Už třetinu století čelí Írán podezření, že se snaží získat jadernou zbraň. Obávají se toho nejen velké západní velmoci a Izrael, ale také – a možná ještě víc – jeho sousedé. Jeho snaha o ovládnutí energie z jádra začala ještě v době, kdy ajatolláhové Persii nevládli.
Napětí kolem íránského jaderného programu trvá už přes třicet let. Celou tu dobu se sousedé Íránu obávají „perské atomové bomby“ a celou tu dobu Írán označuje obohacování uranu za své nezadatelné právo. Vždy s tím, že stojí jen o jeho mírové využití – ale pochybnosti o možném vojenském zneužití nikdy nevyvrátil. Naopak – řada íránských kroků tyto obavy spíše přiživovala.
Jádro ve službách šáha
Paradoxem je, že ten největší bič si na sebe Írán upletl sám. A to v době, kdy zemi ještě nevládli ajatolláhové, ale šáh Mohamed Réza Pahlaví. Roku 1968 totiž Írán pod jeho vedením patřil k prvním signatářům Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, ve které se dobrovolně zavázal k plnění celé řady podmínek. Patřila k nim například naprostá otevřenost ohledně jaderného programu a také ochota podrobit se inspekčnímu režimu ze strany Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE).
Tato agentura, která spadá pod OSN, vznikla právě proto, aby podporovala mírové využití jaderné energie. A stala se díky tomu hlavním jaderným četníkem, který dohlíží na možné porušování pravidel, na nichž se svět shodl.
Šáhův režim pak rovnou začal s vlastním výzkumem jádra. Jeho výzkum byl zpočátku přesně podle pravidel MAAE, tedy zcela transparentní. Íránci na něm spolupracovali s Američany a Francouzi, roku 1975 začali stavět vlastní jadernou elektrárnu v Búšehru, to už s německou pomocí. Jenže to už se pod stárnoucím vládcem moderní Persie začínal třást trůn.
Roku 1979, po pádu šáhova režimu, se rozvoj jaderné energetiky zastavil. Nebyl na něj ani čas, ani peníze, ani lidé. Nový režim pod vládou ajatolláhů musel bojovat o holou existenci, když do země vtrhla vojska iráckého diktátora Saddáma Husajna – nutno připomenout, že toho v té době ještě podporovaly Spojené státy.
Krvavá válka trvala nakonec osm let, Írán během ní přišel asi o půl milionu lidských životů, ale naopak získal pocit, že stojí v regionu sám proti všem. Což vedlo vyhraněný náboženský režim k pro něj logické úvaze: „Jsme-li sami, musíme být samostatní.“ A týkalo se to samozřejmě i tak klíčového odvětví, jakým byl civilní i vojenský jaderný výzkum.
Na cestě k bombě
První obvinění, že Írán chce vyvinout jadernou zbraň, pocházejí ze začátku devadesátých let dvacátého století. Tehdy se ve světových médiích začaly objevovat první odhady, do kolika let, měsíců nebo týdnů režim dokáže získat jadernou zbraň.
Po 35 letech se dá říci, že se mu to za celou tu dobu nepodařilo – ale ne, že by se o to nesnažil. Írán se totiž opravdu v půlce devadesátých let rozhodl prozkoumávat cesty, jak si opatřit štěpný materiál potenciálně zneužitelný i pro vývoj jaderné bomby. Pátral na různých světových stranách, vzhledem k nedostatku spojenců zkoušel například i Argentinu nebo Čínu. Několik států ho otevřeně odmítlo, tyto snahy vyvolaly rozhořčenou mezinárodní reakci. Francie dokonce odmítla plnit své předválečné závazky.
To byl další důvod k tomu, aby se Írán vydal cestou – alespoň navenek deklarované – absolutní nezávislosti. Reálně to ale byla spíše jen rétorika, protože úplně samotná v tažení za atomovou energií samozřejmě islámská republika nebyla. Ochotnou pomocnou ruku jí totiž podalo Rusko. Roku 1995 tak začal Írán ve spolupráci s moskevským Atomstrojexportem s dostavbou prvního bloku jaderné elektrárny Búšehr, jenž byl spuštěný roku 2010.
