Když do Československa přišli po první světové válce ruští emigranti, nabídla jim nově vzniklá republika vzdělání, pomoc i zázemí. A oni se jí za to odvděčili špičkovými výkony v technických oborech, popisuje v rozhovoru pro ČT24 historička Dana Hašková.
Roku 1917 došlo v Rusku k událostem, které zemi rozdělily na dva znepřátelené tábory. Radikálně levicoví bolševici, kteří se chopili vlády, druhou stranu porazili o pět let později, vše ale bylo provázené občanskou válkou, hladomorem a bezprávím.
Před nástupem komunistů uprchlo možná až několik milionů lidí, většinou elita tehdejší ruské společnosti – a desítky tisíc z nich i do tehdejšího Československa. Řada jejich osudů je velmi dobře popsaná, ale jednu část příběhů této „bílé emigrace“ do naší země až doposud nikdo neodvyprávěl. Jde o vědce z technických a přírodovědných oborů, kteří utekli ze Sovětského svazu a našli nový domov v tuzemsku. A zásadním způsobem pak své nové vlasti pomohli. Popsala to ve své nové knize slavistka Dana Hašková – a v rozhovoru s vědeckou redakcí ČT24 mluvila o nejzajímavějších osudech těchto mužů a žen.
Rus, který pomáhal československé armádě
Prostudovala jste pro knihu stovky, možná tisícovky příběhů ruských vědců, kteří po komunistickém převratu utekli do prvorepublikového Československa. Který z nich Vás osobně zaujal, nějak Vás oslovil?
Jedním z mých největších oblíbenců je Alexej Michajlovič Surin. Byl to konstruktér tanků, který přišel do Československa ještě jako student, vystudoval tady ČVUT a hned potom nastoupil do ČKD. Velmi brzo se stal vedoucím nově vzniklého oddělení výroby tanků a právě pod jeho vedením vznikly ty nejlepší tanky první republiky. Hlavně těsně před válkou konkrétně tank LT 38, který se považuje za nejlepší lehký tank začátku druhé světové války – tak Surin byl jeho hlavním konstruktérem. Bohužel první tanky vznikly až v době, kdy už bylo Československo okupováno, takže je okamžitě zabavila německá armáda, když viděla jejich obrovské výhody. Zařadila je pak samozřejmě do výzbroje, nicméně sloužily třeba i ve Švédsku, jezdily i na Slovensku.
Surin byl z dnešního hlediska workoholik, který svou práci nesmírně miloval, takže i za války dělal různá vylepšení tohoto tanku – ale už pro Němce. Ale současně je dost pravděpodobné, že předával informace o jejich vylepšování právě do Švédska, kde tyto tanky jezdily. Němci ho z toho i podezírali, zatkli ho, ale tehdejší německé vedení ČKD se za něj postavilo. Vyšetřovatelé ho pak pustili s tím, že se nepodařilo prokázat, že by nepřátelům předával nějaké informace. Dál pokračoval ve své práci, dokonce byl potom navržen na vyznamenání Svatováclavskou orlicí. To bylo ale vyznamenání pro kolaboranty, takže to opravdu nechtěl; „ubránil se“ tak, že simuloval anginu pectoris s pomocí svého známého lékaře, a to až do konce války.
To zní dramaticky, po válce to asi neměl lehké…
Když přišla Rudá armáda, tak ho okamžitě zatkli a vyšetřovali. Ale i oni ho nakonec propustili s tím, že sice spolupracoval s Němci, ale pouze v omezené míře a tak, aby nikomu neuškodil. Dál dělal svoji práci. Až do roku 1948. Pak se po změně režimu okamžitě ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti, protože jednak to byl emigrant, současně za války spolupracoval s Němci, ale navíc byl v té době vyznamenaný na švédském velvyslanectví v Praze nejvyšším švédským řádem, Řádem Gustava Vaasy. Což se tedy Státní bezpečnosti velmi nelíbilo.
