Před třiceti lety vpochodovali gruzínští vojáci do Cchinvali, aby porazili osetinské separatisty. Konflikt trvá dodnes, byť už bez bojů. Gruzie kvůli němu nemá pod kontrolou část území, které drtivá většina světa včetně Česka považuje za její. Osetinci se kvůli němu musí v každodenním životě potýkat s hromadou potíží pramenících ze statusu oblasti. A Rusko má díky němu nástroj, jímž může blokovat zásadní geopolitická rozhodnutí sousední země.
Válka v Osetii odhalila sílu nacionalismu na troskách SSSR. V zamrzlé podobě trvá dodnes
Rozpad Sovětského svazu uvolnil obrovskou sílu nacionalismu, který byl spoután desetiletími diktatury. Ta se sice vzhledem ke svému komunistickému ukotvení hlásila k podpoře národní, jazykové i kulturní rozmanitosti. Ve skutečnosti však jakékoli skutečné projevy národní identity z logiky věci ohrožující jednotu svazu tvrdě potírala.
Komunisté v Kremlu také využívali třenic mezi menšími národy ve vlastním zájmu. Obzvlášť Stalin vytvářel podmínky pro neustálé národnostní napětí vyžadující rozhodčího – jeho samotného a jeho následovníky. Nepřišel s ničím novým. Jen „zdokonalil“ praktiky carského Ruska.
Už na jeho troskách se odehrál první velký moderní konflikt mezi Gruzínci a Osetinci. Když 20. května 1918 Gruzie vyhlásila nezávislost, Osetie se odmítla tohoto projektu účastnit. V červnu vyhlásila vlastní stát. Následovala gruzínská trestná výprava, kterou zaplatily životem stovky, možná i tisíce lidí.
Pak moc vybojovala Rudá armáda a v dubnu 1922 bolševici v Moskvě vnutili místním své řešení. V rámci Sovětského svazu vytvořili formálně autonomní (ve skutečnosti však stranickému centru zcela podřízenou) Gruzínskou sovětskou socialistickou republiku. V jejím rámci pak opět formálně autonomní Jihoosetinskou autonomní oblast s hlavním městem v Cchinvali.
Gruzínská SSR
Potomci potomků
Po sedmi dekádách této tvrdě vynucované stability se síla bolševické vlády začala vytrácet. Situace na Kavkaze se vrátila v zásadě přesně do své předsovětské podoby. Tedy do vzájemné řevnivosti mnoha malých národů rozdělených vysokými horami a příkrými údolími i vzdáleností jazyků, etnicit a příběhů o vlastním původu.
Spor má jako téměř všechny na Kavkaze hluboký historický rozměr. „Osetinští nacionalisté tvrdí, že jejich národ tvoří potomci Skytů a Alanů, kteří na území dnešní Osetie žili už před 2700 lety,“ píše v knize „Kavkaz: úvod“ politolog Frederik Coene, který se oblastí dlouhodobě zabývá.
Pokračuje popisem pohledu gruzínských nacionalistů, kteří je zase považují za přivandrovalce přišedší maximálně před třemi stoletími. A to navíc do oblasti, kterou vnímají jako jedno z nejstarších center vlastních dějin a významnou baštu své kultury.
Coene soudí, že nejpravděpodobněji se Osetinci v oblasti objevili během rozmachu Mongolské říše ve 12. a 13. století. Skutečná historie je však pro politiku pramálo důležitá.
Rozpad
Relativní svoboda projevu uvolněná reformami Michaila Gorbačova vedla k obnovení síly těchto příběhů a jejich přetavení do činů. „Byla to doba živelné politické činnosti mas, kde se na plotech objevovaly ručně psané letáky, celé litanie stěžující si na nespravedlnosti ve společnosti,“ popisují přelom 80. a 90. let spolupracovníci pozdějšího prvního ruského prezidenta v knize Jelcinova epocha.
V srpnu 1989 Gruzínská SSR přijala zákon, který z gruzínštiny udělal jediný úřední jazyk na jejím území. Pro Osetince hovořící jazykem příbuzným perštině byla nutnost úředního styku ve zcela cizí řeči z kavkazské rodiny nepřijatelná. Osetinská Lidová fronta - nová politická formace vzniklá v přestavbovém kvasu - proto poslala žádost Nejvyššímu sovětu SSSR o vyčlenění z Gruzínské SSR a připojení k Severoosetinské autonomní SSR v rámci Ruské sovětské federativní socialistické republiky.
Jižní Osetie: vlajka (od 1990) a znak (od 1999)
Jenže Osetinci nežili ve své autonomii sami. V roce 1989 měla 99 tisíc obyvatel, z nichž tvořili 66 procent, Gruzínců bylo 29 procent, uvádí odborník na kavkazské jazyky B. G. Hewitt v knize Discordant Neighbours (Sousedé ve sporu). Jasnou etnickou hranici nebylo možné namalovat.
