Praha - Bohuslav Sobotka obhájil post předsedy ČSSD. Při volbě, v níž neměl protikandidáta, získal 85 % hlasů. „S takto silným mandátem se směle mohu pustit do dalších bitev, které nyní sociální demokracii čekají,“ řekl Sobotka po svém zvolení. Pro Sobotku hlasovalo 606 ze 709 delegátů. Při zvolení předsedou před dvěma roky získal zhruba 84 procent hlasů. Sobotka poukázal na to, že sjezdu se zúčastnili i mnozí zástupci krajů a svůj mandát tak vnímá jako silnější o to, že ho zvolili lidé, kteří jsou blíže k běžným členům. „Je to signál, že mandát vlády je silný,“ dodal Sobotka. Teď probíhá volba statutárního místopředsedy, kde kandidují Jiří Dienstbier, Milan Chovanec a Jeroným Tejc.
Ve svém kandidátském projevu Sobotka prohlásil, že musí být ČSSD dále hodnotově orientovanou stranou levého středu. Zaměřit se má kromě tradičních příznivců ČSSD rovněž na mladé rodiny s dětmi. „Měli bychom mít stále více schopnost oslovit nejen levicové voliče, ale i nevyhraněné voliče hlásící se k názorovému středu,“ doplnil premiér s tím, že ČSSD by měla být protipólem podnikatelských uskupení. „Mým cílem je, abychom garantovali naplnění koaliční smlouvy,“ řekl Sobotka ve svém kandidátském projevu. „Mým cílem je silná a soudržná sociální demokracie, která je schopná vládnout,“ dodal Sobotka s tím, že taková ČSSD vyhraje krajské a senátní volby v roce 2016.
„Musí nám na srdci ležet pracovní místa a nové investice,“ hodlá se Sobotka zaměřit na regiony s vysokou mírou nezaměstnanosti, chybět nesmí ani investice do dopravní infrastruktury. „Musíme klást důraz na transparentnost státních výdajů,“ poukázal Sobotka na to, že sociální stát, kterému mohou lidé věřit, nesmí plýtvat. Další prioritou sociální demokracie je podle Sobotky vzdělávání, které otevírá možnosti i mladým lidem ze sociálně slabších rodin.
Sociální demokracie musí být pojistkou demokracie, nezávislosti veřejnoprávních médií a poměrného volebního systému, řekl Sobotka. Ze sociální demokracie, v jejímž vedení chce mít dvě ženy, se podle něj nikdy nedá udělat divize jakékoliv podnikatelské skupiny.
„Tím, že to není sto procent, tak má určitou míru důvěryhodnosti,“ upozornil politolog Petr Dudek. „Tím, že jediného kandidáta na předsedu sociální demokracie někteří delegáti nezvolili, dávají najevo svou nespokojenost s fungováním ČSSD,“ doplnil politolog Daniel Kunštát. „Neznám politickou stranu, která by si odstřelila předsedu vlády,“ upozornil Dudek.
„Bez naší politiky by v zemi byly mnohem větší sociální rozdíly a horší veřejné služby,“ zhodnotil uplynulých 25 let sociální demokracie Sobotka. „Stali jsme se nejsilnější levicovou stranou. Napravovali jsme chyby Klausovy vlády a zavedli jsme investiční pobídky,“ vyzdvihl některé úspěchy ČSSD.
Bohuslav Sobotka – premiérem navzdory Haškovi i Zemanovi
Bohuslav Sobotka sice představuje typ politika, který čelí kritice za to, že celý život nedělá nic jiného než schůzování ve sněmovně, na druhou stranu není osobností, která by byla ve vedení celostátní strany ze dne na den a hned měla pomyšlení na předsednické křeslo. Vezměme si prostá čísla. Poslancem je od roku 1996. Na post statutárního místopředsedy se dostal v roce 2005 a pak musel fakticky šest let čekat, než ho straníci zvolili předsedou.
Když říkáme fakticky, je tím myšleno, že Sobotka si vyzkoušel předsednickou úlohu dvakrát nanečisto už předtím, když musel zaskakovat za rezignující předsedy. Hned v roce 2005 vedl stranu po odstoupení Stanislava Grosse a v roce 2010 pak po demisi Jiřího Paroubka. V posledním případě jako statutární místopředseda vykonával vedoucí funkci půl roku do brněnského sjezdu. Nemohl přitom být viditelnější rozdíl mezi útočným politickým vystupováním jeho předchůdce Paroubka, který na sebe přivolal při volební kampani vajíčkový útok, a Sobotkou, pro kterého je příznačnější zdrženlivost a uměřenost. Místo agresivních výpadů se v jeho případě setkáváme s konsenzuálním pojetím správy věcí veřejných.
