Když režim Josifa Stalina zabíjel v Sovětském svazu statisíce lidí, neumírali jen Rusové. Procesy těžce dopadly i na Čechy, kteří v SSSR žili, popsal v rozhovoru pro Českou televizi historik Adam Hradilek, který o tomto tématu napsal knihu.
„Byli, samozřejmě,“ reaguje na první otázku rozhovoru historik Adam Hradilek. Odpovídá tak na dotaz, jestli byli Čechoslováci odsouzení v rámci procesů v Sovětském svazu – nejčastěji k trestu smrti – nevinní. „Byli, prakticky všichni,“ dodává.
Je to podle něj jasné ze spisů a dalších důkazů, které se podařilo historikům získat. „Když si člověk čte protokoly ze soudů, tak si říká, že by to třeba v tom konkrétním případě i mohla být pravda, ale pak se ukáže, že v padesátých letech byl ten odsouzený rehabilitovaný, protože byl i podle Sovětů nevinný.“
Procesy s Čechoslováky, o nichž hovoří, byly součástí takzvaného Velkého teroru, dvou roků, během nichž komunistický režim zlikvidoval v Sovětském svazu statisíce lidí. Mezi nimi nebyli jen Rusové, ale také spousta příslušníků jiných národností, a dokonce i cizinců. Včetně asi osmnácti stovek Čechoslováků, z nichž přibližně dvě třetiny Stalinův režim nechal popravit. V procesech, které byly právní jen podle jména, ve skutečnosti neměli naši krajané – jakmile se jejich jména ocitla na seznamech – téměř šanci se nějak obhájit.
Hradilek byl součástí týmu, který osudy těchto lidí popsal v knize Velký teror.
Publikaci Velký teror napsali historici z Ústavu pro studium totalitních režimů; je pokračováním svědectví o perzekuci československých občanů a krajanů v Sovětském svazu. Publikace přibližuje nejkrvavější období sovětského režimu, takzvaný Velký teror z let 1937–1938, z československé perspektivy.
Během pouhých dvou let byly v Sovětském svazu na základě smyšlených obvinění odsouzeny bez dvou stovek dva tisíce krajanů – nejčastěji k trestu smrti, mnoha letům nucených prací v Gulagu, ztrátě majetku či vyhnanství.
Jejich rozmanité a tragické osudy jsou popsány předními českými odborníky na základě dlouholetého výzkumu v ukrajinských, ruských a domácích archivech, rozhovorů s pamětníky, ale i s odkazem na práce místních a zahraničních kolegů.
Začalo to vraždou
V prosinci roku 1934 byl za podivných okolností zavražděn blízký Stalinův spolupracovník Sergej Kirov – dodnes se neví, co bylo motivem vraha, ale existují náznaky, že smrt brutálního ale oblíbeného politika mohla vyhovovat právě Stalinovi.
Ten ale obvinil vnitrostranickou konkurenci a nechal tajnou policii NKVD spustit politické procesy, jež útočily právě na jakoukoliv jeho opozici, ale později také na jakékoliv obyvatele Sovětského svazu, kteří byli podezřelí neloajalitou, třeba jen kvůli jejich zemi původu.
NKVD neboli Lidový komisariát vnitřních záležitostí byl centrální státní orgán Sovětského svazu zabývající se vnitřní bezpečností, požární ochranou, střežením hranic a evidencí obyvatel, spravující věznice a pracovní tábory, zabývající se rozvědkou a kontrarozvědkou.
Vznikl roku 1934 a šéfoval mu zpočátku Genrich Jagoda. Pod tuto organizaci spadaly také gulagy. Zanikla až po druhé světové válce, na jaře roku 1946 se z ní stalo ministerstvo vnitřních záležitostí.
Komunisté vytvořili mechanismy, které jim pomáhaly vraždit rychle a bez opozice: „Již v roce 1935 bylo příslušným výnosem zavedeno urychlené a zjednodušené vyšetřování i souzení ‚teroristických‘ aktivit mimo jiné bez účasti obžalovaných a možnosti jejich odvolání, trest smrti zastřelením měl být vykonán neprodleně po vynesení rozsudku. Tento drakonický zákon platil až do roku 1956 a největšího uplatnění se mu dostalo právě za Velkého teroru,“ píše Hradilek v knize Velký teror.
