„Byl bych šťastný, kdyby jednou společnost byla schopná akceptovat, že i pedofil se může kamarádit s dítětem.“ Může dokument Veroniky Liškové pomoci Danielovi takové přání splnit? Otvírá intimní Danielův svět, třináctou komnatu mladého pedofila, s níž se musí vypořádat nejen on sám, ale i divák, který do ní prostřednictvím filmu nahlédne.
Snímek je završením Danielova comning outu. O jeho diagnóze – homosexuální pedofilii – ví jeho přátelé i rodina, navíc se rozhodl jít z kůží na trh a o svůj příběh se podělit i v dokumentárním filmu, aniž by se schovával za masku, alespoň ne viditelnou. Vystoupení z anonymity má podle dokumentaristky Veroniky Liškové podtrhnout jedno ze základních sdělení filmu – že pedofilie není něco, za co by bylo nutné se stydět ani kvůli ní někoho kamenovat.
Tvůrci by rádi narušili zakořeněný omyl, že pedofil rovná se úchyl, který se sáčkem bonbonů číhá v parku u školy na osamělé dítě, aby ukojil své pudy. Z takového stereotypu si střílí do vlastních řad i Daniel a jeho kamarádi z pedofilní komunity, když si obléknou tričko s nápisem „free candies“ nebo postávají za plotem dětského hřiště a utahují si ze svého pedofilního vkusu. Pletivo před nimi má i okatý symbolický význam – dělí je od zakázaného ovoce.
Sebeironický humor se v méně i více jemných náznacích objevuje překvapivě často, i když ne ve snaze téma zlehčit. Spíš protagonisty dokumentu polidštit. Ovšem když si divák, zvláště zatížený výše zmíněnými stereotypy, uvědomí, že nesleduje seriál od Monty Pythonů, ale dokument, kde pro nadsázku není místo, nemusí mu třeba situace, v níž Daniel před instalatérem schovává svou nástěnku s fotkami malých chlapců, přijít vlastně ani trochu komická.
Humor je obecně prostředek, jenž člověku pomáhá vyrovnávat se s obtížnou situací. Daniel se v takové bezesporu nachází. Veronika Lišková pojala snímek ne jako dokument o pedofilii, ač jistá osvěta v závěrečných statistikách zločinů spáchaných na dětech nebo v krátké návštěvě u sexuologa přítomna je, ale jako intimní portrét jednoho konkrétního pedofila. Daniel je protagonistou a zároveň spolumoderátorem, své literární ambice uplatňuje v komentářích, jež jsou jakýmisi jeho mluvenými deníkovými zápisky.
Převažujícím tématem je věčné (celoživotní) balancování mezi přirozenou potřebou lásky a nemožností ji dosáhnout. Dokument vědomě brnká na divákovu strunu blízkosti, přesvědčení, že máme nárok milovat a být milováni. Stejně tak přece Daniel – i pedofil je „jenom“ člověk, ovšem on své city musí cíleně omezovat pouze na platonickou rovinu, nebo dokonce potlačit jen do masturbačních fantazií. Zjevně citlivému mladému muži je základní potřeba jednak pasivně (lékařsky) upírána, jednak si ji aktivně upírá sám s vědomím, že nechce překročit hranice dělící ho od objektu citové touhy, protože tím by mu paradoxně ublížil.
V jedné rovině tak jeho život musí zůstat nenaplněn, a on je, říká sám, schopen vyrovnat se s celoživotní absencí partnerského vztahu i sexuálních kontaktů, těžší je vzdát se lásky. Nemluví při tom o nějaké obecné hodnotě, ale o konkrétní přitažlivosti k synovi svých známých, jehož se svolením rodičů, kteří o jeho diagnóze vědí, smí čas od času navštěvovat. Občasné chvíle s malým Míšou dělí jeho dny na úseky těšení se a zklamání, pokud setkání z nějakého důvodu není možné. Takový konkrétní vztah vzbuzuje soucit, stejně jako jistou míru znechucení. Je třeba se za takové pocity stydět?
Veronika Lišková tvrdí, že se jí ani Danielovi nedostalo od okolí žádné výrazně negativní reakce. Dokument dokonce vyhrál na festivalu v Jihlavě cenu diváků, tedy diváci museli Daniela a jeho „stigma“ přijmout. Jsou reakce snad výpovědí o tolerantní a otevřené české společnosti? Tak nějak se u moderně smýšlejícího člověka patří, aby se aspoň pokusil porozumět věcem „mimo normu“. Zároveň v globalizovaném světě roste potřeba přihlásit se k vlastní identitě a pro jeho fungování je žádoucí tolerovat identity jiné. Je zajímavým momentem dokumentu, když se Daniel a jeho přátelé z pedofilní komunity rozhodnou účastí na Prague Pride vyjádřit, že prostor pro sebeuvědomění by chtěli vedle homosexuálů dostat i pedofilové.
Nad tolerancí bezpečného Danielova světa ovšem visí jako ten pověstný Damoklův meč stálé „ale“. Téměř hmatatelně se vznáší nad tichým kafem při návštěvě u Danielovy matky, ačkoli jeho diagnózu i jeho přijala. Splnění přání z úvodu tak zůstává ve fantaziích Danielova světa. Toho si je jistě vědom i on sám, přestože si po dokumentární zpovědi vymetá symbolicky z koutů bytu pavučiny a stříhá si vlasy na znamení, že ve svém nekonečném boji sám se sebou myslí spíš na začátky než na konce. On se se svou diagnózou za daných možností vyrovnal, teď je na divácích, aby se vyrovnali s tématem filmu o něm.
V kinech mohou do Danielova světa vstoupit od 19. února. Není bez zajímavosti, že snímek se jako první český zástupce po pěti letech dostal do sekce Panorama na letošní ročník festivalu Berlinale. Tvůrci dokument nabídli i na jiné přehlídky a prozradili, že z jednoho prestižního festivalu se jim dostalo překvapivě osobní odpovědi s odmítnutím zdůvodněném tím, že se pořadatelé obávají film s takovým tématem uvést. Česká televize se přispět na jeho vznik nebála, Danielův svět tak bude v budoucnu uveden i na obrazovkách.