Jaderné tango
Írán o dalším rozvoji své jaderné energetiky a jaderných programů informoval, ale rozhodně se nedá říct, že komplexně. Nedůvěra Spojených států, evropských zemí, a hlavně Izraele vůči Íránu totiž vycházela z předchozích zkušeností. Opakovaně se totiž stávalo, že byl Írán přistižen při lži.
Celá situace připomínala tango: Írán vždy pod tlakem Západu o něco ustoupil, jen aby zase udělal nějaký protiútok, který zase donutil o něco couvnout jeho protivníky. A tak tento tanec pokračoval řadu let.
Nejvíc svět rozhořčilo, když se roku 2002 odhalila existence utajovaného jaderného zařízení Natanz, o němž MAAE vůbec netušila – a ještě víc, když se o sedm let později ukázalo, že existuje ještě jedno takové zařízení, a to Fordo.
Mezinárodní agentura pro atomovou energii už roku 2003 jasně řekla, že Írán má s obohacováním uranu přestat. A nejpozději od této doby se datuje také zdánlivě nekonečná diplomacie, kdy se ve vídeňském sídle MAAE setkávají íránští diplomaté se svými západními protějšky.
Diplomatický tanec kolem sdílení informací, inspekcí a výhrůžek sankcemi trvá vlastně až dodnes – dynamika tohoto velmi zdlouhavého procesu se měnila hlavně podle toho, kdo byl zrovna americkým nebo íránským prezidentem a také na vnějších okolnostech.
Klíčová dohoda
Relativně velmi vstřícný byl Írán hlavně na začátku vyjednávání, když si USA získaly z jeho strany jistou důvěru. I když to dnes může vypadat neuvěřitelně, politicky tehdy spolu totiž obě země sdílely celou řadu zájmů.
Po invazi do Afghánistánu roku 2001 Američané totiž přinejmenším dočasně ochromili aktivity hnutí Taliban, jež bylo zavilým íránským nepřítelem, který stál například za útokem na íránský konzulát v severoafghánském Mazáre Šarifu. Ještě více Peršany potěšilo, kdy Spojené státy roku 2003 bleskově odstavily od moci režim iráckého diktátora Saddáma Husajna.
Současně ale americká aktivita na Blízkém východě vyvolávala u Íránu oprávněné obavy. Když americký prezident George Bush mladší mluvil o „Ose zla“, v Íránu se obávali, že budou další na řadě. Když se ale nic takového nestalo, začal Írán pomalu a velmi opatrně svůj jaderný program opět rozšiřovat, vylepšovat a modernizovat.
Zásadní změnu přinesla snaha prezidenta Baracka Obamy o diplomatické řešení, která vyvrcholila roku 2015, kdy obě strany podepsaly komplexní a velmi složitě dojednanou dohodu známou pod zkratkou JCPOA.
Mezinárodní dohoda mezi Íránem na jedné straně a USA, Čínou, Ruskem, Velkou Británií, Francií, Německem a Evropskou unií na straně druhé byla jednomyslně schválena Radou bezpečnosti OSN. Tvrdě ji během vyjednávání i po přijetí kritizoval izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Írán se zavázal hlavně k tomu, že omezí objem obohacovaného uranu i úroveň, na kterou bude obohacovat. Teherán dohodou také přistoupil na omezení počtu svých centrifug a na velmi přísný inspekční režim ze strany MAAE. Jeho jaderný program se na čas stal nejpřísněji sledovaným jaderným programem na světě. Výměnou došlo ke zrušení některých z mezinárodních sankcí.
Dohoda obsahovala mechanismus, který by v momentě, kdy by některá ze stran dohody oficiálně prohlásila, že Írán své závazky neplní, spustil třicetidenní období na nalezení diplomatického řešení. Po vypršení tohoto období by se sankce zavedly automaticky znovu, aniž by pro to byl nutný souhlas Rady bezpečnosti OSN.
