Pro vývoj dětí jsou stále nejdůležitější rodiče. Platí to však obráceně, když rodiče vlastně mnohdy nemají na své potomky čas, i když by třeba chtěli? Pak je logické, že z různých průzkumů plyne, že ideální den očima dítěte, je den s počítačem. Myslí si to již každé druhé. Dětem totiž vůbec nejvíce chybí prostor na nicnedělání a na to, aby si s rodiči jen tak mohly povídat, shodli se hosté Fokusu Václava Moravce na téma Bezstarostné dětství.
Tradiční křesťanské hodnoty. V současnosti se o nich mluví v souvislosti s tím, jak svět zachvátila uprchlická krize. Když se však zeptáte lidí, které to jsou, tak moc nevědí, upozorňuje psycholog Pavel Říčan. „Fakt je, že tradiční hodnoty byly solidarita, zejména solidarita silného se slabým, život jako poslání a dodržování určitých pravidel. To tady bylo. Co se z toho zachovalo, to je ale otázka,“ zamýšlí se.
Stejné hodnoty platily i pro svět dětí. „Jenže s příchodem svobody zde zavanul ostrý vítr made in USA a ten s sebou přinesl velkou vlnu konzumní mentality. A také velkou vlnu ctižádostivého myšlení a chtění vyniknout, být lepší než druzí a užívat si života. To jsou nyní dominantní hodnoty, které tady máme,“ dodává Říčan.
Prvek soutěživosti a individuality mění dětský svět
Právě tento prvek soutěživosti však podle mnohých psychologů narušuje přirozený svět dětí a mění ho. I podle Říčana je to jedna z nejhorších věcí. Soutěží se už od prvních krůčků – rodiče se baví, kdy je právě ta jejich ratolest udělala a pokud náhodou ne, tak zda není nějak opožděná. Posléze se jejich úsilí přesune na známky ve škole a pak se soustředí na to, aby vydělali třeba na značkové dětské oblečení. A to není dobře, míní Říčan.
Děti se tím vším tak často stávají účastníky světa dospělých mnohem dříve, než by měly. Dostávají například předčasně informace o sexu nebo jsou konfrontovány s existenčními problémy dospělých. Ale také platí podle Říčana i to, že dospělí jim jdou naproti v tom, že nechtějí brát život jako nějaké poslání. „Chtějí si hrát, chtějí být celý život přerostlými dětmi, takže to zase sbližuje dospělost s dětstvím,“ dodává.
S tím, že jsou děti příliš často a brzy vtahovány do světa dospělých, souhlasí i filmový a divadelní herec Jaroslav Dušek. A začíná se jim to vnucovat v době, kdy o to nemají vůbec zájem. „Příliš brzy přicházejí dospělí s nějakým řešením, kdy vědí, jak to má být, v jakém věku má dítě něco dělat a pak jsou nervozní z toho, že dítě tomu neodpovídá. Některé je rychlejší, jiné pomalejší a skoro žádné není přesně v průměru. A připadá mi, že to je zbytečný problém. Je dobré nechat dítě v tázání, bylo by dobré, kdyby si dospělý vzpomněl, jaké to bylo, když jako dítě naslouchal užasle rozhovoru dospělých, a snažil se pochopit o čem je řeč,“ vysvětluje.
Zásadním faktorem je ale čas. Pokud bychom se zaměřili na maminky, tak z průzkumu například plyne, že polovina z nich by si se svými dětmi chtěla hrát několik hodin denně, daří se to ale jen necelé čtvrtině. Stejně tak by každá druhá maminka chtěla svému dítěti denně alespoň hodinu číst, zvládne to ale jen necelá čtvrtina maminek. A dvě třetiny by si se svými dětmi chtěly denně několik hodin povídat, daří se to zhruba polovině z nich.
„Toho času je zapotřebí podstatně více, než se všeobecně soudí. Za starých časů, když mělo dítě štěstí, tak vyrůstalo v domě, kde měl táta třeba kovářskou dílnu a maminka tam hospodařila, děti se pohybovaly volně a byly celou dobu v kontaktu s rodiči. Dnes ale utečou oba za svou kariérou a děti jsou ponechány na pospas televizi a počítači. To je špatné. Dítě potřebuje, aby se jim individuálně rodič věnoval. Dříve se třeba utíralo nádobí a děti se mohly s rodičem bavit. To ale dnes díky myčkám není,“ konstatuje herec Jaroslav Dušek.