Nenávist k cizincům
Čechoslováci byli jen malou kapkou v krvavém moři, které se v době Velkého teroru po Sovětském svazu rozlilo. „Češi sice byli vnímáni jako ti, kdo skrze legionáře prováděli různé zločiny proti sovětskému lidu, ale vesměs jsme Sověty nebyli chápáni jako nějaký nepřátelský element. Oproti třeba Polákům nebo baltským národům,“ vysvětluje Hradilek.
Česká menšina (Slováků bylo v SSSR minimum) byla navíc intenzivně koncentrovaná hlavně v několika místech Sovětského svazu, především v Moskvě a Volyni. „Během Velkého teroru se ale postoj vůči Čechům zcela změnil: skutečně každý, kdo měl nějaký kontakt na zahraničí, kdo se organizoval v nějakých nestátních sovětských institucích, jako byl Sokol, nebo získával třeba podporu ze strany Československa jako někteří českoslovenští občané, tak ten byl vnímán jako nepřátelský element,“ říká Hradilek. „A jakékoliv takové podezření nebo kontakt byl automaticky prezentován sovětskou bezpečností jako protisovětský.“
Česká oběť Moskevských procesů
„Musíme si uvědomit, že během těch dvou let velkého teroru zahynulo okolo sedmi nebo osmi set tisíc lidí,“ zdůrazňuje Hradilek. A Češi a Čechoslováci v tom tvořili výraznou menšinu, popsáno je asi jedenáct set popravených, asi 450 odsouzených a zároveň samozřejmě stovky dalších, kteří byli vyšetřováni, vězněni a tak dále, doplňuje historik, který působí v Ústavu pro studium totalitních režimů.
Aby dokázali komunisté za tak krátkou dobu zavraždit tolik lidí, museli si vypracovat mechanismy, které jim to umožnily. Podle Hradilka je začali vytvářet v době takzvaných Moskevských procesů, tedy na samém začátku Velkého teroru, když se Stalinův hněv obrátil především proti tehdejší elitě, včetně jeho nejbližších spolupracovníků. A už tehdy v síti NKVD uvázli i Češi. Konkrétně jeden, jehož případ je z mnoha důvodů zajímavý dodnes. Byl to Jan Hraše.
Jan Hraše (1886) se narodil na samotě Sosní nedaleko Lišova u Českých Budějovic do rodiny svobodných sedláků, kteří po generace obhospodařovali statek s mlýnem. V Praze neúspěšně studovat na technice, seznámil se tam s anarchisty a socialisty. Roku 1920 vyjel do Moskvy, kde pracoval v různých rolích pro tamní režim.
Na podzim roku 1936 byl v Moskvě zatčen za „účast na organizování protisovětského centra a provádění podvratné diverzní, špionážní a teroristické činnosti“, tři měsíce byl vyslýchán a v lednu 1937 odsouzen k trestu smrti. Zastřelen byl 1. února téhož roku. Před soudem se přiznal, že „organizace, jejímž jsem byl členem, prováděla na příkaz německé vyzvědačské centrály nejen záškodnictví, nýbrž i vyzvědačství v podnicích lučebního průmyslu.“
Mechanismus teroru
Jak si komunisté vybírali, koho zlikvidují? NKVD přijímala centrálně kvóty, které bylo nutné naplnit. „A tam už bylo přímo určeno, kolik lidí má být zlikvidováno, kolik má být zastřeleno a kolik jich spadá do druhé kategorie, tedy k odsouzení do gulagu,“ popisuje Hradilek. Tyto kvóty byly podle něj určovány shora, ale naplňovat se musely regionálně: na úrovni oblastních, okresních a městských úřadoven. „A tak to potom běželo dva roky, kdy se tyto kvóty postupně zvyšovaly a v rámci soutěžení i různě překračovaly,“ doplňuje historik.