Rivalové od Brna
Za tím, že tak dlouho čekal na předsednické místo v ČSSD, mohlo stát to, že nepůsobil jako průbojný politik, který se cílevědomě dere vpřed. Nestal se tak předsedou po Grossovi a málem se nestal předsedou ani po Paroubkovi. Připomeňme, že březnový sjezd v Brně v roce 2011 skončil poměrně těsným vítězstvím v souboji mezi ním a Michalem Haškem. Ten je vnímán jako jeho hlavní oponent a rival, který má z hlediska stranických struktur výhodu toho, že jako předseda Asociace krajů má větší vliv ve straně po celé republice.
Jejich příběh by přitom vydal na zajímavé drama. Jejich začátky byly podobné a vzájemný souboj o vedení strany tak byl zdánlivě nevyhnutelný. Oba studovali na brněnských právech, oba působili v mládežnické organizaci, byli aktivní v lokální politice a nakonec zasedli v poslaneckých lavicích, byť Hašek až o nějaké to volební období později, v roce 2002. Jejich cesty se rozdělují, když se Sobotka angažuje ve vládních strukturách jako ministr financí za Špidly, Grosse i Paroubka, zatímco se Hašek ujímá hejtmanské role a stává se předsedou Asociace krajů.
Od předsedy k premiérovi
Při volbě předsedy v roce 2011 získal Sobotka 304 hlasů, a porazil tak protikandidáta Haška o 19 delegátských hlasů. Sobotka se ujal vedení a Hašek se stal statutárním místopředsedou. Neméně důležitý ale byl sjezd po dvou letech v březnu 2013. Tehdy do poslaneckých voleb sice zbýval víc než rok, účastníci ale nemohli vědět, že za pár měsíců propukne aféra kolem Jany Nagyové, padne Nečasova vláda a na podzim se uskuteční předčasné volby. Přesto však pojali tuto akci s vážností, jako by volby měly být druhý den. V ČSSD se totiž deklarovala jednota, kterou prezentoval silný mandát Bohuslava Sobotky jako předsedy. Delegáti si nemohli vybírat a Sobotku podpořili 84 % hlasů.
Přesto existence dvou proudů v ČSSD čas od času zavála i mimo kuloáry. Hašek měl mít třeba zájem, aby mu Sobotka v případné vládě sociální demokracie dal post ministra financí, což Sobotka odmítl s tím, že Hašek nemá dostatek zkušeností. Místo vyhradil Janu Mládkovi. Střet nastal i v době volby prezidenta, nejprve ohledně nominace Jiřího Dienstbiera na sociálnědemokratického kandidáta na prezidenta. Křídlo kolem Haška neúspěšně prosazovalo Miloše Zemana. Po pádu vlády Petra Nečase se Hašek snažil přemluvit Sobotkovo křídlo, aby podpořilo Rusnokovu vládu. V tomto případě předseda sociální demokracie nakonec ustoupil.
Nicméně pokud funkci předsedy už jednou obhájil v březnu 2013, nic nenasvědčovalo tomu, že to letos bude jinak. Sobotka na letošní sjezd přišel bez protikandidáta s podporou všech čtrnácti krajů. Přitom celý sjezd mohl vypadat úplně jinak. Kritickým bodem v ČSSD se staly právě předčasné podzimní volby do Poslanecké sněmovny, kde výraznému vítězství ČSSD zabránilo ze všech stran nejvíc hnutí ANO, které se z ničeho vyšvihlo na druhé místo v podílu hlasů.
Největší bitva u Lán
ČSSD na podzim 2013 zvítězila, ale úspěch se zdál hořký. Místo třiceti procent jenom málo přes dvacet. Strana získala dokonce méně hlasů než o čtyři roky dřív: tehdy byla ČSSD vyšachována z vládní koalice a Jiří Paroubek coby předseda strany skončil. Nebylo divu, že (ne)výhra vybudila emoce a ukázala, že jednota mezi sociálními demokraty není tak silná, jak demonstroval poslední sjezd.
Ještě ten den, kdy vyhlásili výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, ne-li dřív, se rozjel proces, na jehož konci měl Sobotka zmizet z pozice předsedy strany. Místo toho, aby se zachoval impulsivně jako Paroubek a rezignoval, rozhodl se Sobotka vytrvat a navzdory výzvám od Michala Haška, předsednictva ČSSD, a dokonce prezidenta zůstat předsedou. Jak se záhy ukázalo, byl to koordinovaný útok proti jeho osobě, který ho měl vyřadit z povolebních vyjednávání a přinutit k demisi. Byl domluven křídlem kolem Michala Haška, který se spolu s dalším místopředsedou Zdeňkem Škromachem, šéfem poslanců strany Jeronýmem Tejcem, jihočeským hejtmanem Jiřím Zimolou a plzeňským hejtmanem Milanem Chovancem sešel na Hradě u prezidenta Miloše Zemana. Na podporu Sobotky se ale uskutečnily demonstrace v Praze i Brně, a když se provalilo, že Hašek a jeho blízcí o lánské schůzce lhali, začal se poměr sil měnit a postupně rezignovali na významné funkce oni sami.
