Rusko jako novodobý fašistický stát? Chybí mu ideologie, ale některé prvky jsou shodné, srovnal historik

Události, komentáře: Jak oslavovat mír v době války a jak chápat fašismus v 21. století (zdroj: ČT24)

Většina Evropy si v pondělí připomněla Den vítězství nad nacismem, v úterý si ho připomnělo i Rusko. To ale vzpomínalo na rok 1945 v době, kdy již déle než rok válčí se svým sousedem. Mezi Moskvou a Kyjevem létají vzájemná obvinění, že režim ve druhém, znepřáteleném státu je nástupcem fašistů. Vladimir Putin původně hovořil o ambici „denacifikovat“ Ukrajinu, Volodymyr Zelenskyj zase mluví o útočnících jako o „rašistech“. Čeští politici a historici se však v debatě v Událostech, komentářích neshodli na tom, že by ruský režim jasně splňoval kritéria fašismu. Historik Jan Kuklík ale upozornil na některé shodné prvky.

Fašismus jako ideologie má původ v Itálii po první světové válce, kdy provedla Národní fašistická strana státní převrat a v roce 1922 se dostala k moci, přičemž později zůstala jedinou povolenou stranou. Režimy vycházející z italského fašismu se později, zejména v 30. letech, dostaly k moci v mnoha státech.

Šlo o autoritativní režimy, které některé fašistické prvky převzaly, některými se lišily. Bylo to tak třeba ve Frankově Španělsku, v Salazarově Portugalsku, později i v Tisově Slovensku.

A podobné je to i v nynějším Putinově Rusku. Právník a historik Jan Kuklík se zdráhá nazvat tamní režim jasně fašistickým. „Jsou tu shodné prvky. Je to zejména podoba autoritativního režimu, nedemokratické prvky a imperiální snahy. To se dá srovnat. Ale chybí mi ideologický základ, který je pro fašismus typický stejně jako pro nacismus. Proto bych byl opatrný používat tyto pojmy. Je ale namístě kritizovat prvky, které shodné jsou,“ shrnul.

Ministr kultury Martin Baxa (ODS) – dříve též učitel dějepisu – ovšem tak zdrženlivý není. Míní, že Putinovo Rusko má v 21. století k fašistickému zřízení nejblíže. „Používání tohoto pojmu v kontextu 21. století je namístě především v tom, jak vypadá v současné době putinovské Rusko. Jestliže se bavíme o invazi putinovského Ruska na svobodnou, nezávislou Ukrajinu, tak analogií, k době, o které se bavíme, najdeme celou řadu. Myslím, že používání tohoto pojmu, je-li zařazeno do historických i politologických kontextů, adekvátní současné době rozhodně je,“ řekl.

Poslanec opoziční SPD a někdejší diplomat Jiří Kobza naopak hovořil o odlišnostech. Poukázal na korporativistické pojetí fašismu a zapochyboval i o jeho ideologickém pozadí. „Mussolini (…) říkal, že fašismus nemá ideologii, že není vázán žádným programem a že  Fasci di combattimento vlastně nemají žádný svazující program,“ podotkl.

To ale Jan Kuklík zpochybnil. Tvrzení, že žádnou ideologii nemá, použil podle něj Benito Mussolini jen na své cestě k moci. „Pak program dodal ve stavovském uspořádání společnosti. Pokud se hovoří o fašismu, je třeba vnímat to tak, že ideologii dostal,“ poukázal.

Že na druhé straně i ruští politici v čele s Vladimirem Putinem hovoří o Ukrajincích jako o fašistech či nacistech, vnímá historik Kuklík spíše jako snahu obhájit své kroky. „Pro Vladimira Putina bylo použití pojmů jako fašismus nebo neonacismus, nacismus součástí strategie nalákat ruskou společnost k podpoře války na Ukrajině navozením situace, jak ji viděl ve svém výkladu druhé světové války a poválečného vývoje,“ konstatoval. 

Narativ druhé světové války jako odůvodnění agresivní zahraniční politiky Ruska

V souvislosti s nynější válkou na Ukrajině ovšem Kuklík míní, že Rusko – i kdyby tamní režim nebyl sám plně fašistický – samo poničilo svoji pověst vítěze nad fašismem, respektive nacismem. „Tím, co Ruská federace udělala před více než rokem, ztratila podle mého názoru do značné míry legitimitu odvolávat se na svůj podíl na vítězství ve druhé světové válce,“ podotkl.

Jiří Kobza je přesvědčen, že je třeba dál připomínat sovětské vítězství v druhé světové válce a také sovětské oběti protiněmeckého tažení. „Pro nás pro Čechy je osvobození od nacismu vlastně návratem naší státnosti. Oni nám vrátili stát, který jsme předtím neměli. Úcta k těm, kteří padli při osvobozování Československa, je neoddiskutovatelná. (…) To, co se děje teď, tyto dvě události jsou neslučitelné,“ zdůraznil.

Kobza se vymezil proti odstraňování nebo poškozování pomníků připomínajících sovětské vojáky, přičemž připomněl, že to nebyli jen Rusové, ale i Ukrajinci a další národnosti. „Na Olšanských hřbitovech je pohřbeno 437 rudoarmějců. Když se podíváte na jména na pomníčcích, je to třetina Ukrajinců, větší polovina Rusů a zbytek směsice ostatních národností. (…) Oni si tu úctu zaslouží,“ poznamenal.

Na sovětské oběti války nelze zapomínat ani podle náměstka ministra zahraničí Jiřího Kozáka (ODS). „Ti lidé položili život za to, aby nám přinesli svobodu. Že byli zneužiti režimem, který nastolil po roce 1945 totalitu, není jejich vina,“ řekl.

Jan Kuklík ovšem míní, že není snadné zcela oddělit sovětské tažení východní Evropou a jeho poválečnou politiku. „Nikdo nezpochybňuje oběti, které přinesla jak Rudá armáda, tak ostatní spojenci a také domácí odboj a naši vojáci v zahraničí. Pak je tady druhá věc, a to, jakým způsobem byly výsledky druhé světové války využity, i zneužity Sovětským svazem k vtvoření sovětské sféry vlivu. Vidíme znovu pokus Ruska využít narativ druhé světové války k odůvodnění jeho agresivní zahraniční politiky,“ shrnul.