Konec společného státu. Podkarpatská Rus byla před 75 lety připojena k Ukrajině

Během společného soužití v jedné republice si Podkarpatská Rus získala mnoho příznivců, a to mimo jiné i díky umělcům v čele s Ivanem Olbrachtem, kteří ji popsali jako zemi tajuplnou, plnou mýtů a přírodních krás. Asi nejznámějším a hojně navštěvovaným místem je vesnice Koločava, kterou Olbracht proslavil svým románem Nikola Šuhaj loupežník

Nová republika vyslala do oblasti, která patřila k nejzaostalejším v Evropě, zástupy svých úředníků, vojáků, policistů, učitelů a techniků. Začala výstavba infrastruktury, nové příležitosti tu hledali obchodníci a podnikatelé. Známky společného soužití jsou zde patrné dodnes

Spolupráce se začala rozvíjet na všech úrovních včetně sportu. Fotografie zachycuje přátelské fotbalové utkání mezi Viktorií Žižkov a SK Rusj Užhorod v roce 1936

Konec společného státu přinesla druhá světová válka. Ihned po okupaci českých zemí nacistickým Německem obsadilo Podkarpatskou Rus Maďarsko. Poté, co Rudá armáda na podzim 1944 oblast osvobodila, ji již Sověti z rukou nepustili

Fotografie zachycuje příjezd Edvarda Beneše ve funkci ministra zahraničních věcí v květnu 1934 na Podkarpatskou Rus

Na snímku je olympijská štafeta u olympijského oltáře na Staroměstském náměstí v Praze za účasti zástupce Německého olympijského výboru v červenci 1936. Sportovci mají na prsou znaky jednotlivých zemí Československa. Zleva Podkarpatská Rus, Slovensko, Slezsko, Morava, Čechy a vpravo Praha

Na jaře 1944 se Československá vláda dohodla s Moskvou, že osvobozená území budou po skončení bojů předána do československé správy. Sovětský vůdce Josif Stalin oblast považoval za strategické území, kterého se nehodlal vzdát, což nakonec akceptoval i Edvard Beneš

„Když Rudá armáda překročila hranice Podkarpatské Rusi, nejvýchodnější části ČSR, podepsali zástupci Sovětů a československé vlády 8. května 1944 v Londýně smlouvu zajišťující výsostná práva a autoritu československé vlády pro první období osvobození,“ komentuje snímek dobový text

Definitivní konec společného státu nastal 22. listopadu 1945, kdy Prozatímní národní shromáždění schválilo zákon o připojení Podkarpatska k Ukrajině. Stalo se tak bez účasti zástupců oblasti, událost tak bývá označována za „rusínský Mnichov“. Na snímku je státní znak Rusínů a Zakarpatské oblasti, který byl vytvořen v roce 1920 Gustavem Friedrichem

Smlouvu mezi ČSR a SSSR, podle níž byla tato část republiky odstoupena Ukrajině, podepsali 29. června 1945 v Moskvě předseda vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis. Na snímku hraniční sloup a kámen v Užockém průsmyku

Ivan Párkányi byl rusínský politik, který se stal posledním guvernérem Podkarpatské Rusi. Byl rovněž ministrem vlády ČSR a zakladatel pražské řeckokatolické farnosti

Přenechání země Sovětskému svazu bylo komentováno jako výraz díků za osvobození, ale i jako sovětská válečná kořist. Oficiálním důvodem bylo „přání lidu“, kdy obyvatelstvo „manifestovalo vůli sjednotit opětně Zakarpatskou Ukrajinu s její velkou matkou – sovětskou Ukrajinou“. Podkarpatská Rus však nikdy k Ukrajině nepatřila. Před připojením k Československu byla součástí Uher či pod uherským vlivem

Ke konci roku 1944 probíhala v zemi kampaň, ve které občané podpisem vyjadřovali souhlas s manifestem požadujícím připojení k Ukrajině. Dle historiků za podpis pod manifestem byly přidělovány potraviny, za odpor docházelo k deportaci na Sibiř

Československo přišlo o zhruba 12 tisíc kilometrů čtverečních území, na kterém žilo asi 600 tisíc obyvatel. Počet Čechů v zemi Podkarpatskoruské (což byl po roce 1926 oficiální název jako jedné ze čtyř zemí ČSR) se odhadoval asi na 30 tisíc

Podle historiků bylo 20 let v rámci Československa léty největšího hospodářského rozkvětu a politické svobody v historii Podkarpatské Rusi. Na snímku uchovává Ondřej Demeter z Užhorodu modrou tabuli s českým nápisem: Země Podkarpatská Rus, místní obec Užhorod. V době první republiky tabule označovala hranice města