Recenze - (D)obyvatelé Hollywoodu jsou cyničtí, okoralí, sobečtí, výstřední, krutí, zranitelní a všehoschopní pošuci, kteří se permanentně přetvařují a lžou. Jsou to sebestřední narcisové a bytostní exhibicionisté, kteří jsou ochotni předvést téměř cokoli, co jim přinese pozornost, obdiv, potlesk a hlavně podpis smlouvy na nový film. Jejich vztahy jsou účelové, milování perverzní a rozchody bulvárně bouřlivé. Postupně ztrácejí schopnost žít v reálném světě a stávají se ikonickými filmovými stíny, které sice milujeme, ale nechtěli bychom s nimi ztroskotat na pustém ostrově. David Cronenberg, jemuž žádná hustá úchylárna nebyla nikdy cizí, zná své hollywoodské a natočil o nich tenhle chápavý a citlivý film.
Mapy ke hvězdám se řadí mezi filmy, jejichž tématem je Hollywod snící, toužící a zraňující vlastně každého, kdo se v něm pokouší prodychtit na vrchol nebo alespoň na výsluní. A že jsme už pár takových story v americkém aranžmá viděli, počínaje nezapomenutelným, trojnásobně oscarovým pohledem za kulisy Sunset blvd. Billyho Wildera přes noirového Bartona Finka bratří Coenů, Altmanova mysteriózního Hráče až po neklidný Mulholand Drive Davida Lynche. Evropský pohled pak zastupuje třeba neuvěřitelně vymazlený The Artist Michela Hazanaviciuse.
Továrna na deziluze
Do téhle vybrané společnosti teď vpadl David Cronenberg se svým znepokojujícím, psychologickým a mysteriózním hollywoodským dramatem Mapy ke hvězdám, které vás sice nepohladí dvakrát po duši, ale spíš se vám tak nějak zadře pod kůži. Takhle to dopadne, když se dá dohromady kreativní filmový úchyl bez zábran se surrealistickým klasikem Paulem Éluardem, z jehož slavné básně Svoboda je tu průběžně citováno.
Scénář Bruce Wagnera čekal nějakých šest let na svoji realizaci (či spíše finance, které by ji zajistily) – ale David Cronenberg si na něj počkal, protože tohle je dostatečně vyšinuté téma s takovou sbírkou úchyláren, neuróz a vytočených magorů, že si ho nemohl nechal ujít.
Jeho opus, líčící Hollywood jako destinaci ztracených a prokletých, jako dekadentní enklávu deziluze a jeho obyvatele jako pošahance, jejichž životním programem je programová sebedestrukce, balancuje někde mezi noirovou satirou, mysteriózním podobenstvím, morální pornografií a pocitem, že by si všichni zúčastnění měli hodit mašli a začít znovu v příštích životech.
Ty lidi jsou nějaký divný
Jak se to v poslední době nezřídka stává, o případně kladnou postavu tu nezavadíš, všechny figury jsou excentrické, hysterické, pološílené a jakoby přepálené, vzbuzující pocit, že jsou to potenciální zvrhlíci, od kterých můžete očekávat prakticky cokoli. Však také přesný casting a herecké výkony, spolu s vypilovanými dialogy, patří k tomu nejvýraznějšímu, co film, kromě Cronenbergova svérázného režijního rukopisu, nabízí.
Jakkoli si tu pro sebe dominantní prostor usápla Julianne Mooreová (cena za nejlepší ženský herecký výkon v Cannes), která své pomalu odepisované herecké hvězdě Havaně Segrandové dodává křečovitou chuť poprat se ještě o životní roli, Robert Pattinson coby příležitostný herec a reklamní herec předvádí, jak hravě se zbavil stínu Twilightu, Mia Wasikowska nenápadně skrývá pod zjizvenou slupkou svoji šílenost a psychoterapeut John Cusack dělá všechno pro to, aby se jako slizký parazit na pozůstatcích star systému dostal do galerie hollywoodských hajzlů, skoro nejvíce na mě zapůsobil infantilně protřelý a předčasně dospělý, suverénní i snadno zranitelný, třináctiletý sígr Evan Bird v roli zkažené (ale fakt pořádně zkažené) a obludně zpovykané dětské hvězdy.
Zapomeňte na Pretty Woman
Mapy ke hvězdám jsou přesně tím typem Cronenberga, který vás buď úplně mine, nebo absolutně dostane - a nic moc mezi tím už neexistuje. Je to film silný a znepokojivý, podmalovaný soundtrackem Howarda Shorea, který vás také moc neuklidní, snímek, jemuž je třeba vyjít naproti a přitom dávat bacha, abyste to s touhle vstřícností zase moc nepřehnali.
Mistr negativních emocí a bezvýchodných point natočil další ze svých „divných“ filmů, který vás vytočí a znepokojí, a předhodil pár témat, o kterých si může každý za sebe a po svém posléze přemýšlet. Protože tohle je film, který má přesah a dozvuk, jenž má tendenci v divákovi ještě nějakou dobu rezonovat. A také ukázat, jak snadno se může továrna na sny proměnit ve fabriku na deziluze.
P.S.: Ten, kdo má rád Hollywood ve stylu Pretty Woman by si měl dát na tohohle Cronenberga majzla (nebo alespoň panáka před projekcí).
MAPS TO THE STARS / MAPY KE HVĚZDÁM. Kanada/USA/Německo/Francie 2014, 111 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: David Cronenberg. Scénář: Bruce Wagner. Kamera: Peter Suschitzky. Hudba: Howard Shore. Hrají: Julianne Mooreová (Havana Segrandová), Mia Wasikowska (Agatha Weissová), John Cusack (Stanford Weiss), Evan Bird (Benjie Weiss), Robert Pattinson (Jerome Fontana), Olivia Williamsová (Christina Weissová). V kinech od 30. října 2014.