Založili na něj spis, začali ho sledovat a několik let byl pod opravdu brutálním dohledem. Surin se oženil s paní, jejíž rodina měla vilu v Kobylisích, takže do té vily mu okamžitě do patra nasadili podnájemníka, který ho sledoval a dával tajné službě opravdu závažné zprávy, jako že Surin doma musí žehlit prádlo a podobně. Prohledávali mu byt, chatu i pracoviště. Tím spíš, že v té době byl podepsaný kontrakt se Sovětským svazem, že se tady budou dělat v licenci sovětské tanky T34 a Surin na tom měl pracovat.
Nařkli ho, že schválně navrhl nějaké ložisko, které by při zátěži prasklo, takže ho přeřadili do oddělení obráběcích strojů a později do oddělení kompresorů. V rámci ČKD mu byla výslovně zakázána práce na tancích. On byl ale velmi inteligentní, takže se bavil tím, že bezpečnost provokoval. Komunisté pak na něj nasadili provokatéra, taky dřívějšího emigranta, který pracoval v oddělení cukrovarů. Aby ho donutili ke spolupráci, určili dalšího agenta, který měl na tohoto muže z oddělení cukrovarů najít nějaký kompromitující materiál. Za půl roku agent hlásil, že je splněno. Jenže i tento Surinův kolega dodával buď naprosto nesmyslné nebo naopak naprosto známé informace, takže opět se na něj nic nedozvěděli. Nasadili na něj na proto dalšího provokatéra, který ho chtěl přimět k hovoru. A to otázkami typu: „Je lepší pérování tanku sovětského nebo amerického?“
A Surin, který pochopitelně věděl, kdo to je, tak mu odpověděl krásnou větou. „To nemohu říct, byl jsem úředně uznán za blbce.“ Což nám říká, že zjevně četl i Švejka. Pak to v podstatě Státní bezpečnost vzdala a uzavřela to vyšetřování s tím, že Surin velmi pravděpodobně předává informace do Švédska, stále přes zákaz pracuje na vylepšení těch tanků, které stále jezdily ve Švédsku, ale bohužel je natolik inteligentní, že mu to nelze dokázat.
A předával ty informace Švédům, nebo ne?
Nemáme pro to žádné důkazy. Pravda ale je, že v roce 1968, když sem přišli Rusové, tak okamžitě zařídil svému synovi pobyt právě ve Švédsku. Takže nějaké kontakty tam určitě byly, ale nevíme jaké. Sám Surin ale žil v Československu až do smrti.
Rusové, Ukrajinci a další
Tenhle příběh má navíc dobrý konec, na rozdíl od většiny ostatních. Ale teď nechci předbíhat. Podívejme se teď na nějaká základní fakta – jak velká vlastně ta sovětská migrace byla?
Říká se odborně ruská, je to terminus technicus, ale vlastně zahrnuje všechny národnosti, které odešly z Ruska. Odhaduje se, že po roce 1917 a ještě víc po prohrané občanské válce z bývalé carské říše odešlo až kolem dvou milionů lidí. Přesná čísla ale neznáme. Část šla do Evropy, část šla do jižní i do Severní Ameriky, část na východ – do Číny a podobně.
A tady u nás? Také neznáme přesné číslo?
Souhrnně ne, ale uvádí se, že v polovině dvacátých let to bylo zhruba 25 tisíc lidí. Tady je ale důležité říct, že ta čísla se vlastně neustále měnila, protože někteří přicházeli, jiní zůstávali, část odcházela dál. A dost jich zde i zemřelo, protože byli po nemocech a zranění z války. A teď to zásadní. Ta emigrace u nás byla naprosto unikátní v tom, že tady pro ni vznikla vládní pomoc. Jmenovala se Ruská pomocná akce, ale opět se vztahovala na všechny ty národnosti. Kromě Rusů, jichž bylo asi 60 procent, pak bylo přibližně 20 procent Ukrajinců, zbytek byli Bělorusové, Gruzínci, Arméni a celá řada dalších národností.