„Na samém počátku represivního procesu stál výběr jedince určeného k zatčení, a to podle různých kritérií. Metody zatýkání praktikované příslušníky NKVD se lišily. Především ale byly používány takové, které nevyvolávaly větší rozruch mezi lidmi. Zatčení konkrétní osoby mohlo proběhnout kdykoliv a kdekoliv, v denní i noční době, doma či v zaměstnání, po cestě do práce, po vylákání na určité místo, na služební cestě, na zábavě, během odpočinku,“ shrnuje Hradilek v knize.
Nejčastěji se podle něj zatýkalo v domově oběti, hlavně v pozdních nočních nebo časných ranních hodinách – z psychologických důvodů. NKVD nešlo jen o to, aby nevzbudila nechtěnou pozornost – moment překvapení a nepřipravenost zadržené osoby byly podle historiků klíčové pro bezproblémové provedení akce.
„Běžně měli zatčení jen pár minut na sbalení nejdůležitějších věcí (dobovou tradicí byl proto předem připravený kufřík s hygienickými potřebami, spodním prádlem a náhradním nebo teplým oblečením). Málokdy však stihli zatýkaní lidé udělat více než se obléci a vzít si s sebou osobní doklady, natož se rozloučit s nejbližšími,“ doplňuje Hradilek.
Zadržení bylo ale jen začátek. „Po odvedení z místa bydliště následovala důkladná prohlídka domovních či bytových prostor. V průběhu tohoto procesu byly zabaveny všechny důležité písemnosti a dokumenty, případně „doličné předměty“ (hlavně fotoaparáty, hodinky, psací stroje a samozřejmě zbraně), jež sloužily vyšetřovatelům jako důkazní materiály proti zatčenému. Například fotoaparát mohl být důkazem špionáže, na psacím stroji se mohly množit protisovětské materiály apod. Teprve po odsouzení podle výše uvedených politických paragrafů měl být zkonfiskován i osobní majetek odsouzeného,“ popisují historici v knize.
Mnohdy si přitom NKVD odnesla i společný majetek, jako byl třeba nábytek, který být zabavován podle zákonů neměl. Příslušníci obávané služby se tak na úkor podezřelých snadno obohacovali.
„S narůstajícím počtem zajištěných osob se popsaný způsob nejběžnějšího zatýkání stal všeobecně známým. Nelze se proto divit, že v atmosféře všeobecného strachu zůstávala okna bytů a domů po celém Sovětském svazu od večera raději nerozsvícená. Takto se ohrožení jedinci snažili ze sebe setřást pozornost orgánů NKVD,“ líčí autoři výše uvedené publikace.
Pokusy o útěk
Většinou šlo však o poslední, a nutno dodat zcela marný, pokus. Ti prozíravější se proto pokoušeli před očekávaným zatčením skrýt či vyhnout se mu důmyslněji: například včasným přestěhováním z venkova do větších měst (to platilo zejména pro ohrožené kulaky), kde se snažili ztratit v anonymitě davu (v sovětské hantýrce maskirovka), jiní zase úřední změnou své identity a zamlčováním své minulosti. Minulost se ovšem dlouhodobě, ne-li natrvalo, dala jen těžko zatajit. „Čím úporněji se lidé snažili ututlat své dřívější životy, tím dychtivěji se je ostatní pokoušeli demaskovat,“ píše Hradilek.
NKVD podle výzkumu českých historiků měla velmi univerzální pravidla a schémata, jimiž se při vyšetřování řídila. Za Velkého teroru se uplatnilo hlavně nařízení 00447 z léta roku 1937. Podle něj se vyšetřování mělo výrazně zrychlit, ve zjednodušeném řízení totiž stačilo jen prokázat zločinné styky zatčeného. Vyšetřovatelé se měli ještě důrazněji než v minulosti zaměřit na získávání svědectví od zatčeného o jeho vztahu k jiným osobám – tedy k předpokládaným společníkům a spolupachatelům.
