Takzvaný obchod s chudobou prosperuje v Česku už několik let a ročně jím protečou stamiliony korun. Majitelé ubytoven i soukromých bytů se nijak netají tím, že ubytovávat chudé a často zadlužené lidi na sociálních dávkách je výhodný byznys, který jim umožnil stát. Nejvíc těchto dávek jde do Moravskoslezského kraje. Od června začne platit novela, která by měla platby státu majitelům nemovitostí omezit. Někteří starostové a odborníci na bydlení však tvrdí, že to situaci nezmění. V ubytovnách natáčela pro Reportéry ČT Silvie Kleková.
Ve stovkách omšelých budov žijí v Česku desítky tisíc lidí – v ubytovnách vyrůstají už další generace. Často bez práce, zato s dluhy a exekucemi. „Hodně jich mám, to se nedá ani spočítat na jedné ruce. Odhadem tak přes milion určitě, možná i víc,“ počítá své dluhy otec šesti dětí Marek Bihárik.
Přes milion dluží také Jarmila Pernická. „Takového bílého koně jsem jim dělala. Oni si vybrali zboží a já jako že to vezmu na sebe,“ popisuje samoživitelka na mateřské, která teď hledá pomoc, jak z dluhů ven.
Mnozí už ale rezignovali – zvykli si na společné chodby, častý kontakt s úřady a život na sociálních dávkách. „Zaplatím nájemné a 4000 mi zůstanou, z toho žijeme dva,“ říká paní Romana.
Například hotel Grand stojí v centru Bohumína, jeho klientelu ale tvoří lidé takzvaně z okraje společnosti i rodiny v nouzi. Od roku 2013 prosperuje jako ubytovna. Při natáčení vypadal poloprázdně, čtyřicet míst s koupelnami a záchody na chodbách má ale majitel obsazených.
„Skříně, vařiče jsou všude na pokojích, lůžkoviny, to všechno tady dostávají. Včetně úklidových věcí, aby si mohli uklidit. Platí 4550 měsíčně. Pronajímám lůžko, takže dám třeba dva, tři pány do jednoho pokoje,“ popisuje majitel ubytovny Zdeněk Plaček. Každý z nich mu pak platí zmíněných více než čtyři a půl tisíce. „Pokud to je rodina, tak dejme tomu 10 600 pro čtyřčlennou rodinu,“ dodává.
Vladimír Pollak bydlí na ubytovně přes dva roky, většinu peněz na bydlení mu dává stát. „Ani nevím. Myslím, že 1200,“ odpovídá na otázku, kolik sám za ubytování doplácí.
A takto jednoduše systém funguje. Těm nejchudším – úřední řečí „lidem v hmotné nouzi“ – posílá stát doplatek na bydlení. Nejvíc jich jde právě do Moravskoslezského kraje. Dávka v praxi putuje často přímo na konto majitele ubytovny, který si také určuje výši nájmu. Od úřadu práce, který dávku vyplácí, dostane až 90 procent požadované částky. Zbytek doplatí nájemník.
Využil jsem situace, říká majitel ubytovny
„My tady máme 4300 bytů, v těch je určitý nájem a určité náklady na bydlení – a ty jsou třetinové proti tomu, co účtují majitelé soukromých ubytoven. Vesele se dívají na to, že tři, čtyři, pět roků se nic nemění, a stát jim sype nadále peníze. Takže oni jsou happy!“ upozorňuje starosta Bohumína a senátor Petr Vícha (ČSSD).
Majitel ubytovny Zdeněk Plaček ale tvrdí, že politici museli najít nějakého viníka a tak ukázali na podnikatele s ubytovnami. „Z nás udělali ty miliardáře, kteří vydělávají na chudobě sociálně slabých. To rozhodně nejsem! Ano, jsem milionář – mám rodinný dům, máme auta v rodině, takže pokud to vezmeme takhle, co se týká majetku, tak několik milionů budu mít určitě,“ dodává.
