„Odpůrci Putina a jeho kurzu už neexistují. Putin je všechno, Putin je absolutní, Putin je esenciální.“ Tato vážně míněná slova pronesl před sedmi lety ruský filosof Alexandr Dugin, aniž by ovšem na Západě vzbudil výraznější ohlas. Vyslovit je dnes, zpozorněli by esejisté a analytici ve většině vlivných západních médií. Dugin se totiž v souvislosti s krymskou krizí stal jedním z nejzmiňovanějších ruských myslitelů současnosti – a to proto, že jeho vizím údajně naslouchá samotný Kreml a má se jimi řídit v konfliktu s Ukrajinou.
Už od 90. let se Dugin ve svých textech snaží najít novou geopolitickou pozici Ruska, které v jeho očích zásadně poškodil rozpad Sovětského svazu i následná Jelcinova éra. Svou ideologii definoval v knize Základy geopolitiky a staví v ní na vytvoření impéria, ovšem tentokrát bez komunistické doktríny. Místo toho pracuje s osmdesát let starým konceptem tzv. eurasianismu. Ten pojímá Rusko jako civilizaci, která není ryze evropská ani ryze asijská, ale jejíž poloha a význam jí zároveň umožňují vytvořit vlastní kategorii. Kategorii svébytné mocnosti na rozhraní kontinentů, s turkickými i slovanskými vazbami.
Svébytný je ovšem i Dugin sám. Ve svých studiích totiž eurasianismus kombinuje - přidává k němu perspektivy bolševického nacionalismu, tradici pravoslaví i ozvuky Nietzscheho filosofie. Výsledkem je politická teorie, která stejně jako v časech studené války pracuje s bipolárním světem: v širším smyslu hovoří o střetu eurasianismu a atlantismu, v užším o rivalitě mezi Ruskem a Spojenými státy. Ta podle Dugina musí zákonitě vyústit v rozhodující boj, doslovně „Endkampf“.
Za misi Moskvy pro 21. století považuje obranu světa před anglosaskou kulturní expanzí a současně posílení vlastních pozic – spoluprací s Teheránem, Berlínem a Tokiem, stejně jako získáváním dalších teritorií, mj. pravoslavné části Balkánu. „Expanze představuje nedílnou součást historické existence ruského národa a je úzce spojena s jeho civilizačním posláním,“ píše Dugin, čímž jen aktualizuje (v současnosti hojně citovaný) výrok Kateřiny II. Veliké, že necítí potřebu ruské hranice bránit, protože je hodlá rozšiřovat.
Ruská mise? Mesiášská ochrana – a expanze
Do Duginovy koncepce se navíc promítá i mesiášská tradice ruského myslitelství. Expandující Moskva podle něj funguje jako ochránce před globalizujícími hodnotami dekadentního Západu, což je myšlenka, kterou ve vazbě na krymskou krizi pregnantně vyjádřil ruský analytik Eduard Birov: „Impérium v ruském chápání je vesmírné pojetí Ruska jako ohromné země, kde všechny ostatní eurasijské národy semknuté Ruskem nabývají ochrany a pokojně se rozvíjejí. Krymští Rusové děkují Bohu a ruskému vůdci, že se ruské impérium vrací. Žít v impériu je údělem silných, na který spotřebitelská chátra nestačí.“
Bez ohledu na Duginovu ideologii ovšem o ruském ochranářském syndromu před časem hovořil také bývalý český velvyslanec v Moskvě Petr Kolář; podle něj i někteří ruští představitelé žijí v romantické představě, že mají historickou roli chránit menší slovanské národy.
Eurasianismem Alexandra Dugina se v Česku odborně zabývali například politologové ze Západočeské univerzity Petr Kalinič a Vladimír Naxera. Obecně ho definují jako „extrémní expresi ruského imperialismu“ a upozorňují, že „Dugin vytváří radikální ideologii, jež získala bezprecedentní sympatie značné části ruského politického establishmentu“ (celou studii naleznete zde).
Práce dvaapadesátiletého filosofa dnes patří mezi studijní texty ruských vysokoškoláků a náklady knih mu dotuje ruské ministerstvo obrany. Americký historik Timothy Snyder ve svém textu pro časopis The New York Review of Books uvádí, že nejvlivnějším hlasatelem Duginovy expanzivní euroasijské politiky je Sergej Glazjev. Muž, který v minulosti tendoval ke komunismu i krajní pravici, působí v Kremlu jako Putinův poradce pro ekonomickou integraci a od tohoto týdne figuruje i na seznamu osob, na něž Spojené státy uvalily sankce kvůli dění na černomořském Krymu (přehled sankcionovaných).
Samotný Dugin svou geopolitiku přednáší na Lomonosově univerzitě, prezentuje se jako jeden z ideologů strany Jednotné Rusko a hlásí se mezi stoupence Putinova kurzu; už po jeho prvních dvou prezidentských obdobích oceňoval, jakým způsobem prezident upevnil moc v postsovětském prostoru a že jen slepě nenásledoval Západ – ve srovnání s Dmitrijem Medvěděvem, jehož postoj ke Spojeným státům označil za postoj zbloudilé karikatury. Výhradu vůči současnému vládci Kremlu ovšem vznesl v souvislosti s ukrajinskou Oranžovou revolucí před deseti lety – Putin tehdy podle Dugina měl v sousední zemi zasáhnout.
Euroasijská unie – impérium podle Dugina?