Co to znamenalo? NKDV stačilo vyslýchaného zlomit, aby řekl alespoň několik jmen – a ta hned putovala na seznam podezřelých. Každý takto podezřelý pak zase generoval při výslechu další jména a pyramida „zločinců“ se tak rychle zvětšovala. „Popsaným způsobem byly pro vyšetřování konstruovány domnělé rozsáhlé a složitě propletené špionážní či diverzní skupiny, přestože jejich jednotliví členové měli mezi sebou často pouze běžný styk, v mnoha případech se ani nepotkali, nebo se dokonce vůbec neznali,“ popisuje kniha s tím, že právě tento způsob vyšetřování vedl ke vzniku naprosto smyšlených obvinění většinou bez jakéhokoliv reálného základu.
Vyšetřovací metody NKVD byly všechno možné, jen ne poctivé. Zcela běžně k nim patřila manipulace s důkazy, falzifikace vyšetřovacích materiálů a výslechových protokolů, padělání podpisů a spousta dalších postupů, které se v demokratických společnostech považují za nepřijatelné. To nejhorší ale na vyslýchané čekalo, pokud odmítali podepsat přiznání, říká Hradilek. Museli se totiž vypořádat s něčím, co se úředně označovalo jako „speciální zacházení“. Což znamenalo nejrůznější formy mučení.
Způsobů „speciálního zacházení“ byla celá řada: surové bití, odpírání spánku a stravy, trestní cely (například temnice, nevytopené místnosti), fingování popravy, vydírání, zesměšňování, popisují historici v knize.
Jedna z metod speciálního zacházení, která byla oblíbená při hromadném zatýkaní – a tedy i vyslýchání –, se nazývala běžící pás. Ve zvlášť určené místnosti se postavily tváří ke zdi desítky zatčených, které příslušná služba nenechala spát a lehnout si, dokud nesvolí vypovědět to, co žádá vyšetřovatel. Zatvrzelí zatčení byli také biti, spoutáni pouty a jinak svazováni. Byl zjištěn dost velký počet případů, kdy byli zatčení lidé držení „na běžícím pásu“ i třicet až čtyřicet dní a nocí beze spánku. Takové vyšetřování často skončilo smrtí vyslýchaného.
Tyto procesy pak šly opravdu jako na běžícím pásu. „Někteří zatčení byli ve vězení jen krátce a byli po několika týdnech popraveni, další byli vězněni, po půlroce propuštěni,“ popisuje Hradilek. Při pohledu na některé příběhy, které ve své knize shromáždil, je vidět, že řada Čechů prošla celým procesem opravdu velmi rychle – mezi zatčením a pohřbem nestačil někdy uplynout ani celý měsíc.
Podle historika rychlosti pomáhalo, jak snadno a rychle lidé mluvili o dalších podezřelých, které pak NKVD mohla řetězit jeden případ za druhým. „Někteří říkají, že prostě byli zlomení a vyprávěli pak o jejich sousedech úplné nesmysly. Jsou popsány i případy, kdy podezřelému přivedou do věznice třeba manželku, kterou mu tam ale předvedou nahou. Samozřejmě to jsou lidé, které není možné soudit, protože ty metody, které se proti nim používaly, byly natolik brutální, nejen fyzicky, ale i psychicky, že se jim příliš nedalo odolat,“ upozorňuje Hradilek.
Podezřelý národností
Sovětský režim se sice zaklínal celou svou existenci internacionalismem, ve skutečnosti byl ale značně nacionalistický, což se ukázalo také u procesů proti cizincům. Na podezření – a tedy i na celý výše popsaný cyklus – stačilo bohatě to, že daný člověk měl někde napsáno, že je Čechoslovák. „Respektive stačilo, že byl původem Čechoslovák,“ opravuje Hradilek. „Řada lidí totiž měla v tu dobu už ruské občanství.“
Podle Hradilka šlo NKVD o lidi, kteří byli nějakým způsobem vnímáni jako hrozba, třeba jen tím, že mají kontakt na cizinu nebo že se organizují v nějakých údajně protisovětských institucích. „Jednou z nich se stal třeba Sokol, který byl najednou prohlášen za fašistickou organizaci,” uvádí historik konkrétní příklad. Dalším důvodem pro zatčení mohlo být to, že Češi v Sovětském svazu udržovali korespondenci s někým v Československu nebo právě navštívili konzulát, případně se chtěli vrátit do Československa.
