Sociální vědci stále dobře nerozumí tomu, proč jsou některé skupiny imigrantů nespokojené se svou novou vlastí. Vede to k řadě společenských problémů, které zhoršují vztahy mezi majoritou a minoritou. Studie se nyní pokusila zjistit, kde se nespokojenost u nově příchozích bere.
S lepší integrací získávají migranti lepší pochopení pro nerovnosti ve společnosti
Stali se součástí střední třídy své nové vlasti. Mají kvalitní vzdělání, dobře placenou práci a solidní jazykové znalosti. Mohou žít v zemi, která zajišťuje práva přistěhovalců a má otevřený přístup k novým občanům. Ale přesto jsou právě tyto úspěšné skupiny imigrantů a mnohdy i jejich potomci více náchylné k diskriminaci než ostatní přistěhovalci.
Vyplývá to z nové metastudie, která shromáždila a analyzovala 42 výzkumů z celé řady zemí. Tato práce se pokouší vysvětlit, jak funguje „integrační paradox“.
- Imigrační paradox úzce souvisí se známým „Tocquevillovým paradoxem“, pojmenovaným podle francouzského politika a politického filozofa Alexise de Tocquevilla. Ten v polovině 19. století popsal, že politický a sociální pokrok často vede k větší nespokojenosti a frustraci obyvatelstva, protože přetrvávající nerovnosti jsou stále více viditelné a je větší zájem je odhalovat.
„Zdá se, že lepší integrace jde ruku v ruce s větším počtem zpráv o diskriminaci a vyloučení. Vidíme, že lidé, kteří se nejlépe dostali mezi střední třídu, uvádějí nejvíce zkušeností s diskriminací. Je to kontraintuitivní a jaksi paradoxní,“ říká profesor Merlin Schaeffer, který výzkum vedl.
Kdo pozná, že je diskriminovaný
Analýza ukázala, že čím vzdělanější jsou přistěhovalci a jejich potomci, tím více uvádějí, že jsou diskriminovaní.
Dalším důležitým faktorem je i účast a zapojení přistěhovalců do veřejného života. Pokud mají dobré jazykové znalosti a sledují média ve svém novém domově, je u nich také větší pravděpodobnost, že se setkají s diskriminací. Totéž platí, pokud se v každodenním životě stýkají s většinovou populací – například prostřednictvím zapojení do občanských sdružení nebo tím, že žijí ve čtvrtích s vysokým podílem obyvatel z majoritní populace.
Jak je to možné? Hlavní roli podle vědců má to, do jaké míry je imigrant nebo jeho potomek schopný diskriminaci v každodenním životě poznat. Čím lepší má vzdělání, čím lépe ovládá jazyk nové země a čím více se stýká s místními, tím více tato schopnost roste. A platí to i naopak – žije-li migrant jen v komunitě dalších migrantů, pracuje s nimi a s majoritou se vlastně nesetkává, nemá ve skutečnosti moc šanci na diskriminaci narazit.
„Podle mého názoru přistěhovalci nefňukají. Spíše s lepší integrací získávají lepší pochopení pro nerovnosti ve společnosti. Ty jsou pro ně pak viditelnějšími a sami přistěhovalci jsou vůči nim citlivější,“ říká Schaeffer. „A nakonec může jít také o sebevědomí. Pokud mají lidé obecně lepší postavení, je pravděpodobnější, že si troufnou o diskriminaci mluvit.“
Zajímavý je podle autorů zejména fakt, že tyto výsledky se prakticky vůbec nelišily ve všech zkoumaných zemích, a to bez ohledu na to, jaká pravidla a podmínky pro integraci v daném státě jsou.
Pochopit důvody
Výsledky jsou podle autorů důležité pro všechny bohaté země světa. Právě do nich míří migranti z celého světa a současně v nich většinou klesá porodnost. Dá se tedy očekávat, že v nich bude imigrantů přibývat i v dalších letech. A je proto důležité, aby mezi nimi a většinovou společností fungoval sociální smír.
„Politici se mohou oprávněně ptát, proč si lidé pořád stěžují, když se jejich situace ve skutečnosti zlepšila. Naše výsledky naznačují, že je důležité pochopit důvody nespokojenosti předtím, než se začne řešit, jestli jsou tyto stížnosti oprávněné, nebo ne. A naopak – absence hlášení o diskriminaci nemusí nutně znamenat, že je všechno v pořádku. Obojí poukazuje na to, že je důležité hledat dialog s dotyčnými lidmi předtím, než začneme politicky reagovat,“ dodává Merlin Schaeffer.