Jak ten program fungoval a co bylo jeho cílem?
Ruská pomocná akce byla namířena na mládež z řad emigrace a vědce. Něco takového nebylo nikde jinde ve světě, bylo to opravdu naprosto ojedinělé. Když se ti mladí lidé dozvěděli, že tady mohou studovat, že tady vznikají ruské a ukrajinské školy, že mohou studovat na československých školách, tak sem opravdu začali ve velkém přicházet. Původně se počítalo, že tady budou tak dva tři tisíce lidí, ale to se tak úplně nenaplnilo a kromě studentů a inteligence sem ještě přišla řada zemědělců, především z řad kozáků.
A ti se u nás uplatnili také?
Ano, dokázali si najít práci snadno, protože po válce byl nedostatek mužských pracovníků v zemědělství. Ale jak už jsem říkala, tahle akce se soustředila především na vzdělávání a podporu vědy, protože to byl pro Československo vlastně vklad do budoucna.
Takže tady pro ně vznikala vzdělávací zařízení – od školek až po vysoké školy. I když je pravda, že třeba z těch vysokých škol to nebyla technická škola, jedna z nejznámějších ale byla ruská právnická fakulta, která fungovala při Univerzitě Karlově. K tomu slovu „uplatnili“: Problém byl v tom, že oni pořád věřili tomu, že se vrátí brzo domů, do roka, do dvou. Doslova říkali, že „sedí na kufrech“. To znamená, že ani nevybalovali, prostě seděli na kufrech a čekali, až padnou bolševici a oni pojedou domů.
Asi si jen málokdo dokázal tehdy představit, že by ten režim vydržel dalších sedmdesát roků… Máte nějaký konkrétní příklad specializované školy pro ruské emigranty?
Byla to například Střední škola automobilová a traktorová, jejíž absolventi opravdu získali uplatnění prakticky kdekoliv – třeba jako taxikáři, a to i v Paříži. Přímo tam byla spousta taxikářů, kteří absolvovali právě tuto školu.
Čím to?
Oni se tam totiž kromě toho, že se naučili řídit auta a zemědělské stroje, také naučili je opravovat, měli tam základy matematiky. Naučili se tam i češtinu, takže opravdu potom v praxi nacházeli snadno uplatnění. A velmi podobně na tom byli i lidé, kteří studovali na Vyšším učilišti dopravních techniků. Tam zase byla výuka směřována na ruskou železnici a její problémy, ale absolventi bez problémů nacházeli potom uplatnění i tady. Anebo odcházeli dál do západní Evropy.
Československo bylo v pomoci emigrantům premiantem
Ve Vaší knize mě zaujalo, jak nesmírně vzdělaná byla ta tehdejší ruská migrace. Roku 1931 zde bylo nějakých 22 až 25 tisíc Rusů, z nichž asi polovina byla buď vysokoškolsky vzdělaná nebo na vysoké škole studující.
Ano, emigrace z Ruska se týkala mimo jiné tamní elity. A ta si mnohdy cíleně vybírala tehdejší Československo, protože tady měli možnost pokračovat v práci. A když běžela i Ruská pomocná akce, tak měli i finanční podporu. Část z nich podporoval třeba i Masaryk osobně – ten například pozval společně se Škodovými závody profesora Alexeje Lomšakova, což byla také úžasná osobnost. To byl technik, vynálezce takzvaného Lomšakova roštu – už roku 1900 za něj získal ocenění na Světové výstavě v Paříži. Jako hlavni konzultant Škodových závodů se u nás pak věnoval především vynalézání nových a zlepšovaní stávajících součástí parních kotlů. V Československu získal celkem patnáct patentů, jeden patent přídavkový a jeden patent s prioritou pro Itálii.
A nebyl sám, těch lidí bylo daleko víc. Fakt, že sem přicházeli takoví odborníci – tak už to svým způsobem formovalo tu emigraci.