Hilda Dutá se narodila v České Lípě. Po vychození základní školy pracovala jako dělnice v továrně na zpracování bavlny. Přes manžela se dostala ke komunistickým myšlenkám, které ji oslovily natolik, že roku 1929 odcestovala (bez manžela) do Sovětského svazu.
Pracovala v Moskvě pro režim, vdala se tam znovu a do společnosti plně zapadla. Zatčena byla v březnu roku 1937 poté, co na československém velvyslanectví požádala o vystavení náhradního pasu za původní, který jí byl ukraden z kabelky na ulici. Za to, že údajně „sdílela názory nepřátelské všesvazové komunistické straně (bolševické) a Kominterně a připojila se k ilegální antikomunistické skupině,“ byla odsouzena k deseti letům vězení. Nakonec byla s přestávkami vězněna až do roku 1956, roku 1960 směla odjet ze Sovětského svazu do východního Německa.
Mnohdy byla udání absurdní, jako by vypadla z nějakého vtipu. Hradilek a jeho kolegové tak v knize například popisují případ jistého Václava Beneše, který si povídal u novinového stánku s běžným Rusem o Československu. Jinému muži to připadalo podezřelé, Beneše udal a ten skončil po půlročním vyšetřování a vyslýchání na deset let v gulagu – k obvinění se totiž na rozdíl od většiny jiných nepřiznal.
Režim nešetřil ani ženy a děti
Při pohledu na strukturu československých obětí, kterou historici z ÚSTR vypracovali, je vidět, že NKVD příliš nerozlišovala mezi muži a ženami, byť žen bylo mezi popravenými mnohem méně. „Znovu připomenu ta čísla: represe v době teroru zasáhla asi osmnáct set Čechoslováků, z nichž bylo asi 1075 popraveno. A mezi nimi bylo také asi 140 žen,“ říká Hradilek.
Ženská zkušenost byla podle něj odlišná od té mužské zejména v tom, že ženy měly děti a skrze ně mnohdy probíhal tlak – také se ale stávaly předmětem sexuálního násilí. „Mnohdy to bylo mnohem více ze strany spoluvězňů než věznitelů,“ doplňuje Hradilek. Dostávaly se totiž do trestních táborů, kde bylo více kriminálních vězňů než těch politických – a ti brali ženské vězně jako zpestření svých trestů.
Ze statistik vyplývá také to, že se režim nezastavil ani před velmi mladými lidmi: celkem osm odsouzených pocházelo ze skupiny ve věku 14 až 21 let. Hradilek doplňuje, že toto číslo ve skutečnosti ale plně utrpení dětí neodráží: „Většinou se dětí represe dotkly v tom smyslu, že prostě přišly o rodiče nebo o jednoho z rodičů a byl jim konfiskován majetek. Byly veřejně označené za příslušníky skupiny nepřítele lidu. V některých případech skončily v sirotčincích nebo dětských domovech,“ popisuje.
Z hrdiny nepřítelem
Když má Hradilek říci jeden případ, který ho osobně zaujal a který je velmi typický, velmi rychle uvádí Jana Březinu. „Významná osobnost, která byla oslavována v Sovětském svazu i v Československu komunistickým tiskem – a náhle, ze dne na den upadla v nemilost. A jen kvůli jeho kontaktům na Československo.“
Jan Březina se narodil roku 1914 v Kolíně. Vyučil se mechanikem, na začátku třicátých let se i s rodinou odstěhoval do Sovětského svazu, kde se stal špičkovým leteckým mechanikem. Zúčastnil se tak celé řady náročných expedic, nejslavnější byla Paparinova výprava, která doletěla na Severní pól. Březina za to dostal prestižní vyznamenání Rudý prapor práce, ale krátce po návratu byl i přesto v Moskvě zatčen.
