Praha – Je pátek 17. listopadu 1989. Studenti se shromažďují na Albertově, poté se vydávají na Vyšehrad a nakonec si sednou na zem u Národního divadla, aby dali najevo, že „něco shnilého je ve státě dánském“. A výsledek? Úprk před policejními obušky a stovky zbitých mladých lidí. A závěr? „K udržení veřejného pořádku v centru města byli povoláni příslušníci VB. Ověřovali totožnost účastníků demonstrace a kolem sta osob bylo předvedeno na místní oddělení VB. Ve 22 hodin byl ve středu města obnoven klid,“ napsalo v sobotu 18. listopadu 1989 Rudé právo.
Oficiální deník Komunistické strany Československa věnoval 18. listopadu pátečním událostem na Národní třídě tři odstavce a jednu fotku. "Akce měla rozpornou tvář. Ukázala, jak studenti touží hovořit nahlas a otevřeně o svých problémech… vyžadují rychlejší postup společenských přeměn a také, jak snadno se nechají strhnout k radikalismu, tvrdí sobotní Rudé právo s tím, že nejen na transparentech, ale i v davu převládla hesla, která napadala komunistickou stranu a její vedoucí úlohu, požadovala zrušení milicí, demisi vlády či svobodné volby.
Až pondělní vydání zaznamenalo, že se stalo něco nezvyklého. Kromě výzvy k rozvaze a ke společenské odpovědnosti od předsedy české vlády Františka Pitry titulní stranu zasypaly informace o „pokusech vyvolat společenský neklid“, o provokacích a o rozlícených čtenářích, které pobouřily „manipulace opozice s vědomím lidí“ a „šíření nepravdivých zpráv“, stejně tak zrušená divadelní představení, která nahradily diskuse divadelníků s diváky.
Palcové titulky úterního vydání: „Dialog ano – konfrontace ne“. Tak informovalo Rudé právo o prohlášení všech tří vlád komunistického Československa. „Demonstrace 150 tisíc lidí v ulicích hlavního města. Divadla nehrají. Dělníci vyzývají ke klidu a žádají pravdivé informace. Chceme klid a pořádek!“ To jsou hesla titulní strany, která doplňovala slova dělníků podporujících stranu a vládu. „Jsme připraveni vyjít do ulic, odmítáme pouliční demonstrace, odsuzujeme pokusy o politický rozvrat naší socialistické společnosti…“
Poměrně dlouho setrvávaly hromadné sdělovací prostředky na svém. Až přišla masová demonstrace na Letenské pláni, které se zúčastnilo více než tři čtvrtě milionu lidí. Lidé požadovali zásadní politické změny a poprvé se jim dostalo širšího prostoru i v médiích, a to rovnou v přímém přenosu v televizi a v rozhlase.
Statisíce vztyčených rukou s „véčkem“ tehdy daly najevo, že komunistům odzvonilo. Dialog moci s veřejností posléze vyústil v postupnou demontáž totalitního režimu přes zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ a marxismu-leninismu jako státní ideologie až po novou vládu v čele s Mariánem Čalfou, abdikaci prezidenta Gustáva Husáka a nakonec i zvolení Václava Havla prezidentem republiky.