S expředsedou na Hradě
Prezidentovi tak nezbyla jiná možnost než Sobotku pověřit sestavením vlády a posléze ho jmenovat i premiérem. Hašek byl poražen a skončil i jako statutární místopředseda, a tak jako výhrůžná opozice vůči Sobotkově kariéře v ČSSD zůstal na Hradě právě Miloš Zeman.
Média se domnívají, že chladné vztahy mezi oběma politiky způsobila prezidentská volba v roce 2003, kdy část sociálních demokratů nepodpořila Zemana, bývalého šéfa ČSSD a pravděpodobně držitele hlavních zásluh za vzedmutí politické síly ČSSD v devadesátých letech. Jeho přínos v prvním desetiletí po sametové revoluci uznává i Sobotka. V roce 2003 ale Zeman vstoupil do bojů o hradní komnaty, a to až v druhém kole. V něm se však o vítězi nerozhodlo a Zeman raději obratem odešel. Mělo se jednat právě o Bohuslava Sobotku a s ním sympatizující straníky, kteří mu měli zabránit dosáhnout na prezidentství o deset let dřív, než se mu to nakonec povedlo v přímé volbě hlavy státu.
Podle některých komentářů se tak Zemanovi mohl v roce 2013 na místě předsedy ČSSD a pozici premiéra líbit někdo, kdo není zatížen „zradou“. Nabízel se Hašek. Ale nepovedlo se. Se Zemanem Sobotku během úřadování ve Strakově akademii pojí spíše profesionální vztahy, které se vyhýbají mediálnímu propírání špíny. Nicméně ve zprávě pro letošní sjezd se k Zemanovi stejně jako k Haškovi a jeho blízkým a k jejich vlivu na ČSSD Sobotka opětovně vyjádřil. Převládá názor, že tak Sobotka ukazuje nebývale silnou pozici, kterou si vítězstvím v lánském incidentu a úspěšným vedením vládní koalice vytvořil.
O prezidentovi řekl, že právě od roku 2003 měl některými kroky poškozovat sociální demokracii. Zeman se proti tomu ohradil, že jde o lež, kterou může vyvrátit i tím, že v roce 2006 pomáhal při předvolební kampani, když jezdil volebním autobusem Zemák po republice. Sobotka vůči Zemanovi zmínil třeba to, že podpořil dva poslance Miloše Melčáka a Michala Pohanku, kteří přeběhli k tehdy vládní koalici ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, nebo že v prezidentské volbě v roce 2008 preferoval Václava Klause oproti kandidátovi ČSSD Janu Švejnarovi.
Napětí mezi oběma politiky tak stále trvá. Ve výzkumech veřejného mínění si však Bohuslav Sobotka vede podstatně lépe než Miloš Zeman. Může za tím být i politický styl. Zatímco prezident svými výroky víří diskuse, Sobotka se drží pragmatického vedení koalice. S prací Sobotky tak v lednu bylo spokojeno 65 % dotázaných, zatímco podíl spokojených s prací prezidenta činil jen 37 %.
Bez vášně i skandálů
Sobotka by se ale premiérem a jedním z nejvýznamnějších politiků v zemi nestal, kdyby v kritických dnech října 2013 neprokázal vůli a sílu, kterou ve svém politickém chování není zvyklý ukazovat. Ostatně, kontrola emocí i vyjadřování je pro něj tak typická, že současný premiér není na veřejnosti moc vidět s úsměvem na tváři, přičemž vtip od něj padne jenom výjimečně a novináři se pak jenom diví, jestli skutečně zažertoval. Jeho obraz veřejnosti je stavěn na důvěryhodnosti, stabilitě a umírněnosti, což možná nejsou vlastnosti atraktivní z hlediska zábavnosti, ale jsou to důležité rysy pro dlouhodobé a smysluplné vládnutí.
Výhodou Bohuslava Sobotky je, že se zatím zničujícím skandálům vyhýbal. Nejvýrazněji se kritice musel postavit kvůli zakoupení luxusního bytu, který si měl pořídit za zhruba sedm milionů korun. Naspořil si na něj z velké části z poslaneckých náhrad. Problematickou se může jevit spolupráce s profesně vlivným a úspěšným advokátem Radkem Pokorným, ale také dosazení Martina Romana do společnosti ČEZ nebo Jaroslava Tvrdíka do ČSA během jeho působení v pozici ministra financí. Negativnější kontury má i jeho ministerská účast na dokončení privatizace OKD v roce 2004 a privatizace Škody Plzeň v roce 2002.
Vývoj sociální demokracie PŘEHLEDNĚ