Přiznání podepsal po deseti dnech výslechů, uvedl v něm, že celé roky prováděl špionáž ve prospěch Československa. V létě roku 1938 byl zastřelen. Na jaře roku 1978 byl Vrchním soudem SSSR prohlášen za nevinného a rehabilitován.
„Je to zářný příklad toho, že prostě vůbec nikdo nebyl ušetřen, že ten pád byl náhlý. Nemilosrdně byl režimem označen za zrádce a špiona jen kvůli nějakému kontaktu s Československem,“ říká vědec.
Na Březinovi se podle Hradilka dá ilustrovat i to, že Čechoslováci alespoň na začátku procesů vůbec netušili, že jim něco hrozí – byli odváděni bez varování, i když sami sebe považovali za přátele Sovětského svazu a netušili, čeho se měli dopustit. A podobně na tom byli také příbuzní zatčených (pokud nebyli sami zatčeni). „Dnes víme z rehabilitačních spisů, že jejich příbuzní byli obelháváni i poté, co byly tyto oběti Velkého teroru rehabilitovány v padesátých letech,“ říká historik.
„Lhali jim, uváděli třeba jiné datum úmrtí a že třeba zahynuli ve výkonu trestu někde v táboře gulagu v roce 42. Víme, že to bylo vymyšlené, protože z archivů víme, že ve skutečnosti ti lidé byli popravení už v roce 1937 – a ty rodiny se to nikdy nedozvěděly. Věřily, že prostě někde zemřeli ve výkonu trestu,“ konstatuje historik.
Diváci velkého představení
Historik mluví o některých procesech jako o velkém divadle, které mělo inscenovat velkolepá přiznání, která šokovala tím, k čemu všemu se obvinění přiznávali. Takové divadlo si ale také vyžaduje publikum.
Podle Hradilka o některých procesech informovala i média, a to včetně světových. K soudům těch nejslavnějších obětí Velkého teroru byli zváni i zahraniční novináři. Včetně tak proslulých jmen, jako byl například spisovatel Lion Feuchtwanger, který vině obžalovaných zcela uvěřil a sehrál tak podle Hradilka neblahou roli v šíření Stalinovy propagandy směrem na západ.
„Československé ministerstvo vnitra mu dokonce zakázalo veřejné vystoupení v Praze právě proto, že hrál roli toho sovětského propagandisty – pro nás historiky je ale jeho svědectví nesmírně důležité právě proto, že on sám všemu na procesech uvěřil,“ popisuje Hradilek. „On tam totiž přiznává, že by to stálo obrovské úsilí a až neuvěřitelnou manipulaci lidmi, aby to nebyla pravda – což si zjevně nedokázal připustit.“
Díky těmto zprávám ale i vlastním zdrojům tedy československé úřady věděly, co se v Sovětském svazu děje. Tyto informace však byly kusé, nedostatečné a neověřené – například v československém tisku se o Velkém teroru vlastně skoro nepsalo. Takže ani úřady nebyly schopné nic dělat.
Pozoruhodné byly podle Hradilka také reakce českých blízkých těch, kdo byli procesy zasaženi. Týkalo se to například lidí, kteří budovali v Sovětském svazu družstva, jako bylo třeba dobře známé Interhelpo, v němž vyrůstal i mladý Alexander Dubček.
Historici objevili dopisy, které družstevníci v SSSR dostávali z Čech. Z těch vyplývá, že si stěžovali do Československa na svůj osud. A adresáti doma nechápali, na co si krajané stěžují. Psali například: „Proč nám pláčete? Vždyť my víme, že jste dostali to, co jste čekali. Že tam dostanete zadarmo řízky? Vždyť jste tam odešli budovat nový svět.“ Přitom lidé ze Sovětského svazu pravdivě popisovali, že je tam katastrofální situace.
