Praha - To, že stát vrátí farnostem, co jim komunisté znárodnili, znamená především šanci pro zdejší církve postavit se na vlastní nohy. Veřejnost se pak nemusí obávat, že se restituované bohatství rozkutálí. Pokud jde o lidi, kteří dokáží se svěřeným majetkem odpovědně hospodařít, církve jsou prý „za vodou.“ Shodují se na tom alespoň v rozhovoru pro portál ČT24 předseda Ekumenické rady církví Joel Ruml a její ekonom Pavel Stolař.
Za pár měsíců přijdete v součtu k miliardovým majetkům. Těšíte se?
J. R.: Pro církev začal s platností tohoto zákona nový čas – máme se pomalu postavit na vlastní nohy. To není jenom o hospodaření s financemi. To nabízí možnost říct, komu věříme a proč, co budeme dělat a proč. Takže to beru jako šanci, nebojím se toho.
P. S.: Každý hospodář ví, že to není lehké, ty každodenní starosti. A že se to dá udělat špatně, s tím už taky máme svoje zkušenosti. Naštěstí přišly včas, takže jsme zvládli zareagovat a poučit se.
Co konkrétně máte na mysli?
P. S.: Náš účetní nám tady zpronevěřil peníze, šlo o miliony. Tyhle věci nejsou něco, co by se nám stoprocentně vyhýbalo. Ale hospodaření protestantských církví bývá většinou velmi transparentní, protože je schvalováno synodem, regionálními shromážděními a tak dále. Takže z hlediska nějakého zneužití majetku spekulanty a různými prospěcháři, o čemž se v souvislosti s restitucemi občas mluví, já obavy nemám.
Vstup na rizikové pole
Bratrská jednota baptistů vzkázala, že odmítne peníze i majetek v celkové hodnotě bezmála 228 milionů korun. Peníze by tedy zůstaly státu. Jak vnímáte tenhle vzkaz? Co když se přidají další církve?
J. R.: Když nám to řekli, určité překvapení to bylo, ale pochopitelně jsme uznali, že to je výsledek vnitřní diskuse v té církvi. Baptisté celou dobu staví svou existenci na principu samofinancování. Svůj postoj vysvětlují tím, že majetkové škody, které utrpěli za komunismu, jsou oproti nabízené částce zanedbatelné. Všechny ostatní církve jsou připraveny tu smlouvu se státem podepsat, Bratrská jednota baptistů je jediná.
Je z hlediska církví větší problém vůbec o majetek požádat – se všemi administrativními obtížemi –, nebo později zajistit jeho správu? Třeba některé menší církve už naznačily, že toho nebudou schopné.
J. R.: Všechny církve, vyjma římskokatolické, toho fyzického majetku nedostanou tolik. Třeba u Českobratrské církve evangelické, i když to jsou stovky hektarů, tak je dostaneme po malých kouscích. Lokální farnosti – my tomu říkáme sbory – ty pozemky vlastnily a spravovaly, komunisti jim to vzali a dnes ty samotné sbory budou žádat o vrácení, a tím pádem to znovu samy budou spravovat. Nečekám, že by to měl být problém, to opravdu není kdovíjaký majetek. Druhá věc je správa peněz. Tam to bude bezpochyby složitější.
V jakém smyslu?
J. R.: Když spravujete kus lesa, tak je to dané. Nějaký zákon vám řekne, co tam musí být, co tam být nesmí, poskytuje vám dozor, říká vám, co máte udělat jinak a jak. Kdežto když dostanete peníze a máte je spravovat, vstupujete na rizikové pole. Nebo je jenom držíte pod polštářem, a když máte dobrý zámek, nikdo vám je nevezme. Případně můžete peníze projíst, promarnit. Ale chcete-li z nich získat výnos, tak je to daleko složitější než s tím lesem. Tam přijde nanejvýš kůrovec.
Jaké profese potřebné ke správě majetku chybějí církvím nejvíc?
P. S.: Momentálně platí, že veškeré restituční peníze jsou příjmem takzvaného personálního fondu. Jsou tedy určeny primárně na platy kazatelů. Tento fond spravuje komise lidí-odborníků, kteří pracují v bankách a finančnictví, zároveň jsou to členové církve a jsou tedy schopni majetek kvalifikovaně spravovat. Neobávám se, že bychom jako Českobratrská církev evangelická neměli dostatek lidí.