Ten program na pomoc ruským uprchlíkům byl určitě zásluhou spousty lidí, ale kdybyste měla vypíchnout jedno jediné jméno, kdo by to byl?
Člověk, který to měl na ministerstvu zahraničních věcí celé na starosti, se jmenoval Václav Girsa. Byl to bývalý legionář, který žil v Rusku, pak tam vstoupil do legií, vrátil se do Československa a zaštiťoval pak u nás právě Ruskou pomocnou akci. A byl to on, na koho se emigranti obraceli.
Další, kdo je podporoval, byl Karel Kramář, který měl sám ruskou manželku. Ten je podporoval jak osobně, tak i finančně. Třeba ve Škodových závodech se zachovaly v archivu i některé dopisy, kde se přimlouval za někoho, aby ho tam přijali.
Jaká byla motivace pomoci v případě téhle emigrace z Ruska?
Když sem tehdy přišla emigrace, tak to bylo podobné tomu, co se děje teď s tou ukrajinskou. Tedy ze začátku byli příchozí přivítáni velice, velice vřele. Určitě v tom hrála roli tradice rusofilství. Byli to Slované. Ale současně utíkali před bolševikem a také před válkou. Takže v těch prvních letech byli přijímáni velmi vřele. Pak se pochopitelně začaly objevovat názory typu „ale oni nám berou peníze“. A také: „Proč je dostávají oni a proč je nedostávají naši lidi?“
Tady je důležité říci, že samozřejmě byla mezi tou emigrací spousta těch, kteří podporu zneužívali, kteří nic nedělali, a pak třeba odešli dál. Ale ti lidé, kteří chtěli něco dokázat u nás, tak ti opravdu museli být výborní, aby je na ta místa přijali. Museli být lepší než Češi, aby se prosadili.
Byla tady nějaká skupina, která by vystupovala proti těmto migrantům velmi ostře?
U levice, zejména komunistů, byla reakce negativní od samého počátku. Když se podíváme do Rudého práva z roku 1921 nebo 1922, tak tam vycházely pořád články, které byly otočené do podoby, která měla migraci ublížit.
Negativních reakcí ale přibývalo, hlavně s přicházející ekonomickou krizí byli migranti „první na ráně“ v tom, kdo byl vyhozený, pokud neměli československé občanství. Vyšel pak i zákon, který říkal, že zaměstnavatel musí dát přednost tomu, kdo má československé občanství před cizincem, byla-li možnost. Takže třeba lékaři, kteří tu vystudovali, v té době museli podepisovat, že nebudou provozovat na našem území svoji profesi. Byla jim ale nabídnuta Podkarpatská Rus, kam Češi moc nechtěli, nebo jiná místa v odlehlejších částech Československa, kam Češi moc nemuseli.
Včelaření, lodní děla i mosty
V knize popisujete desítky vynálezů, které tato skupina vzdělaných migrantů naší zemi dala. Jaký je Váš oblíbený?
Není to úplně vynález, jde spíš o objev, obě ty věci jsou z oblasti včelařství. Obě jsou spojeny s Georgijem Savvinem, což byl vynikající odborník v tomto oboru – mimo jiné u nás roku 1927 vůbec poprvé diagnostikoval roztočovou nákazu. Roku 1944 navrhl úl nazvaný Moravský univerzál, který byl unikátní v tom, že byl přístupný zepředu i zezadu. A protože byl hranatý, daly se ty úly nastavět k sobě a na sebe, a přesto byly pořád přístupné. Díky tomu, že se daly skládat takhle k sobě, tak šly využít i v chladnějších oblastech, protože kumulovaly teplo.
Dnes už se Moravský univerzál nepoužívá, protože je zastaralý, ale dlouhá léta to byl hit.
