Člověk neumí vlastní silou létat. Nikdy to neuměl, a pokud se genetika nestane opravdu neskutečně pokročilou, nebude to umět nikdy. Lidský mozek je na tento fakt naprogramovaný miliony let evoluce našeho druhu. A přesto – náš mozek je tak neuvěřitelně přizpůsobivý a současně učenlivý, že se dá přesvědčit k tomu, že jeho nositel létat umí. A dokonce pak podle toho mění své další funkce. Prokázal to pozoruhodný experiment čínských vědců.
Autoři pokusu využili virtuální realitu a speciálně vytvořenou videohru, ve které dali pětadvaceti lidským dobrovolníkům možnost „létat“. Jejich virtuální těla se vznášela pomocí virtuálních křídel, podobných těm andělským. Výzkumníky zajímalo, jestli mozek dokáže přizpůsobit své naprogramování a adaptovat funkce na nové orgány, které ve skutečnosti vůbec nemá. Tedy na křídla.
Aby herní avatar létal, musel člověk v reálném světě koordinovaně mávat pažemi, lokty a zápěstími. Dobrovolníci strávili pokusy o více či méně úspěšné poletování jeden týden. Učili se základy fyziky létání – jak nejlépe křídly máchnout, aby nabrali rychlost, jak je složit při střemhlavém letu i jak je nastavit, když chtěli zpomalit, anebo je roztáhnout při plachtění na proudech virtuálních větrů.
Většina se to naučila tak rychle a dobře, že dokázala prolétat různě složitými bludišti, ve vzduchu jejich avataři zachytávali nebo odráželi různé předměty a prováděli další triky, v nichž hráči demonstrovali, jak dobře mají své perutě z jedniček a nul pod kontrolou.
To byla ale jenom první část studie, kterou její autoři popsali v odborném časopise Cell. V té druhé studovali, co létání ve virtuální realitě udělalo s plasticitou mozků dobrovolnické pětadvacítky.
Přizpůsobivý mozek
Aby to dokázali, museli se podívat dovnitř mozků těchto lidí. Využili k tomu magnetickou rezonanci a tou studovali část mozku, která se označuje zkratkou OCT. Jde o místo spojené se zpracováváním obrazových vjemů a také zodpovědné za rozeznávání orgánů. Když je narušené, tak lidé například nedokáží pohnout rukou, protože jim mozek není schopný říct, že patří k jejich tělu.
První sken provedli vědci ještě před pokusem, tím chtěli popsat původní stav propojení v mozku, aby mohli později porovnávat případné změny. A ty nastaly. Mozek po první části experimentu při pohledu na křídla reagoval podobně, jak by se díval na vlastní ruku – zjednodušeně řečeno přijal perutě za své vlastní orgány. Slovy studie: OTC přijal iluzorní vjemy za reprezentaci jeho vlastních orgánů.
Současně se při pohledu na křídla aktivovala i centra spojená s pohybem a vnímáním doteku – jako by se mozek snažil zkusmo těmito perutěmi mávnout nebo si na ně sáhnout.
Této flexibility, kdy si mozek poměrně snadno poradí za krátkou dobu i s orgány, které pro lidské tělo nejsou přirozené, by se dalo použít při vývoji pokročilých protéz. Robotické náhradní končetiny by mohly být navržené tak, aby je mozek snadněji přijal za své, a mohly by také vznikat – například ve virtuální realitě – tréninkové programy, jež mozku usnadní adopci těchto nových, umělých částí těla.