J. R.: Víte, o církvích existuje takový dojem, že je to společenství babiček a důchodců. Divila byste se ale, kolik jen naše malá církev nabízí mladých věřících ochotných se v těchto věcech zorientovat. Jsou to právníci, ekonomové… Naší výhodou také je, že máme docela čilé vztahy s evangelickými církvemi v zahraničí – v Německu, Rakousku, Švýcarsku. A ze všech stran nám řekli: „Pokud budete chtít, naši odborníci jsou vám k dispozici,“ což je hlas, který je ve volné Evropě velkou nadějí a pomocí. My jsme v téhle věci tedy docela za vodou.
Jsou „za vodou“ také menší církve?
J. R.: V Ekumenické radě církví je zájem vyměňovat si svoje zkušenosti navzájem. Teď jsme třeba dostali nabídku od jedné pojišťovny z Německa, která se specializuje na pojištění a investice německým církvím, a těm našim nabízí stejné služby. Teď je na církvích, aby nabídku zvažovaly buď společně, nebo každá sama. I tahle křesťanská pojišťovna z Německa to nedělá z lásky k bližnímu, ale to je jasné, i za správu majetku se musí platit.
Komunisté nás odnaučili spoléhat jen sami na sebe
Jaký je podle vás ideální model toho, jak by církve měly hospodařit? Některé se zaměřují na dětské tábory, některé třeba vaří vlastní pivo…
P. S.: Teď se snažíme vypracovat model toho, co si vlastně budeme moci dovolit. Už v současné době je naše církev schopná platit si dvě třetiny nákladů sama. Na druhou stranu máme určitý počet kazatelů, ke kterým se musíme chovat jako slušný zaměstnavatel. Dobrá tradice evangelické církve je, že nežila ze svého majetku, ale dlouhodobě z obětavosti svých členů, a to musíme udržovat. Největší zločin, který komunisti udělali na naší církvi, je ostatně to, že během těch let nás odnaučili spoléhat se jen sami na sebe.
J. R.: Majetek, který byl církvím zabaven, sloužil k tomu, aby zajišťoval chod lokálních komunit. Máme své školy, sociální služby a charitu, což všechno společnost potřebuje. Jist jsem si jedním, že určitě nebudeme vařit pivo a nebudeme investovat do tabákového průmyslu.
Nastal už moment, kdy byste litovali souhlasu se současnou podobou restitucí?
P. S.: Jde o to, jaký je plán B, jaká je alternativa. Být pořád v područí státu, nechat si diktovat vládními vyhláškami, jaké naši faráři mohou mít platy a podobně, což jsou místy docela ostudná čísla. Cokoli je pro nás přijatelnější, než být poručníkem státu. To je něco, co nám stojí za možná rizika.
J. R.: Už jen to, že se otevřela příležitost, aby to církve vzaly do svých rukou, je důležitá a dospělá pro tento stát.
Věci veřejné a sociální demokraté se kvůli církevním restitucím obracejí na Ústavní soud. Jak tyhle stížnosti vnímáte, dotýkají se vás?
J. R.: Nedokážu si představit, že by Ústavní soud stížnost ČSSD vyslyšel a sociální demokracie by to celé musela řešit znovu. Především s obcemi, které mají na svém území zablokovaný církevní majetek, se kterým nemohou nakládat, a léta čekaly, až se tohle konečně uvolní. Je ale na zhodnocení Ústavního soudu, co s tím udělá.
Nepovažujte majetkové vyrovnání příležitostí pro církve, aby se popasovaly s nepopularitou mezi Čechy? Neuvažujete třeba o marketingové kampani, která by mohla třeba přilákat k církvi mladé?
P.S.: Ne, žádný marketing nepomůže. Co pomůže, je osobní svědectví. Lidé, kteří budou přicházet do našich společenství a budou tam něco nacházet, tam budou chodit rádi. K tomu peníze můžou přispět, ale jen jako věc druhotná. Farář nebude muset přemýšlet o tom, jak uživí svou většinou početnou rodinu, ale bude se moct naplno věnovat své práci. Takže ty peníze tam můžou sehrát pozitivní roli, ale ne tu hlavní.