Ale velmi mě zaujal ještě jeden Savvinův vynález, takzvaná přídavná klícka. Při výměně matky se totiž dělnice včelstva zpočátku mohou snažit novou matku zabít, neboť ji považuji za cizí včelu, a je proto nutné, aby přivykly na její pach. Savvin tento problém vyřešil díky této klícce. Popsal ji takto: „Její princip je poměrně jednoduchý. Savvinova přidávaci klícka má tunelovitý tvar, je opatřena průduchy a dá se na obou koncích uzavřít. Do jednoho konce se natlačí medocukrové těsto, druhým se vpustí matka. Oba konce se uzavřou a klícka se vloží do uličky mezi rámky bezmatečného včelstva. Druhy den se klícka otevře na té straně, kde je sladké těsto. Včely těsto vyberou, a tím vlastně matku vypustí.“
To je naprosto jednoduché a geniální současně.
Dodnes se tato klícka ve zjednodušené dřevěné podobě používá.
Už na začátku našeho rozhovoru jste mluvila o inženýru Surinovi, který vyráběl pro Českoslovesko tanky. Bylo takových jako on víc, tedy pomáhala ruská migrace s obranou naší země?
Je to tak, ve Škodových závodech, kde se vyráběla i tato technika, nebo v ČKD, jich pracovalo opravdu hodně. Zejména v té Škodovce.
Zmínila bych třeba Anatolije Zalubovského, což byl vynikající zbrojař, který sem přijel už jako starší pán na pozvání Škodových závodů. Nejprve pracoval v České zbrojovce, pro kterou vymyslel pistoli ČZ vzor 22, na jejímž základě pak vznikla slavná armádní pistole ČZ vzor 24. Přijel v době, kdy už chtěli zavádět novou pistoli do výroby, ale když mu ji ukázali, tak jim vysvětlil, že to je špatně. A zkonstruoval vlastně pistoli novou, která byla unikátní v tom, že měla takzvaný patentní systém. To znamenalo, že se skládala z několika částí, ale ty byly vzájemně vyměnitelné s jinou pistolí.
Pak odešel do Škodovky, kde navrhoval díly právě pro výrobu těch zbraní a firma díky němu získala několik patentů na zlepšení součástek různých pistolí.
Tak to máme už dva emigranty, kteří pomáhali armádě. Někdo další?
Tak to by byl Vasilij Turnovskij, který ještě v Rusku vymyslel první specializovaný protiletadlový kanon. V Československu pracoval na obranných systémech pro námořnictvo, tedy pro jiné země, ale bohužel předčasně zemřel, takže svou práci nedotáhl do konce. Ale ve Škodovce si ho velmi cenili.
Ale u nás žila a pracovala i spousta odborníků na miny, což byli ti, kteří většinou sloužili v občanské válce a znali to velmi zblízka.
To znamená, že pomáhali nejen obraně Československa, ale také byznysu… Měla byste, prosím, nějaké příklady úspěšných ruských přírodovědců?
Například entomolog Dimitrij Jacentkovskij, který se jako první vědec u nás zabýval kuklicemi. Objevil jich několik druhů, pečlivě se jim věnoval. Mimo jiné zjistil, že jeden z druhů kuklic parazituje na bekyních mniškách. Tenhle hmyz přitom ve dvacátých letech minulého století u nás způsobil obrovskou katastrofu v lesích. Nevíme, jestli to byla čistá náhoda, že tuto skutečnost, která se dala využít v „biologickém boji“ s bekyní, objevil těsně po té kalamitě, nebo jestli něco podobného cíleně hledal.
A pak mě zaujal Dimitrij Vladykov, což byl ichtyolog, který jako první popsal veškeré ryby, které žily na Podkarpatské Rusi. Napsal o nich knížku, která má dodnes svou platnost, protože už nikdo to téma po něm nezmapoval tak dokonale. Bohužel byl obětí právě té ekonomické krize, o níž jsme se bavili před chvilkou. Pracoval ve stanici brněnských vysokých škol, ale musel odejít kvůli nedostatku financí. Potom žil ve Francii, kde pracoval v Národním muzeu historie přírodních věd. V roce 1930 odjel do Kanady. Do roku 1973 vedl biologickou laboratoř ministerstva rybolovu v provincii Québec, přednášel na univerzitě v Montrealu. Po odchodu do penze byl čestným poradcem Kanadského přírodovědného muzea.