Spor sílil a v listopadu 1989 gruzínští nacionalisté uspořádali pochod do Cchinvali. Asi dvanáctitisícový dav tvrdící, že pochoduje čistě s mírovými úmysly, se však musel zastavit před branami města. Cestu mu přehradili sovětští vojáci a místní ozbrojenci. Násilné potyčky trvaly dva dny.
Nejvýraznější představitel gruzínského protikomunistického hnutí a pozdější první prezident Zviad Gamsachurdia tehdy vyzval k vyhnání všech Osetinců. Ať si jdou na sever za hory za svými příbuznými v rámci Ruska, tvrdil.
Volby
V srpnu 1990 gruzínský Nejvyšší sovět přijal nový volební zákon. Ten znemožňoval účast v prvních demokratických volbách plánovaných na říjen téhož roku stranám, které působily pouze v jedné části země. Osetinská Lidová fronta tak nemohla kandidovat. Volby jasně vyhrála Gamsachurdiova formace.
Ještě před hlasováním - na konci září - vyhlásili vrcholní osetinští představitelé samostatnou sovětskou republiku a v prosinci si uspořádali vlastní volby proti vůli nové moci v Tbilisi. Gruzie na oplátku zrušila autonomii. Napětí zesílilo natolik, že vztahy mezi sousedy praskly.
Začalo se střílet, na místo zamířily jednotky ruského a gruzínského ministerstva vnitra a 5. ledna 1991 vstoupilo do Jižní Osetie několik tisíc gruzínských vojáků. Vypukla etnická válka.
Moskvu už nikdo neposlouchá
Gorbačov se pokusil situaci řešit. Dva dny po začátku bojů zrušil jihoosetinskou nezávislost a obnovil její autonomii v rámci Gruzie. Odůvodnil to rozpory se sovětskou ústavou. Jenže gruzínský Nejvyšší sovět to odmítl a Gorbačov neměl sílu prosadit svou.
Na konci února 1991 se do věci vložil i Nejvyšší sovět SSSR. Žádal Gruzii o zajištění jídla, léků, elektřiny a paliva pro obyvatele nehledě na jejich národnost, vyzval k rozhovorům a k ochraně uprchlíků. Gruzie odmítla a požadavky z ještě nedávno mocného centra zůstaly na papíře.
V březnu se o urovnání pokusila i stoupající hvězda ruské politiky, Boris Jelcin. S Gamsachurdiem podepsali protokol o konci násilí, odzbrojení nelegálních jednotek, vyvedení sovětských vojáků z Osetie a pomoci uprchlíkům. Ani inkoust na něm se však nepřetavil do reality.
Referenda
Na březen bylo naplánováno referendum o zachování Sovětského svazu, v němž mohli hlasovat všichni sovětští občané. Gruzie ho bojkotovala, lidé pod osetinskou kontrolou volili. V dalším referendu o dva týdny později bylo vše naopak: Gruzínci si odhlasovali nezávislost a Osetinci zůstali doma.
Na začátku dubna Gruzie formálně obnovila svou samostatnost. Oslavy kazila válka, jejíž dopady byly patrné po celé zemi. Lidé utíkali před svými sousedy, s nimiž žili dlouhá desetiletí, a kteří je najednou nenáviděli. Jedním směrem proudili Gruzínci, opačným Osetinci.
Neklidná byla i sama Gruzie. Gamsachurdia byl v květnu zvolen prezidentem, ale ve funkci zůstal jen do ledna 1992. Z úřadu ho vyprovodily výstřely ozbrojeného puče. Do jeho křesla v březnu usedl starý sovětský kádr a daleko menší nacionalista Eduard Ševarnadze. „To podpořilo vůli na obou stranách najít řešení konfliktu,“ píše politolog Coene.
Situaci komplikovalo ještě jedno referendum. V lednu 1992 si totiž Osetinci odhlasovali připojení k Rusku. To tehdy mělo na severním Kavkaze svých problémů dost a o novou oblast nestálo.
Příměří
Po jarním zintenzivnění bojů se nakonec válka vyčerpala. Severní Osetinci zahájili ekonomický bojkot Gruzie. To mělo velký vliv vzhledem k tomu, že přes jejich území vede jedna z pouhých tří silnic překonávajících Velký Kavkaz.
Silnice přes Velký Kavkaz
Do boje proti vládě v Tbilisi se hnali příznivci odstraněného Gamsachurdii. Na černomořském pobřeží začínala daleko větší a krvavější válka s další gruzínskou menšinou - Abcházci. Na vládu v Tbilisi toho bylo moc.
