Útok Spojených států a Izraele na Írán souvisí s dynamickými změnami, které v této zemi probíhají. Velká data ukazují, jak velkou roli tato země hraje na Blízkém východě.
Írán je zemí třicátníků, která je mnohem více etnicky rozdělená, než by se mohlo zdát. Současně se tam hlavně v poslední době zvětšují rozdíly mezi východem a západem a také mezi městy a vesnicí, ukazují údaje OSN.
Země, kde je západ důležitější než východ
Írán je země, kde existuje velice výrazný regionální kontrast v hustotě osídlení. Nejhustěji obydlené oblasti leží v severozápadních provinciích, jako je Teherán, Alborz a Východní Ázerbájdžán, dále podél pobřeží Kaspického moře, kde panuje příznivé klima a existuje úrodná půda, což umožňuje vysokou koncentraci obyvatelstva.
Naopak rozsáhlé vnitrozemské pouště, které pokrývají téměř třetinu území, jsou prakticky neobyvatelné, a tedy i neobydlené. Průměrná hustota obyvatelstva v této zemi dosahuje přibližně padesát osob na kilometr čtvereční (pro srovnání, v Česku je to 138 lidí). Toto číslo je ale silně zkreslené tím, že některé provincie jsou extrémně hustě zalidněné. Například v provincii Teherán žije na jednom kilometru čtverečním přes tisíc lidí. Pro srovnání: například v Karlovarském kraji je to 88 osob na kilometr.
Situace na jihovýchodě Íránu je z hlediska hustoty osídlení od severozápadu dramaticky odlišná, tamní provincie obývá v průměru jen patnáct osob na kilometr čtvereční.
Ještě nedávno byl Írán velmi zemědělskou zemí. Ještě v 50. letech 20. století žilo ve městech méně než třicet procent obyvatel, dnes je to přes 76 procent. Venkovské oblasti se postupně vylidňují a mladí odcházejí do velkých měst, zejména do Teheránu, Mašhadu a Isfahánu, které se staly megalopolemi s miliony obyvatel. To vede k většímu zahušťování metropolí a současně ke stárnutí a vylidňování venkova. Rychle se tak mění tradiční struktura Íránu, což opět zvyšuje společenské rozdíly a zvyšuje napětí.
Mladí a staří
Írán zažil v druhé polovině dvacátého století jednu z nejrychlejších demografických expanzí na světě. Po islámské revoluci v roce 1979 nová vláda aktivně podporovala vysokou porodnost jako nástroj posílení islámské společnosti a vojenského potenciálu, což se projevilo (společně s pokrokem v medicíně) tím, že v průběhu 80. let dosahovala porodnost až sedm dětí na ženu.
Populace tak explodovala z přibližně 34 milionů v roce 1979 na více než šedesát milionů koncem osmdesátých let. Vláda pak v 90. letech prudce změnila kurz a spustila jeden z nejúspěšnějších programů plánování rodičovství na světě, který zahrnoval bezplatnou antikoncepci, vzdělávací kampaně i povinné předmanželské kurzy. Porodnost klesla na 1,6 až 1,8 dítěte na ženu, tedy pod úroveň prosté reprodukce.
Důsledkem tohoto dramatického zvratu je rapidní stárnutí populace – průměrný věk obyvatelstva vzrostl z přibližně sedmnácti let v 80. letech na dnešních přibližně 33 let. Írán tak do budoucna čeká podobný problém jako Česko s „Husákovými dětmi“ – rostoucí podíl seniorů, tlak na důchodový systém a nedostatek pracovních sil v určitých odvětvích.
Nejsilnější skupinu tam na rozdíl od Evropy zatím netvoří senioři, na rozdíl od Afriky ani mladí lidé, ale jsou jí lidé věku kolem třicítky. Jenže až celá tato rozsáhlá skupina dosáhne důchodového věku, může země očekávat komplikace.
Peršané a ti druzí
Írán je sice historická Persie, ale bylo by značným zjednodušením označovat její obyvatele jen jako Peršany. Etnicky jde totiž o velmi rozmanitou zemi, a to přesto, že perská identita dominuje ve státní ideologii i kulturní politice.
Jen přibližně 61 procent obyvatelstva tvoří přímo Peršané, zbytek různě početné menšiny, které jsou ale se zemí a jejími dějinami hluboce historicky spojené. Největší menšinou jsou ázerbájdžánští Turci neboli Azerové: tvoří přibližně 16 až 24 procent populace a koncentrují se v severozápadních provinciích Východní a Západní Ázerbájdžán a Ardabíl, přičemž silná komunita žije i v samotném Teheránu.
Kurdové obývají hornaté oblasti na západě země podél hranic s Irákem a Tureckem, zejména provincie Kurdistán a Kermánšáh, a tvoří přibližně desetinu celkové populace. Na jihovýchodě žijí Balúčové v chudé a geograficky izolované provincii Sístán-Balúčestán, která trpí největší mírou nezaměstnanosti a zaostalosti v zemi. Arabsky mluvící obyvatelstvo se soustřeďuje v provincii Chúzestán na jihozápadě, kde leží i klíčová íránská ropná infrastruktura.
Menšiny se sice s většinovou populací dnes mísí více než v minulosti, ale stále si zachovávají vlastní identitu a mají i vlastní zájmy, které mohou být odlišné od oficiální linie státu. Z toho vyplývá například americká snaha o vyzbrojení Kurdů, kteří by se mohli pokusit o změnu režimu, při níž by mohli získat více autonomie.