Pro něho spočívá základní otázka v tom, zda dítě potřebuje tak brzy do školy či školky, proč už ve třech letech má být mimo rodinu. „Jediný důvod je práce rodičů. My bychom se potřebovali dostat k něčemu, čemu se říká vědomé početí. Zda rodiče tvoří dítě s tím, že s nimi bude a ne že se vylíhne a pak se s ním něco bude dělat. Ta věc tkví v tom, proč vůbec lidé mají děti. Že už je čas? A když už tam dítě je, zda je vítano 24 hodin denně, nebo se stává obtíží, kterou je potřeba vyřešit, tak mu strčíme tablet a vzápětí se na ně zlobíme, že jsou pořád na počítači a nechtějí se s námi bavit,“ upozorňuje Dušek.
Podle něho problém spočívá jednoduše v tom, že žijeme v roztříštěném typu vědomí a pozornost je strhávaná na mnoho stran. Na partnerskou problematiku, pracovní problematiku, politickou problematiku. „Je tady spousta věcí, které se někde řeší, a nevytváříme dostatek vniřního prostoru, abychom mohli spolu sedět a povídat si. Kdybychom se chtěli něčeho dobrat, tak si musíme povídat hodiny či dny, než vyladíme terminologii, principy, jak to vidíme a pak najednou zjistíme, že si vlastně rozumíme,“ dodává Dušek.
Odstup mezi dětstvím a dospělostí se v průběhu věku měnil
Historička Milena Lenderová považuje za zásadní zlom 18. století. Je to podle ní období, kdy se mezi dětství a dospělost vložila škola, respektive období vzdělávání. „U nás je to spojeno s vládou osvícené Marie Terezie,“ říká. Dnes je vlastně podle ní dětství každopádně delší, než bývalo. „Lidé se do dospělosti moc neženou, líbí se jim dlouhé mládí. Je to pardox, že dnes fyzicky děti dospívají dříve, ale sociální mládí je o mnoho delší a je to všeobecně respektováno,“ dodává.
Říká se také, že současné dětství v mnohém ovlivňují nové technologie. 98 procent dětí starších deseti let má mobilní telefon, ve věkové kategorii 6–10 let více než polovina. Tři pětiny dětí jsou denně alespoň hodinu na internetu, dvě pětiny více než dvě hodiny. Klasická hra s hračkami je typická pouze pro děti do deseti let. V tomhle věku se jí denně anebo alespoň několikrát týdně věnuje 86 % dětí. V kategorii 11 až 15 let už ale jen pětina – ukazují průzkumy.
Co z toho plyne? Podle mnohých třeba to, že děti hůře rozlišují mezi reálným a virtuálním světem. Ne všichni s tím ale souhlasí. „Z těch několika výzkumů, co jsem četl, se zdá, že je to tochu přehnané, katastrofické a zobecňující vnímání. Záleží totiž na kontextu, prostředí, ve kterém žijí. A děti se můžou družit i přes různé hry, které provozují, a záleží nejen na tom, jaké množství hodin tomu věnují a jak jsou tyto věci filtrovány,“ soudí psycholog a vysokoškolský pedagog Stanislav Štech.
Obecně podle něho pak i u hraček platilo dříve a platí to i nyní, že důležitý je takzvaný funkční rozsah, tedy to, co vše s tím jde dělat, jakou pozornost a nároky na komunikativnost to klade.„Jinak nás to vede k mylnému závěru, že ten, kdo hraje v sobotu pár hodin hru, tak už je závislý,“ dodává Štech.
Upozorňuje také, že bohužel máme tendenci neskutečně vše pedagogizovat a psychologizovat, včetně hraček, že musí mít nějaké poselství, rozvojový potenciál. „Mluvíme o hře nebo rozvíjení, ale nemluvíme o lelkování nebo o tom, něco dělat jen tak. Lelkování je přitom velmi důležitá součást dětství.“