Rusko 24. června 1992 zprostředkovalo příměří. Dokument podepsaný v Soči ukončil boje, na což dohlížely jednotky složené z pěti set Rusů, pěti set Gruzínců a pěti set Osetinců. Těm posledním však podle zprávy analytika Jima Nichola pro americký Kongres často veleli příbuzní ze Severní Osetie, tedy ruští občané. Výstřely občas zněly dál, plnohodnotná válka však byla zažehnána.
Sočinský protokol nerozhodl o statusu Jižní Osetie. Ta zůstala formálně pod gruzínskou svrchovaností, fakticky však fungovala jako nezávislý stát. Stala se tím, pro co se ujaly termíny neuznaná republika a zamrzlý konflikt. Rusko mezitím vydávalo pasy lidem, kteří s jihoosetinskými dokumenty nemohli mimo svou oblast o rozloze Karlovarského kraje, upozorňuje Nichol.
O nalezení definitivního řešení se pokoušelo mnoho politiků na obou stranách. Někdy to i vypadalo nadějně. Rozmrazit konflikt se však nikomu nepovedlo.
Naopak. Po nástupu Michaila Saakašviliho do funkce gruzínského prezidenta se vrátila nacionalistická rétorika. Osetinci zase cítili v zádech podporu čím dál asertivnějšího Ruska, které se obávalo námluv nové vlády v Tbilisi se Severoatlantickou aliancí.
V létě 2008 vypukla válka znovu. Tentokrát však pod taktovkou Kremlu. Gruzie byla poražena a Osetie získala uznání ze strany Ruska. To však situaci jejích občanů moc nezlepšilo. Kromě něj a několika vzdálených malých zemí ji totiž celý svět stále považuje za gruzínskou provincii.
- 7. srpna - Rusko obvinilo Gruzii z příprav války v Jižní Osetii, podle Tbilisi přestřelky vyprovokovala Jižní Osetie. Obě strany konfliktu se dohodly na příměří, boje ale neustaly.
8. srpna - Gruzínské jednotky vstoupily v 01:30 SELČ do jihoosetské metropole Cchinvali, kde začaly prudké boje. Rusko vyslalo do Jižní Osetie armádu.
9. srpna - Do bojů v Gruzii vstoupila operací ve sporné Kodorské soutěsce separatistická Abcházie.
11. srpna - Moskva odmítla příměří, jež dojednal s gruzínským prezidentem Michailem Saakašvilim francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner, a zahájila ofenzívu na gruzínském území.
12. srpna - Ruský prezident Dmitrij Medveděv nařídil konec vojenských operací v Gruzii. Se svým francouzským protějškem Nicolasem Sarkozym jako rotujícím předsedou Evropské unie se shodl na podmínkách ukončení bojů.
15. srpna - Gruzie podepsala dohodu o příměří, kterou do Tbilisi přivezla ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová a jejímž hlavním požadavkem bylo okamžité stažení ruské armády.
16. srpna - Medveděv podepsal dohodu o příměří s Gruzií.
20. srpna - Ruské jednotky se začaly stahovat z části Gruzie mimo Jižní Osetii a Abcházii.
26. srpna - Rusko oficiálně uznalo nezávislost Jižní Osetie a Abcházie, což vyvolalo na Západě vlnu kritiky.
29. srpna - Gruzie oznámila přerušení diplomatických styků s Ruskem; Rusko oznámilo, že bude postupovat stejně.
3. září - Gruzínský parlament odvolal válečný stav v zemi, který byl vyhlášen 9. srpna v prvních dnech konfliktu, ale v některých regionech vyhlásil výjimečný stav.
8. října - Rusko dokončilo stahování svých vojáků z takzvaných bezpečnostních zón kolem Jižní Osetie a Abcházie. - POČTY OBĚTÍ:
- Moskva nejprve uváděla, že gruzínští vojáci v Jižní Osetii zabili až dva tisíce obyvatel, poté upřesnila, že se jí podařilo zdokumentovat 162 jihoosetských obětí. Jihoosetské úřady udávají 365 obětí mezi civilisty. Při konfliktu bylo podle Moskvy zabito 64 ruských vojáků, dalších 283 utrpělo zranění a tři jsou nezvěstní. V konfliktu padlo také na 150 příslušníků ozbrojených složek Jižní Osetie.
- Tbilisi hovoří o 228 zabitých gruzínských civilistech a o 169 vojácích. Téměř dva tisíce gruzínských vojáků byly zraněny a devět jich zůstalo nezvěstných.
- Jedinou zahraniční obětí se stal nizozemský kameraman televize RTL Stan Storimans, kterého zabila ruská tříštivá bomba. - Zdroj: ČTK