Podle Hradilka to ukazuje, že domácí českoslovenští komunisté věřili spíše ruské propagandě než lidem, které znali osobně odmalička. „Byli to jejich přátelé, příbuzní, možná vzdálenější, ale pořád rodina. A stejně věřili víc Stalinovi než jim.“
Cesta na smrt
Režim se snažil v Sovětském svazu o co největší efektivitu. Podle Hradilka to platilo až do konce procesu, tedy vykonání rozsudku, jímž byla nejčastěji poprava. „Ten trest byl oznámen obětem až těsně před popravou, oni ani nevěděli, na jaký trest v cele čekají. Nevěděli, že rozsudek byl přečten několik minut nebo jen okamžiky před popravou,“ říká vědec.
Hradilek uvádí, že nejčastěji došlo k popravě maximálně do druhého dne nebo ještě ten den v noci. „Z popisu našich kolegů historiků, kteří toto téma zpracovávali už dříve, víme, že většina lidí, kteří se na Velkém teroru podíleli, byla na jeho konci taky popravena,“ doplňuje. Lidé byli v některých případech popravováni přímo ve věznici a jejich těla byla odvážena na pohřebiště, nebo v případě Moskvy třeba i do krematoria.
Pohřebiště pro stovky tisíc lidských obětí Velkého teroru vznikala nejčastěji na okraji velkých měst, kde byly ohrazené prostory a vykopány obrovské jámy, kde končila těla tisíců a desetitisíců lidí. To podle Hradilka dodnes znemožňuje dohledat osudy konkrétních osob. „Často na stejném místě leží oběti i jejich soudci, vyslýchatelé a katové,“ poznamenává Hradilek.
Výzkum sovětského teroru v době ruského teroru...
Tento výzkum je pozoruhodný už jen tím, jak vznikal. Zásadní roli v něm má totiž současná ruská válka na Ukrajině. Aby historici mohli popsat příběhy lidí tak detailně, jako to udělali odborníci z ÚSTR, musí navštívit spoustu archivů, v nich projít obrovské množství záznamů, které pak zpracují, analyzují, vytvoří syntézu a nakonec vydají. V tomto případě se vědci podívali hlavně na ukrajinské archivy, protože právě v této části Sovětského svazu žilo v té době nejvíc Čechoslováků.
Jenže aby historik mohl archiv navštívit, musí ho tam vůbec pustit. A to v postsovětském prostoru nebylo a doposud není ani zdaleka samozřejmostí. „Začali jsme pracovat v ukrajinských archivech někdy v roce 2011 a ohledně přístupu do archivů panovaly poměrně přísné restrikce podobné těm v Rusku a dalších postsovětských zemích – s výjimkou Pobaltí, kde je situace úplně jiná,“ vypráví Hradilek.
... a v čase ruské války na Ukrajině
Zásadně se to podle něj změnilo po Majdanu, kdy došlo na Ukrajině k plnému otevření archivů a začala výrazná spolupráce. Čeští historici tak konečně mohli začít osobně procházet archivy sovětských orgánů z doby Velkého teroru na Ukrajině. „Začali nám tehdy aktivně pomáhat, což náš výzkum neuvěřitelně posunulo vpřed,“ říká historik.
Pomohla tomu i aktivita ze strany Čechů, kteří nabídli ukrajinským kolegům pomoc hned v prvních dnech ruské agrese. Například se záchranou archivů. „Oni nám ale tehdy řekli, že teď nejde o papíry, ale o lidské životy,“ vzpomíná na tu dobu Hradilek. Jeho ústav pomáhá kolegům na Ukrajině celou dobu, personálně i jinak.
Zcela jiná situace ale panuje od začátku velké ruské invaze na Ukrajinu v Rusku. To se naopak snažilo přístupy do svých archivů komplikovat – a Češi tak během války postupně ztráceli možnost dostat se do nich. Naštěstí o ni – alespoň zpočátku – nepřišli ruští vědci a studenti.
ÚSTR využil toho, že jeden ruský student v den invaze emigroval do Prahy a pro české historiky ruské archivy oslovoval ze svého školního e-mailu. Díky tomu se jim dařilo dlouho dostávat i informace, které si současný moskevský režim nepřeje, aby někdo dostal. Skončilo to podle Hradilka až loni, kdy Rusko zakázalo až na výjimky přístup k těmto archivům pro všechny, včetně vlastních občanů.