V Ostravě ovládá tento byznys i Martin Gavlas, který vlastní několik ubytoven pro stovky lidí. Natáčení nám umožnil, před kameru ale sám nechtěl. „My tady máme zhruba 64 rodin. Rodiny jsou vícečetné, většinou kolem čtyř, pěti lidí, někdy i šest. Někteří už tady bydlí několik let. Máme tady rodiny, které už se nám odstěhovaly do bytu, a během půl roku byly zpátky,“ říká zástupkyně majitele ubytovny Alena Pavlištová.
Otec šesti dětí Marek Bihárik už podal žádost o byt a teď čeká. Práci nemá, dřív pracoval jako zedník nebo kopáč. Jarmila Pernická se dvěma dětmi bydlí na ubytovně skoro dva roky. Už si zvykla. Jenže když jí úřad pošle dávku na bydlení 9300 korun, musí doplatit ještě víc než 3500 – bere je z dávky určené na živobytí. Nemá tak šanci řešit dluhy z dřívějška ani něco ušetřit. „Za 45 metrů čtverečních na ubytovně 13 tisíc, to není ani nikde na bytě,“ upozorňuje na vysokou cenu. Na měsíc jí zbývá zhruba 4000 korun.
„Je to pravda, že to není nejlevnější, jenomže tady je spousta rodin, které opravdu nemají kam jít. A jsou rádi, že mají střechu nad hlavou, a že mají kde hlavu složit,“ obhajuje ubytovnu zástupkyně majitele Alena Pavlištová.
„Je to ukázkový příklad selhání státu. Selhání státu a jakási slepá důvěra v to, že trh je schopen řešit problémy, které má primárně řešit stát. Obchod s chudobou, dá se to nazvat takovou českou specialitou,“ myslí si sociální geograf Ondřej Slach.
Doplatky na bydlení stojí tři miliardy ročně
Že stát selhává připouští i starosta Bohumína a senátor Petr Vícha (ČSSD). „To je situace, která trvá, protože i tato vláda a ministryně práce a sociálních věcí už přece jenom měla tři roky na to, aby v té situaci něco dělala. A zatím výsledky na těch ubytovnách nepozorujeme,“ kritizuje Vícha svou stranickou kolegyni i vládu, kterou sociální demokracie vede.
„Pokud starostové nejsou schopni a ochotni ty lidi z ubytoven ubytovat, tak pro ně žádné jiné bydlení prostě není. Tady jsou jasně dané normativy, má to nějaký strop. A my jsme doplatky na ubytovnách opravdu už snížili předchozí novelou,“ hájí se ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD).
Novela zákona o pomoci v hmotné nouzi před dvěma lety částečně zpřísnila pravidla pro ubytovny. Byznys kolem bydlení pro chudé se rozjel už za vlády Petra Nečase. Od roku 2011 raketově rostly doplatky na bydlení, které vedle ubytoven putují i do azylových domů a soukromým pronajímatelům.
„V roce 2016 vyplatil Úřad práce na doplatky na bydlení necelé tři miliardy korun. V roce 2015 to bylo zhruba o 100 milionů více,“ uvádí mluvčí Úřadu práce ČR Kateřina Beránková.
Například v Ostravě si ale nejsou jisti, jaký efekt to přináší – doplatek na bydlení totiž loni ve městě obdržel menší počet lidí, navzdory tomu ale platil stát stejnou částku jako předloni.
„Zůstal stejný objem finančních prostředků, který je v Ostravě zhruba 360 milionů korun za rok, ale ubylo příjemců dávky o 600. A my z toho dedukujeme, že se zvýšily úhrady spojené s bydlením těchto lidí,“ uvádí náměstek primátora Ostravy Michal Mariánek (ČSSD).
Doplatek má klesnout z 90 na 80 procent
Omezení obchodu s chudobou si slibuje ministerstvo práce a sociálních věcí od další novely zákona o pomoci v hmotné nouzi – ta znovu sníží strop pro částky vyplácené na ubytovny.
„Doplatek na ubytovny byl dosud 90 procent, teď bude jenom 80 procent. Čímž chceme říci, že ubytovny jsou jenom nestandardní formou bydlení, která by měla být využívána opravdu v krajních případech a jenom dočasně,“ vysvětluje ministryně Marksová.