Popisy ryb nebo žížal, které podle Vaší knihy zkoumal další ruský vědec, nejsou něco, co by si veřejnost pamatovala. Ale po ruských migrantech zůstaly do dneška v Česku i objekty, které vidíme kolem sebe každý den. Pocházím z Brna, ale než jsem si přečetl Vaši knihu, tak jsem netušil, že Moravskou banku na Náměstí svobody projektoval ruský emigrant.
Je to tak, železobetonovou konstrukci pro budovu Moravské banky navrhl Alexandr Konstantinovič Georgijevskij. V Brně dělal třeba také pavilon A na výstavišti. Ruští inženýři se podíleli na velkém množství staveb v Československu. Jevgenij Fjodorovič Tumanov například projektoval statiku pro Městskou knihovnu v Praze nebo statiku obchodního domu Bílá labuť. A pak jsou tu mosty. Například vynikající odborník Grigorij Grigorjevič Krivošein stavěl mosty už v Rusku, u nás se podílel na celé řadě z nich. Byl autorem například mostu Dr. Miroslava Tyrše v Děčíně, který je dodnes funkční, ale pracoval i na mostě Dr. E. Beneše v Ústí nad Labem.
Jak vlastně tito migranti z různých částí Sovětského svazu tuzemsko vnímali, co se jim u nás líbilo a co už zase tolik ne?
Hodně se to lišilo. Někteří byli skutečně rádi, že dostali takovou možnost, že tady mají nový domov. A snažili se to splatit. Samozřejmě existovala i skupina lidí, kteří sice tu podporu brali, ale bylo jim to málo. Ti uvažovali stylem: „Češi jsou takový ten méněcenný národ, s kterým nemá jako cenu moc se sblížit. Česky se učit nebudeme, protože to je směšný jazyk.“ Myslím, že to dobře ukazuje, že žádná migrační vlna není jednobarevná, že jsou v nich vždy zastoupené různé druhy lidí.
Píšeme teď novou knihu, která se právě vzpomínkám migrantů věnuje, našla jsem jeden úžasný příběh. Jeho hlavním hrdinou je gruzínský kníže, který byl spisovatelem, psal i u nás a pohyboval se v českém literárním prostředí. Po roce 1945 byl zatčen Rudou armádou, odvlečen do gulagu a v padesátém roce se vrátil zpátky do Československa. Ve vzpomínkách píše, že když byl v gulagu, tak jeho spoluvězni chtěli, aby jim vyprávěl o Československu a že mu ani nevěřili, že taková země existuje. On jim o Československu vyprávěl a říkal jim, že tady jsou pracovití lidé.
Že když Španěl nemá co dělat, tak má siestu a lehne si. Když Rus nemá co dělat, tak si dá vodku. A když Čech nemá co dělat, tak jde zvelebovat. Popisoval Československo jako zahradu, jako ráj. A oni mu říkali: „Ale copak tam nejsou blbci?“ A on odpovídal: „Ano, jsou tam blbci i svině, ale to nejsou ti podstatní. Podstatní jsou ti, kteří dělají tu zemi lepší.“ V těch vzpomínkách zmiňuje, že vlastně díky tomu měl cigarety, protože vždycky, když bylo těm vězňům smutno, tak chtěli vyprávět o předválečném Československu.
Konce dobré i špatné
Dotkla jste se v rozhovoru toho, jak většina těchto emigrantů u nás končila. Jak ruská „bílá“ emigrace do Československa vlastně dopadla?
