Pacient, který může mít ebolu a bude hospitalizovaný v Česku, může vyvolávat obavy. Ale zkušenosti naznačují, že kvalitní přijatá opatření i samotné vlastnosti viru dokáží šíření nemoci účinně zabránit.
Ebola se popisuje jako smrtící nemoc, která se snadno šíří a dokáže nakazit řadu lidí najednou. To je sice pravda, ale platí to především v Africe, kde má tato choroba svůj původ. Pokud se už dostane do bohatých západních zemí – což se opravdu několikrát stalo –, její nebezpečnost prudce klesá.
Ebola se nepřenáší vzduchem, což výrazně snižuje nakažlivost tohoto onemocnění. Většina virů, které způsobily opravdu velké epidemie nebo dokonce pandemie, se přenáší právě vzdušnou cestou – ebola ale přeskakuje hlavně tělesným kontaktem a skrze tělesné tekutiny jako zvratky, krev a moč. A tomu se dá snadněji zabránit dodržováním bezpečnostních opatření.
V nemocnici takový přenos může představovat riziko. Protože je ebola spojená s průjmem a zvracením, může se nechráněný nebo neinformovaný zdravotník nakazit relativně snadno – ale je-li dostatečně dobře poučený, vzdělaný a má k dispozici ochranné oblečení, pak je risk minimální.
Pozitivní je, třeba na rozdíl od covidu, že nejnakažlivější je člověk v době, kdy má nejsilnější příznaky. Nemůže se tak stát, že by se nakažený bez příznaků někde procházel a nepozorovaně virus šířil dál. Pro připomenutí: u covidu byli právě superšiřitelé bez příznaků jedním z největších problémů na počátku pandemie.
Když ebola překonala bezpečnost v západní medicíně
Západní medicína by měla umět všechna tato rizika prakticky eliminovat – jediné, co nemůže ovlivnit, je lidská chyba. Ta se ale dá snížit na minimum.
První případ člověka, který se ebolou nakazil v Evropě, byl zdravotník, jenž se infikoval při péči o španělského misionáře, který si nemoc přivezl z Afriky. Stalo se to v létě roku 2014, kdy ještě neměli evropští zdravotníci příliš zkušeností s podobnými nemocemi. Zdravotník se nakazil, když se dotkl plochy, kterou kontaminoval nakažený muž svými tělními tekutinami.
Zdravotní experti považovali riziko za nízké, ale stejně nařídili potenciálně infikovanému, aby poctivě hlásil jakékoliv změny zdravotního stavu – a několik dní nato to opravdu udělal. Zvýšená teplota, únava a pálení kůže byly hlavními příznaky. Protože se mu dostalo maximální péče od samotného počátku infekce, podařilo se po krátké době nemoc vyléčit.
Podobně probíhaly i případy nákazy ebolou ve Spojených státech. Také tam se poprvé nakazily dvě zdravotní sestry, které pečovaly v Texasu o pacienta s ebolou. Obě se uzdravily. Celkem v USA popsali jedenáct případů eboly, přičemž jen ke dvěma nákazám došlo přímo na americkém území. Zemřeli dva pacienti, devět se jich uzdravilo. Nezemřel ani jeden člověk, který se nakazil přímo v USA. Pokud se tedy západní medicína o pacienta stará od začátku infekce a má dost zdrojů, nedochází k dalším nákazám a umí pacienty vyléčit.
Když k nějakým úmrtím v moderních amerických nebo evropských nemocnicích dojde, jde bez výjimky o nakažené, kteří jsou tam transportováni tak pozdě a v tak špatném stavu, že už se nedají zachránit.
Afrika není Evropa a fantazie není realita
Ebola je rozhodně nebezpečná nemoc, která může způsobit spoustu smrti a utrpení, ale její šíření je spojené hlavně s životním stylem a podmínkami Afriky, která je jejím rezervoárem. Tam některé kmeny mohou mít smrtnost až devadesát procent, například hned během první epidemie roku 1976.
Tehdy zemřelo v okolí vesnice Yambuku v dnešní Demokratické republice Kongo 280 z 318 nakažených, včetně dvou belgických řádových sester, a jedenáct ze sedmnácti zaměstnanců nemocnice. Od té doby ale zdravotníci umí šíření nemoci mnohem lépe kontrolovat a virus už lépe poznali. Kromě toho také přibývá účinnějších terapií, vakcín a dalších opatření, jež mohou smrtnost nemoci snižovat.
Jedním z hlavních problémů je „špatné jméno“ eboly. Ta je velmi spojená s knihou Richarda Prestona z první poloviny devadesátých let minulého století, která vyšla v češtině pod názvem Zákeřná ebola. Preston ji sice napsal velmi poutavým a živým jazykem, ale značně přeháněl, zejména popisy nemoci. Kniha je plná lidských těl, která explodují v křečích a vrhají do okolí exkrementy a krev, ebola v ní působí zcela hororově.
Podle odborných kritik Preston velmi přeháněl, opíral se mnohdy o neseriózní zdroje a situace si přibarvoval tak, aby byl výsledek efektnější. Tato kniha je ale dodnes nejvíce citovanou, pořád se dobře prodává a navíc podle ní vznikl stejnojmenný seriál.
Jak se pečuje o člověka s ebolou
Při péči o nakažené je zásadní co největší izolace. Tu umožňuje speciální zařízení, jímž je v Česku vybavená jen pražská Fakultní nemocnice Bulovka na svém infekčním oddělení. Umí tam udržet izolované pacienty s řadou nejnebezpečnějších chorob světa.
„Jde například o krvácivé horečky typu lassa, ebola nebo plicní mor. Skupina takzvaných importovaných onemocnění dále zahrnuje například cestovatelské průjmy, břišní tyfus, malárii, horečku dengue a celou řadu dalších,“ popisuje na svém webu.
Zdravotníci tam musí nosit několikavrstvou ochranu, která se skládá z nepromokavého overalu pokrývajícího celé tělo, dvou vnitřních rukavic (vnitřní a vnější, přelepené páskou), ochranného štítu nebo brýlí a respirátoru. Součástí jsou i návleky na boty a ochranná kapuce – tak, aby dovnitř obleku nepronikla ani jediná částice viru.
Existují navíc velmi přísná pravidla ohledně svlékání a vysvlékání obleku – musí to dělat vždy druhá osoba, protože právě svlékání je vždy nejrizikovější moment - kontaminovaný povrch obleku se nesmí dotknout kůže. Stejně přísné nastavení je ohledně nakládání s odpady, odebranými vzorky viru nebo třeba prádlem, s nímž nakažený přijde do kontaktu.