„Jestliže já budu (poplatek) snižovat, oni jim stejně budou dávat 80 procent… Já tady mám určité náklady, a ty náklady jsou dost velké právě kvůli tomu, že tady bydlí ti sociálně slabí lidé,“ říká majitel ubytovny Zdeněk Plaček.
„Oni dle našeho názoru budou zkoušet, co ti lidé jsou schopni vydržet a zaplatit. Což de facto u těch nejchudších znamená, že s největší pravděpodobností to budou dokrývat z příspěvku na živobytí, který je určený třeba na jídlo,“ míní náměstek primátora Ostravy Michal Mariánek (ČSSD).
Ve hře bude od června taky možnost vyhlásit oblasti, ve kterých by úřady nevyplácely doplatky nově příchozím zájemcům o bydlení.
Majitel ubytoven Martin Gavlas ale svému byznysu věří – koupil další budovu a v jedné z ubytoven nechal zařídit hernu pro děti. „Máme tady strašně moc dětí, a místo toho aby se nám toulaly po chodbách a dělaly tady lumpárny, tak jsme usoudili, že bude lepší mít je tady v herně a mít je na očích,“ říká zástupkyně majitele ubytovny Alena Pavlištová.
„Co je pro nás enormně důležité, jsou právě děti, mladí lidé, tak aby se pro ně nestalo standardem, že bydlí na ubytovně. Pro ty lidi je potom velmi těžké opustit ten systém,“ poznamenává sociální geograf Ondřej Slach.
Další trik: z ubytoven budou bytové domy
Starosta Bohumína Petr Vícha upozorňuje na další trik. Některé ubytovny oficiálně mění účel užívání na bytové domy. Stropy pro doplatky na bydlení totiž neplatí pro pronajímatele soukromých bytů. „Oni pružně reagují na to, co je pro ně výhodnější a kde z toho mají vyšší příjmy,“ říká Vícha.
Adresa, kde to vypadá trochu jako na konci světa – to jsou domy v Riegrově ulice na okraji Slezské Ostravy, v nichž bydlí především romské rodiny. „Za minulého vedení se byty prodaly soukromému vlastníkovi a na Riegrově ulici vznikla sociálně vyloučená lokalita, která se propadla hlouběji než byla,“ popisuje náměstek primátora Ostravy Michal Mariánek (ČSSD).
„Byl to prázdný, špinavý byt. Zdi byly mastné, to jsem musel oškrabat a vymalovat,“ popisuje stav při nastěhování jeden z nájemníků Milan Pokuta. „Bojler je nový, trubky, všechno je moje. Tady nic nebylo, my jsme přišli do prázdného bytu,“ dodává Denisa Horváthová. „Platit tolik peněz za takový byt – 8600, to je hodně. Plus platím elektriku dva a půl tisíce,“ říká Milan Pokuta.
Přestože jim úřad práce posílal na byt doplatek, našla si rodina s pomocí neziskové organizace jiné bydlení. Hledá ho i další šestičlenná rodina, která měla dluhy a majitel domu jí pronajal zanedbaný byt. „Abych si byt dala do pořádku, ale tolik peněz na to nemám. Já jsem myslela, že sociálka na to dá penízky. Ale nedá no,“ říká Miroslava Horvátová. Majitel domů Petr Kuděla rozhovor odmítl.
„Oni nemají šanci se chytnout do obecních bytů, ani nikam jinam přes třeba realitní kancelář. Obrovský problém sehnat byt pro takové rodiny,“ upozorňuje Nikol Dandášová z obecně prospěšné společnosti Vzájemné soužití.
Obchod s bydlením pro chudé i fakt, že mnoha obcím chybí byty, které dávno prodaly, má řešit zákon o sociálním bydlení. Zatím leží ve sněmovně a není jasné, zda tuto vládní prioritu nakonec parlament přijme.
Aspoň malou naději dávají lidem rozbíhající se projekty určené i pro zadlužené rodiny. „Je zapojeno 14 obcí a jsou to projekty sociálního bydlení, do kterých je zapojena třeba také Ostrava nebo Brno. V Ostravě takto bude dáno k dispozici 105 bytů,“ uvádí Eliška Černá z Platformy pro sociální bydlení.