Ne úplně nejlépe, protože část lidí odešla v době, kdy vypukla ekonomická krize. A byla to velká část. Ti, kteří tu zůstali, tak začali ve větší míře přijímat československé občanství. Pak přišla druhá světová válka. Během ní se migranti rozdělili na tři skupiny – jedna dělala mrtvé brouky, druhá spolupracovala s Němci, protože jim přišli jako menší zlo, než když sem přijdou Sověti. A třetí skupina byli ti, kteří po napadení Sovětského svazu najednou začali cítit, že jsou vlastně Rusové a začali podporovat Sovětský svaz. Když přišel rok 1945, blížila se Rudá armáda, někteří vzali nohy na ramena a honem utíkali. Někteří tady zůstali, protože už nechtěli znovu emigrovat. A velká část jich věřila, že když mají československé občanství, že je to ochrání.
Neochránilo.
Když Sověti přišli, už měli seznamy a adresy, začali zatýkat ve velkém. Přišli k domu, zaklepali a říkali: „My jsme slyšeli, že tady bydlí Rus, potřebujeme překládat. Za hodinu se vám manžel vrátí, nebojte se.“ Realita byla taková, že pokud se vůbec vrátil, tak v lepším případě za deset let. Seznamy měli, protože i mezi tou emigrací měli spoustu agentů. Většina rozsudků byla absurdních, nešlo totiž jen o lidi, kteří se opravdu účastnili občanské války, ale třeba i ty, kteří utíkali jako děti s rodiči. Nikoho to nezajímalo.
Soudržnost té komunity se potom rozpadla, protože už její členové ani nevěřili jeden druhému.
Vyplatilo se vlastně Československu přijmout tak velkou skupinu migrantů a investovat do jejich vzdělávání?
Já nedokážu říct, jestli se to Československu vyplatilo, tedy jestli se mu vrátily ty peníze, které do toho investovalo. V každém případě ale získalo obrovské množství vystudovaných lidí, kteří pracovali v těch daných oborech. Já osobně si myslím, že ti lidé minimálně vrátili, co do nich stát v průběhu těch let investoval.
Co to vzalo Rusku? Může si země dovolit přijít o takto zásadní vědeckou elitu?
Myslím, že dopady tam byly velké, že jim skutečně odešla velká část vědců. Třeba když vezmeme jen právníky a historiky, tak po jejich útěku v první polovině dvacátých let třeba v Rusku neexistoval obor právo a historie jako studijní. To proto, že strana sama „věděla“ a určovala, jaké dějiny byly a co je právně správně. Jenže on by to tam stejně neměl kdo učit, protože ti lidé odešli do Německa, Francie nebo k nám. Důsledek pak byly všechny ty šílené pokusy o rozdojení kozla – Lysenkova biologie a další nesmysly.
Na závěr dovolte otázku, která se Vašeho výzkumu přímo netýká. I dnes je tu silná emigrace z východního prostoru – ať už to jsou Ukrajinci prchající před válkou, nebo Rusové utíkající před Putinovým režimem. Jak to mají s vědou tyto skupiny v současné době?
Když to srovnám s minulosti, tak dnes nevznikají žádné speciální ukrajinské vědecké ústavy, jak tomu bylo za první republiky, ale ti vědci se začleňují do těch současných ústavů, třeba na akademii. Je tu určitě spousta ukrajinských vědců, kteří se zapojují do projektů – a to ve všech oborech. Máme je tady i u nás, na Slovanském ústavu, naše ukrajinské kolegyně dokonce vydaly knížku „Ukrajinská věda žije“.
Při psaní té knihy o vzpomínkách jsem je dávala přečíst právě jedné ukrajinské kolegyni. Ona mi pak říkala, že skoro brečela – že když to četla, tak že to byly přesně její pocity. Když tam popisovali například tu strastiplnou cestu, tak říkala, že se v tom viděla. „Za těch sto let se vůbec nic nezměnilo,“ řekla mi.
Národní knihovna České republiky – Slovanská knihovna. Speciální sbírky. Fotoarchiv ruské emigrace – sbírka Anastázie Kopřivové. Neuspořádáno.
Podrobnosti licence zde.
