není od věci, že bychom si udělali hromadnou návštěvu a vzali ho na odpoledne někam ven,“ míní Rohová.
Jak celý příběh skončí, není jasné. Zbývají jen sny a přání. „Nevím, jak bych to řekla nejlíp. Prostě bych mu přála normální život. To, co pro nás je samozřejmé, že přijdeme domů, máme svůj pokoj, máme svoji postel. Tak takový ten normální život, aby zažil to, co normální člověk,“ uzavírá Rohová.