Počátkem října 2011 Vladimir Putin ve své úvaze pro list Izvestija napsal: „Klademe si ambiciózní cíl dosáhnout další, ještě vyšší úrovně integrace - vybudovat Euroasijskou unii.“ Jednalo se o první představení myšlenky na vytvoření geopolitického celku, který má vzniknout v roce 2015.
Nový svazek pro Putina představuje jeden z hlavních bodů jeho prezidentské agendy. Základy Euroasijské unie položil už v roce 2010, kdy Rusko vytvořilo hospodářský blok s Běloruskem a Kazachstánem, jehož cílem bylo posílit vzájemný obchod zrušením cel. Do této celní unie potom Putin zval i Janukovyčův Kyjev – jen krátce poté, co dal Janukovyč loni na podzim košem asociační dohodě s Evropskou unií. V ten okamžik vypukla ukrajinská krize.
Právě Euroasijská unie může být podle některých politických analytiků praktickým projevem toho, jaký vliv mají Duginovy koncepce na současné vedení Kremlu. „Vladimir Putin má v plánu spustit Euroasijský svaz v čele s Ruskem,“ napsal před nedávnem komentátor Alexandr Mitrofanov v textu pro Český rozhlas. „Vyhlásil šíření konzervativních hodnot v ruském pojetí nejen za ideologii budoucího Euroasijského svazu, ale také za postoj, kterému chce Rusko vévodit ve zbytku světa.“
Obdobně hovoří také bývalý šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg; plán východní unie má podle něj ideologické podhoubí. „Ruská představa je spojení staré Rusi, tedy že by Rusko, Bělorusko a Ukrajina - či Malorusko, jak ji někteří nazývají – byly zase spojeny v jednom státě. Proto projekt celní unie euroasijských států,“ prohlásil na ČT24 v Událostech, komentářích. „Všechny tyto projekty vedou k tomu, aby se zase obnovilo dominantní postavení Moskvy. O to jde. Nejde tady o čistě hospodářské zájmy.“
Brzezinski: Bez Kyjeva není Rusko evropské
Deklarovaná proevropská orientace nového kyjevského vedení takovému záměru odporuje. Jak upozornil Mitrofanov, bez Ukrajiny by projekt, jenž chce hodnotově i ekonomicky vyvažovat Evropskou unii, ztratil opodstatnění. Obamův zahraničněpolitický poradce Zbigniew Brzezinski ve své knize Velká šachovnice ostatně už před patnácti lety napsal, že Kyjev pro Moskvu představuje klíč k případné obnově velmocenského postavení – bez něj by bylo ruské impérium více asijská než evropská mocnost.
Samotný Dugin se ve svých studiích smířil s tím, že se Pobaltí a někdejší sovětské satelity ve střední Evropě přimkly k evropskému celku, Bělorusko a Ukrajina ale podle něj zůstaly za hranicí Evropy – a spojenectví s Moskvou je tak podle něj pro Kyjev jediným řešením s tím, že by Rusko mělo Ukrajinu kolonizovat.
Do ruského vnímání Ukrajiny navíc vedle geopolitického významu vstupují i mytické, národní resentimenty. „Krym vždy byl a navždy zůstane nedělitelnou součástí Ruska. Toto vědomí jsme si předávali z generace na generaci,“ prohlásil Putin ve svém nedávném projevu před zástupci parlamentu, aby s odkazem na historickou Kyjevskou Rus záhy dodal: „Kyjev je matkou ruských měst.“
Navzdory tomu, že v řadě momentů může Putinův postup Duginovu filosofii připomínat, se ale západní analytici neshodnou na tom, nakolik je současné kremelské vedení myslitelovými vizemi skutečně a přímo ovlivněno. Dugin o sobě sice prohlašuje, že intelektuálně oplodnil celou politologickou elitu Ruska a že levice i pravice nasákly jeho myšlenkami, současně s tím však zaznívají hlasy, které si moskevské kroky posledních týdnů vysvětlují jinak – a bez vazby na eurasianismus.
Bismarck 2.0
Po svém zvolení prezidentem v roce 2012 Vladimir Putin čelil masovým protestům v moskevských ulicích. Podle Petra Koláře, bývalého českého ambasadora v Moskvě, je tak možné číst současné kroky Kremlu jako způsob, kterým si Putin upevňuje pozici - tím spíš, že se bude chtít o prezidentský úřad ucházet znovu.
O snaze získat plusové body u ruské veřejnosti hovoří také politolog ze Západovirginské univerzity Boris Barkanov, který Putina popisuje jako inteligentního, strategického a především racionálního hráče, jenž se na politiku nedívá růžovými brýlemi. „Krymská intervence byla taktická odpověď na dramatické a neočekávané vývoje na Ukrajině,“ napsal Barkanov ve svém komentáři pro Washington Post. „Rusko mělo skutečné, byť poněkud přepjaté obavy z nestability a násilí a potřebovalo páku pro budoucí diplomatickou obranu svých zájmů.“
Toto mocenské, ale „věcné“ chápání ruských aktivit pak podle Barkanova odporuje argumentu, že Putina k teritoriální expanzi žene filosofie eurasianismu. „Populární pohled na Putina jako na diktátora je karikatura toho, jak ruská politika skutečně pracuje,“ zdůrazňuje. „Někteří říkají, že Putin může být novým Hitlerem. Lepší historickou analogií ovšem je myslet na Putina jako na ruského Bismarcka pro 21. století.“