Velká Británie, Francie a Německo tento mechanismus aktivovaly na konci srpna 2025 a ke znovuzavedení sankcí došlo na podzim téhož roku. MAAE ve svých pravidelných zprávách konstatovala, že v průběhu platnosti dohody (2016 až 2018) ji Írán dodržoval. A to chvíli i poté, co od ní během svého prvního funkčního období odstoupil americký prezident Donald Trump. Podle něj byla dohoda špatná a oznámil, že vyjedná novou, lepší. To se dosud nestalo.
Dvanáctidenní válka
Nevydržela ale dlouho. O pouhé tři roky později ji totiž vypověděl Donald Trump. Írán zhruba rok poté oznámil, že se smlouvou také necítí být vázán, začal s demontáží sledovacích kamer ve svých zařízeních a naplno rozjel obohacování uranu. V tomto trendu pokračoval až do izraelsko-amerického zásahu v červnu 2025.
Írán pro MAAE oficiálně deklaroval 23 zařízení, která patří do jeho jaderného programu. Izrael a Spojené státy 22. června roku 2025 cílily na sedm z nich, hlavně na ta, která se podílí na obohacování uranu. Podle zprávy o loňských útocích šlo o čtyři v Isfahánu, dvě v Natanzu a pak o komplex ve Fordo. Navíc útok cílil na rozestavěný těžkovodní jaderný reaktor v Araku.
Natanz je středobodem íránského programu na obohacování uranu. Tady má Írán ve dvou zařízeních (jedno nadzemní, druhé v podzemí) nejvíc odstředivek a také ty nejpokročilejší. Celkem tu podle dat MAAE Írán do loňského útoku instaloval 109 kaskád odstředivek.
Natanz se také stal roku 2009 terčem kybernetického útoku, podle všeho izraelského. Virus, který byl sestrojen přímo na míru parametrům tamního provozu, dodával operátorům cíleně mylné informace o rychlosti otáčení turbín. Ty se pak pohybovaly příliš rychle, takže došlo k jejich poškození nebo zničení.
Fordo je zařízení , jehož existenci Írán přiznal až poté, co o něm společně informovali americký prezident Barack Obama, britský premiér Gordon Brown a francouzský prezident Nicolas Sarkozy.
Fordo, na které se upírala velká mediální pozornost po útoku amerických strategických bombardérů B-2 během dvanáctidenní války v červnu 2025, je umístěné hluboko ve skalním masivu. A funguje do určité míry jako záloha: kvůli menším rozměrům nepojme tolik odstředivek. MAAE v rok starém reportu uvádí, že zde Írán instaloval šestnáct kaskád odstředivek, počet těch reálně provozovaných bude o něco menší.
Podle této zprávy také Írán oficiálně deklaroval, že má 440 kilogramů uranu obohaceného na šedesát procent. Z něho je pak podle odhadu expertů možné získat uran vhodný do jaderné zbraně během deseti dnů až dvou týdnů. O tomto uranu nemá od loňského roku MAAE žádné informace.
Agentura také žádala po loňských úderech o opětovný přístup do nepoškozených zařízení, ale Írán jí vyhověl jen v případě své jaderné elektrárny (nezasažené) a zařízení v Teheránu.
Podle pondělního vyjádření šéfa MAAE Rafaela Grossiho „má Írán rozsáhlý a ambiciózní jaderný program, ke kterému nemáme takový přístup, jaký bychom mít měli. Současně jsem před loňskou dvanáctidenní válkou v červnu řekl, že nevidíme strukturovaný program výroby jaderných zbraní.“
Trumpův zmocněnec Steve Wittkoff aktuálně oznámil, že mu Íránci těsně před současnou válkou sdělili, že mají uranu až na jedenáct jaderných hlavic. Jenže pro výrobu atomové bomby jen samotný štěpný materiál ani zdaleka nestačí.
